V Evropě pandemie skončila. Jednak všechna data naznačují, že covid ztratil svou nebezpečnost, ať už díky vakcínám, nebo postupné evoluci k mírnějším variantám. Zadruhé děsivé události na Ukrajině naprosto přebily strach z koronaviru. Například jarní vlna, jež zachvátila Británii, přešla bez větší odezvy v médiích. Západ se naučil s covidem žít. To v Číně je situace naprosto jiná. Právě se tam testuje, jestli strategie „zero covid“, tedy nulového covidu, je proveditelná. Zero covid stojí na předpokladu, že covid lze zcela vymýtit, je pouze potřeba zastavit jeho šíření. Pokud se lidé nebudou moci stýkat, virus nebude mít jak se šířit z hostitele na hostitele a vymizí. Proto uzávěrky, lockdowny a karantény musejí pokračovat, dokud je hrozba covidu přítomna. Zero covid je oficiální politikou čínské vlády. Snaží se ho dosáhnout i za cenu obětování svého největšího města, Šanghaje.

Šanghaj se momentálně potýká s nejhorším covidovým ohniskem od původního počátku pandemie ve Wu-chanu. Na záběrech ze začátku měsíce je město s 25 miliony obyvatel naprosto prázdné. Momentálně tam denně přibývá přes 20 tisíc případů. Celkově Šanghaj eviduje přes 220 tisíc „nemocných“, drtivá většina je však bezpříznakových. Podle oficiálních údajů až 97 %. Přesto na město byla 28. března uvalena totální uzávěra. Lidé nesměli opouštět své byty ani z důvodu nákupu základních potravin. Donáškové služby zkolabovaly a státní úřady rozvoz jídla nestíhaly. Výsledkem byl hlad. Po sítích se šíří videa obyvatel Šanghaje skandujících „Hladovíme“. Šanghajské úřady údajně zabíjejí domácí mazlíčky, hlavně kočky a psy, aby nešířili covid. I v Číně vyvolalo skandál, když se ukázalo, že úřady oddělují děti od rodičů, pokud je někdo covid pozitivní. Právě tato politika vedla k rozhodnutí USA evakuovat ze Šanghaje personál svého konzulátu.

K tomu všemu začal kolabovat šanghajský zdravotní systém. Ne že by počet vážně nemocných byl tak závratný, aby si šanghajské nemocnice neporadily, ale i lidé s mírnými příznaky byli umisťováni do nemocnic. Další tisíce zdravotníků byly přesměrovány do karanténních center, kde jsou shromažďováni asymptomatičtí. Jedno s kapacitou 50 tisíc lidí bylo otevřeno v areálu šanghajského výstaviště. Špitály mobilizované pouze na boj s covidem tak nestíhají další zákroky. Deník The Guardian například popsal příběh starého muže, který je v posledním stadiu rakoviny žaludku a trpí nesmírnými bolestmi. Nemocnice mu odmítla pomoci.

Chaos byl tak velký, že i totalitní čínské úřady se rozhodly k jistému zmírnění lockdownu. Celou Šanghaj rozdělily na distrikty, podle míry covidového nebezpečí. Lidé v nejvyšším stupni, tedy tam, kde je aktivní covid, nesmějí vycházet ani z bytu. Ve středním stupni, tam spadají distrikty, které jsou týden covidu prosté, lidé smějí ve vymezeném čase na procházku nebo vyzvedávat dodávky jídla. V nejnižším stupni smějí opouštět obydlí libovolně, pokud udržují rozestupy a nosí roušky. Stačí jediný pozitivní případ a distrikt se přesune z nejnižšího stupně do nejvyššího. V době, kdy bylo toto uvolnění oznámeno, 7624 distriktů bylo naprosto uzavřeno, 2460 spadalo do střední kategorie a 7565 bylo relativně svobodných.

