Vždy když se ve Francii, ale platí to i pro jiné země, zase něco stane, přicházejí vedle velkých slov ke slovu také sociologické průzkumy. Ty přinášejí docela znepokojivá data, jež přitom nejsou žádným překvapením. Aspoň pro ty, kdo se o vývoj v naší společné Evropě trochu zajímají a mají oči otevřené.

Tak před pár dny, po rituálních, tedy předpisových vraždách učitele v Paříži a křesťanů v kostele v Nice, uvedl institut Ifop ve výzkumu Výboru pro laicismus (to je oficiální doktrína státu), že 57 procent francouzských muslimů mladších 25 let (takže veskrze narozených ve Francii) si myslí, že šaría, tedy islámský zákon, má mít přednost před zákony republiky. Ještě důležitější je možná dodatek, že toto číslo je o deset procent vyšší než při výzkumu před (pouhými) čtyřmi lety. Častý argument, že jde prostě o náboženské přesvědčení a že něco podobného lze nalézt i u křesťanů, vyvrací číslo, že pouze 12 procent mladých francouzských katolíků si myslí, že jejich náboženství by mělo mít přednost. Vzhledem k tomu, jak křesťanská víra v Evropě roztává jako poslední zbytky sněhu na jaře a mladí katolíci představují minoritu i mezi francouzskou mládeží, lze těch pár zapálených mladých katolíků mít za dojemnou kuriozitu. Od těch nebezpečí pro „náš způsob života“ opravdu nehrozí.

Muslimové naproti tomu tvoří dnes ve Francii už čtvrtinu všech teenagerů. Jinými slovy: odmítnutí Francie, tedy jejích principů, zásad, hodnot, natož její kultury a tradic, je u muslimů, tím spíš mladých, masová záležitost a obecný, ba přirozený jev. Podle různých svědectví je pro ně Francie jako stát a jako země se „starými“ Francouzi především zdrojem posměchu a pohrdání. Pokud se najde mladý muslim (a stále se občas nějaký najde) a řekne o sobě, že cítí jako Francouz, znamená to pro něj vyloučení, ba nebezpečí násilí, proto to také až na úplné výjimky nikdo nedělá. V některých oblastech, zvlášť na předměstích, mají, jak známo, muslimové ve školách již většinu, takže jsou normou, nikoli menšinou – a oficiálně laický stát je má učit občanství, případně obrátit na své hodnoty, čemuž se říká integrace. To je ale stále větší utopie, což ostatně byla vždycky. Děje se pravý opak: to republika ztrácí a ustupuje, a rozkol mezi ideály staré Francie a té nové, přistěhovalecké, se stále zvětšuje.

To, že je „republika v ohrožení“, prohlásil před pár dny i prezident Macron a po něm to opakovalo mnoho z těch, kteří by se ještě před pár lety zle osopili na toho, kdo se tehdy odvážil něco takové říct. Do určité míry lze ony „popírače“ chápat. Protože pro ně jsou i ti příznivci šaríe samozřejmě Francouzi. I kdyby se jimi stokrát odmítali stát a měli pro Francii jen slova pohrdání a nenávisti, co naplat, jsou to Francouzi. Možná dokonce tím spíš to jsou Francouzi! Jak mi řekl kdysi jeden naturalizovaný Francouz, protože se bouří, a to je přece velmi francouzské. Takže když budou mávat vlajkami třeba Alžíru a pískat při Marseillaise, musíme je brát jako Francouze, vlastně i jim navzdory. Navíc za to ani nemohou, jsou z deprivovaného prostředí, takže za to, že se necítí být Francouzi, může Francie. Je to, nebo aspoň autorovi tohoto článku se tak zdá, bizarní, ale taková byla a je společenská doktrína tvrdě prosazovaná zvlášť v médiích a okamžitě použitelná na ty, kteří tuto ideologickou past (či nesmysl), do které se Francie chytila (není v tom sama), nesdílejí, nebo dokonce mají odvahu proti ní protestovat.

Třeba Renaud Camus (ročník 1946), spisovatel a filozof, člověk typu, kterému se ve Francii říká l’homme littéraire, tedy literární učenec, autor mnoha titulů spíš elitního založení: u nás vyšel jeho kvazihistorický román Král Roman.

Nejde tedy o žádného povrchního demagoga, natož hrubiána, naopak, Camus je až překultivovaný estét (je to poznat na stylu), s čímž se druží i jeho deklarovaná homosexualita, časté téma jeho psaní: mimochodem, homosexuál je i Douglas Murray, autor knihy Podivná smrt Evropy. Oba si dobře uvědomují, jaká by byla v islamizované Evropě jejich budoucnost: žádná.