Šanghajský lockdown však bude mít závažné důsledky i mimo Čínu. Město je čínským finančním a průmyslovým centrem. Své šanghajské továrny zastavila například Tesla a Volkswagen nebo německý konglomerát ThyssenKrupp. Šanghaj je i největší čínský přístav, uzávěrka může mít dopad na světové výrobní řetězce. Například automobilka Mitsubishi ohlásila odstávku své továrny ve středním Japonsku, jelikož se jí nedostává součástek z Číny.

Šanghaj je ale pouze špička ledovce. Jelikož jde o epicentrum současné čínské covidové vlny, podléhá nejpřísnějším restrikcím. Pouze 13 ze 100 nejbohatších čínských měst je prosto jakýchkoli opatření. Podle investiční banky Nomura v částečném nebo úplném lockdownu je 373 milionů lidí v 45 čínských městech. To je asi 20 % čínské populace a 40 % čínského HDP.

Čína byla lockdownisty dávána za vzor. Směr celosvětového boje proti pandemii určil Wu-chan, kde byl pomocí tvrdých uzavírek covid eliminován, i když ne předtím, než se stačil rozšířit do světa. Během následujících dvou let Čína zavedla strategii obřích bleskových uzavírek, kdy se v lockdownu z hodiny na hodinu ocitla celá města i kvůli malému počtu případů. Například když byl v listopadu 2021 u návštěvníka šanghajského disneylandu detekován covid, zábavní park byl okamžitě uzavřen i s 34 tisíci návštěvníky uvnitř. Ti byli zadržováni, dokud všichni nebyli otestováni.

Zdálo se, že tato strategie se vyplácí. Zhruba z miliardy a půl Číňanů zemřelo na covid něco přes 4600 lidí. V půlce března Čína zaznamenala dvě úmrtí na covid, první po víc než roce. Celé je to velmi podezřelé. Stačí srovnání s Hongkongem. Ten jako samosprávná provincie není započítáván do statistik pevninské Číny, a i když se tam v posledních letech politická situace zhoršila, stále je transparentnější než Čína spravovaná přímo Pekingem. Hongkong následoval politiku tvrdých lockdownů a stejně jako zbytek Číny hlásil minimum úmrtí. Za první dva roky pandemie na covid zemřelo pouze 200 obyvatelů Hongkongu. Pak však dorazil omikron a úmrtí vystřelila nahoru. V nejhorších chvílích umíralo 300 lidí denně, v přepočtu na obyvatele více než například na vrcholu masivní britské vlny. Nemocnice kolabovaly, těla se shromažďovala v nouzových márnicích na ulici. Momentálně Hongkong udává přes 8800 mrtvých na covid. Vysoká úmrtnost se připisovala nízké proočkovanosti mezi nejstaršími, a tedy nejzranitelnějšími obyvateli.

Šanghaj od začátku současné vlny oficiálně uvádí nula mrtvých a devět ve vážném stavu. Pokud je to pravda, tvrdé lockdowny kvůli nemoci nebezpečné asi jako běžné nachlazení už vůbec nedávají smysl. Pravděpodobnější je, že Číňané lžou. Například Wall Street Journal reportoval, že tři šanghajské domovy pro seniory se potýkají s ohniskem covidu a v posledních týdnech v nich zemřelo nejméně dvacet lidí. Také New York Times přinesly zprávu o zvýšeném umírání mezi nejstaršími obyvateli Šanghaje. I když úřady vědí, že se do nemocnic a domovů důchodců dostal covid, mrtvé často netestují. A pokud ano, ve věčné diskusi, jestli člověk zemřel „na covid“, nebo „s covidem“, se čínské úřady vždy kloní k úmrtí „s covidem“.

Právě příklad Hongkongu a strach o seniory je jedním z důvodů, proč Čína zavádí tak brutální lockdowny. Jen polovina Číňanů nad 80 let je naočkovaná a pouhých 20 % dostalo třetí dávku. K tomu je potřeba připočítat skutečnost, že Číňané očkují z politických důvodů pouze domácími vakcínami, jejichž účinnost je menší než těch západních.