Camus je autorem sousloví Le Grand Remplacement, Velká výměna, tak nazval svůj esej publikovaný v roce 2010. Záhy se zařadilo k nejnepohodlnějším a nejzapovězenějším termínům naší doby. Tedy ještě donedávna, kdy si přece jenom jisté změny musel všimnout i nejzarputilejší popírač, i když ani to není jisté. Běžně však byl tento termín a jeho případný uživatel posílán do politického a lidského suterénu jako alarmista, příznivec konspiračních teorií a samozřejmě xenofob a rasista. To platí víceméně stále, a běžně jsou slova o vysoké muslimské porodnosti, neutuchající, ba i jaksi podporované migraci (kapitánka pašerácké lodi dostala loni čestné občanství Paříže) a konsekvencích přistěhovalectví odbývány buď výsměchem, anebo bagatelizací. Byť přece jen pod silou reality je to stále méně možné, i když nejčastější modus je, že se prostě o tom ve slušné společnosti nemluví. Camus byl několikrát předvolán před soud, tam odsouzen k peněžitým trestům, nicméně obvinění z rasistického podněcování a štvaní se nikdy neprokázalo. Také by to bylo velmi obtížné. Byl však – a dosud je a jistě bude – člověk na okraji „slušné společnosti“, na kterého odkazují pochybné autority; a ti, kdo ji ještě trochu mají, se tím už předem diskvalifikují, protože Camus, jak jsem slyšel z Francie, je přece konspirátor a možná dokonce i fašista…

Nálepkovat lze všechno, ale člověk by se musel hodně snažit, aby u něho našel náznak sympatií k fašismu: že jsou jeho texty velmi bolestivé a nepříjemné, je jiná věc. Proto také vychází v malých nakladatelstvích, spíš nenápadně, podobně jako vizionářský (ano, předpověděl v roce 1973 rok 2015) román Jeana Raspaile Tábor svatých, který u nás už vyšel dvakrát, ale vždy v katastrofálním překladu, neboť slušným překladatelům se do toho nechtělo. O to víc je nutné ocenit Alana Beguivina, mj. překladatele Houellebecqova Podvolení, který české vydání (v Dauphinu) Camusových esejů připravil.

Nikdo nemůže být francouzštější

Renaud Camus by bez problémů mohl zůstat jedním z těch ušlechtilých francouzských intelektuálů (žije na soukromém hradě), kteří většinou dělají, jako by se nic v jejich zemi nedělo – ba dělalo jim větší starost, že se to někomu nelíbí: třeba příznivcům Marine Le Penové, před kterou si zacpávají nos a kterou Camus na rozdíl od nich (odvážně) respektuje – k její straně má však výhrady, a když ji vedl její otec, tak ji odmítal. Sám proto založil vlastní, poněkud utopistickou Stranu Ne-škodnosti, která hlásá totální nenásilí, ne-škodnost, non-nocence, jako princip chování, odlišující se od agresivity, ničení a masivní kriminality (hypernásilí), která (osmdesát procent vězňů ve francouzských věznicích má nefrancouzský původ) provází onu „výměnu národa“.

Ta je i není: je něčím, co je vidět, co opravdu nelze popřít, ale zároveň si ji nemá nikdo všímat, když tak souhlasně, takže buď vlastně neexistuje, nebo je v pořádku. Camus ji přirovnává k Lichtenbergovu paradoxu s nožem: vymění se ostří a pak rukojeť, ale je to přece pořád stejný nůž! Pro někoho ano. Podobně tak se pomalu, ale vlastně stále rychleji vyměňuje starý francouzský národ za nový. Ulice, náměstí, stanice metra, ba i kostely zůstanou (zatím) stát, ale naplní se jiným lidem, jiným typem populace. Pochopitelně ne hned a zdaleka ne všude, ale zato markantně, urychleny jevem, jenž se jmenuje white-flight a byl spojován zprvu s Amerikou. Jenže tedy jde o úprk obyvatelstva, které tam žilo, dalo by se říct, po tisíce let. A již tam není. Tento jev, pro někoho zarmucující, se ovšem jiným, Camus jim říká „výměnisté“, zase může jevit jako přirozený, normální, možná žádoucí, vždyť je to ten multikulturalismus. Camus připomíná „památný“ televizní pořad (je ho možné vidět na YouTube) z roku 2014, kde se jeho kolega, spisovatel Richard Millet, rozhodně žádný xenofob, svěřil se svými „bolestivými“ pocity, když se v šest večer ocitl jako jediný „bílý Francouz“ na stanici metra Châtelet, tedy uprostřed Paříže. Reakcí všech těch ušlechtile se tvářích intelektuálů je údiv (otázka je, zda není hraný), jak si něco takového může vůbec dovolit nejen říct, ale i cítit! Jediný bílý na stanici metra? V čem je problém? Ve vás je problém, jak mu vysvětlí jedna dobře naložená profesorka: to jsou stejní Francouzi jako vy nebo já, dokonce možná víc Francouzi než vy, protože na rozdíl od vás oni se neptají, jestli vy jste Francouz. Takže oni jsou víc Francouzi. Nikdo, jakmile dostane příslušné razítko, není méně francouzský než někdo jiný. A Francie, to je přece také diversité, rozmanitost, čtvrtá hodnota do počtu hesla Svoboda–rovnost–bratrství.

Tato „velká výměna“ probíhá od šedesátých let, kdy přijížděli první námezdní dělníci především ze severní Afriky, mohutný impulz dostala po přijetí zákona o slučování rodin v 70. letech (jen málokdo si dovolil něco namítat, de Gaulle, který by byl nejspíš proti, už nežil) a pokračuje plynule, někdy s velkými zrychleními, dál. Camus připomíná známý (a zlehčovaný) výrok alžírského prezidenta Boumédièna ze začátku 70. let o „dělohách našich žen“, které dobudou vítězství, takže k tomu ani nebude potřeba násilí. Terorismus je pak opravdu spíš vedlejším, zajisté tragickým, ale vlastně méně podstatným detailem velké výměny.

Ta se uskutečňuje především tím, že zasazuje ránu francouzskému stylu života, francouzské kultuře, francouzské civilizaci, která se na tom místě vyvíjela přinejmenším deset století. A pak zmizela, zanechala po sobě jen ty francouzské domy a nápisy, které frankofonní přistěhovalci nemají důvod odstraňovat, i když i mezi nimi je stále častěji slyšet arabština jako jazyk nových Francouzů. Některým těm starým to vadí, někdo si to přeje a většina dělá, že si toho raději nebude všímat, protože tak je to pohodlnější a jistější.

Camus pochopitelně patří k té první časti a ke staré kultuře, kterou, jak několikrát nostalgicky napíše, obdivoval celý svět která sloužila jako maják humanity, se hrdě hlásí. Tato civilizace, píše, byla přitom vždycky vstřícná k těm, kteří k ní chtěli přilnout, kteří milovali její řeč, literaturu, umění a způsob života. To ji opravdu obohacovalo a přinášelo nové impulzy a podněty. Nebylo to ale tak, že Francii „udělali“ přitažlivou přistěhovalci – bylo tak, že přitažlivá byla Francie, do které kvůli tomu cizinci přišli. Ale dělo se to vždy individuálně a na základě skutečného vztahu a sympatií: nemohlo k tomu nikdy dojít tím, že se přijmou celé etnické skupiny, celé národy, jež přitom k hostitelské, ale už vlastně své „vlastní“ zemi necítí nic, nebo k ní cítí pohrdání.

Kufr, nebo rakev

Příliv cizinců, ze kterých jsou úředním rozhodnutím činěni Francouzi, má pak mnohem víc podobu nové kolonizace nebo, jak píše Camus, protikolonizace, která ovšem má fatálnější následky než ona kolonizace původní, prováděná Francouzi, navíc v omezené míře. S výjimkou Alžíru a snad Tuniska a Maroka nezakládali Francouzi nikde „kolonie“, tedy souvislá osídlení, a z těch jmenovaných zemí se okamžitě po vyhlášení nezávislosti stáhli, jistě s bolestí, která byla celému světu lhostejná. Opačná představa je vyloučená. Přičemž z Alžíru, kde žili po několik generací, odešlo, de facto uprchlo, na milion Francouzů, a to během několika měsíců: měli na vybranou: „kufr, nebo rakev“. Infrastruktura, kterou tam tito hrozní kolonisté zanechali, je přitom dosud jedna z mála věcí, které v té potenciálně bohaté zemi nějak fungují. Hrozné dědictví kolonialismu se nyní projevuje tím, že velká část obyvatel kdysi kolonizovaných zemí strašně touží usadit se v zemi krutých kolonizátorů. Je to, jak Camus píše, jako kdyby se hned po válce Židé hrnuli do Německa nebo Poláci netoužili po ničem jiném než usadit se v Rusku. Něco v těch výkladech zkrátka nehraje.

Přesto je „výměna národa“ trpěná a její destruktivní dopad na „vyměněné území“ (kriminalita, sociopatologické jevy etc.) je zdůvodňován „špatným svědomím“ bývalých kolonistů, které už přitom dávno nemá reálnou vazbu se skutečností. Splynulo s ideologií „dogmatického antirasismu“, toho podle Alaina Finkielkrauta komunismu 21. století, který ostře zatočí s každou kritiku „velké výměny“, neboť okamžitě zasyčí nejhorším možným obviněním, tedy rasismem, za nímž se hned objeví silueta Adolfa Hitlera. Tahle dokonalá smyčka utahovaná z jedné strany pozérským masochismem a z druhé cynismem je okamžitě nasazována na krk každému, kdo se pokusí o obranu národa a původního obyvatelstva. Jeho kultury a rasy, což bylo slovo, které procházelo klasickými díly francouzské literatury a každý mu rozuměl jako přirozenému pojmenování pro jedinečnost každého národa. Ta má být velkou výměnou zlikvidována, což se děje i tím, že Francouzem může být každý, i když Francií pohrdá. Jak píše Camus, tohle je vítězství „druhé kariéry Adolfa Hitlera“, prodloužením jeho zločinů, které nebožtík páchá na evropských národech, jejichž obranu zalehl svým neblahým stínem. Výměnisté mu mohu poděkovat.

Kniha Renauda Camuse v překladu Alana Beguina vyšla v nákladu 800 výtisků v nakladatelství Dauphin. 310 stran.