Druhým a možná důležitějším důvodem je politika. Čínský prezident Si Ťin-pching usiluje o třetí funkční období. Čína byla mezi autoritářskými státy neobvyklá v tom, že její vůdcové byli ústavně omezení na dvě funkční období. Šlo o inovaci Teng Siao-pchinga, ten stanul v čele Číny po smrti Mao Ce-tunga a jeho reformy měly zabránit excesům maoistického období. Nejvyšší moc byla rozdělena mezi čtveřici lidí, prezidenta, generálního tajemníka Komunistické strany Číny, premiéra a vrchního velitele armády. Prezident byl omezen na dvě funkční období po pěti letech. Od roku 1993 má funkci prezidenta, generálního tajemníka a vrchního velitele vždy jeden člověk, ale princip, že čínský vůdce slouží maximálně 10 let, vydržel do roku 2018, kdy Si Ťin-pching nechal změnit ústavu a omezení na dvě období zrušil. Třetí období však nemá jisté. Ne že by mu hrozila prohra ve volbách, ale mohly by ho ohrozit machinace uvnitř strany.

Svůj osud spojil se „zero covid“. Čínský přístup má dokazovat nadřazenost nad Západem. Zatímco Evropa a USA se potácely v chaosu a přeplněných nemocnicích, Čína fungovala relativně normálně. Má to také dokazovat výhody autoritářského systému nad demokratickým. Rychlá a tvrdá rozhodnutí shora dokázala zabránit katastrofě, zatímco liberální režimy postávaly na místě. Nakažlivější, ale méně nebezpečný omikron čínská opatření překonal. Si Ťin-pching však nemůže couvnout. Z boje proti covidu se už dávno stalo politikum. Lidi zoufající si nad svým údělem na šanghajských balkonech vyzýval dron s tlampačem, aby „dostali pod kontrolu touhu své duše po svobodě“. Ulice zdobí plakáty se slogany jako „Ti, kteří nenahlásí svou horečku, jsou třídní nepřátelé skrývající se mezi lidmi“ a „Návštěvy přátel a příbuzných jsou vzájemná jatka. Chození na party je vyhledávání smrti“.

Čínský boj proti covidu se vymkl racionalitě. Na Západě se po dlouhé diskusi ustálil konsenzus, že lockdowny jsou prostředkem k získání času. Měly chránit společnost do doby, než budou vyvinuty vakcíny, nové léky a nemoc zeslábne. To se stalo a Západ se rozhodl „naučit žít s covidem“. V Číně je to vyloučeno. Západní léčebné postupy z ideologických důvodů odmítá, nepromořená populace je extrémně náchylná na rychlé šíření a politicky by to znamenalo nepřípustnou kapitulaci. Čínské vedení se chytilo do vlastní pasti.

Si Ťin-pching je považován za nejmocnějšího čínského vůdce od dob Maa. Stejně jako Mao buduje svůj kult osobnosti. Je tedy logické, že se vrací i maoistická politika monumentálních společenských pokusů s dost pochybnými výsledky. Komentátorka New York Times Li Yuan současné covidové tažení přirovnala k maoistickému boji proti vrabcům. V roce 1958, v rámci Velkého skoku vpřed, Mao rozhodl, že je potřeba zlikvidovat vrabce, „škůdce, kteří kradou úrodu“. Miliony Číňanů vyrazily na pole, kde hodiny bušili do bubnů a dělali další hluk, dokud vystrašení opeřenci nezačali únavou padat k zemi. Celkově se podařilo zabít snad až dvě miliardy ptáků a vrabec v Číně téměř vyhynul. Místo toho se přemnožily kobylky a další hmyz, který měl ve vrabcích přirozené predátory. Ten následně začal likvidovat úrodu a velkou měrou přispěl k hladomoru, který postihl Čínu. Podobně Si Ťin-pching je připraven nechat lidi vyhladovět, hlavně když nechytí covid.