KOMENTÁŘ Ondřeje Šmigola

Vítejte v postamerickém světě. A zoufejte

KOMENTÁŘ Ondřeje Šmigola
Vítejte v postamerickém světě. A zoufejte

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Ty nejhorší scénáře se staly skutečností. Rusko napadlo Ukrajinu. Nejedná se o žádnou omezenou operaci, menší akci s cílem rozšířit separatistická území či propojit okupovaný Krym s Ruskem pozemní cestou. Toto je plnohodnotná generální invaze za účelem zničit Ukrajinu. Rusové bombardují města po celé zemi, včetně těch na západě. Ruské síly zaútočily ze tří stran, z východu, z Krymu a z Běloruska. Putinův útok na Ukrajinu je však i útokem na světový řád, tak jak se ustálil po konci studené války. Bude se nám po něm stýskat.

Po vítězství ve studené válce byla Amerika nesporným hegemonem světa. V devadesátých letech svět zažíval unipolární moment, Spojené státy byly na vrcholu, Washington hrál světového policistu. Po 11. září, invazích do Afghánistánu a Iráku a finanční krizi americký vliv opadl, stále však USA byly nespornou jedničkou na světové scéně. Ekonomicky jí pořád jsou. Putin však dokázal, že se Washingtonu již nebojí.

I přes výsměch, který si americké tajné služby vysloužily, když Rusko nezaútočilo 16. února, jak predikovaly, se nakonec ukázalo, že jimi zveřejňované informace jsou celkem přesné. Nejdříve hlásily ruskou akci v noci z pondělí na úterý. A opravdu, Putin uznal nezávislost separatistických oblastí a přesunul tam jednotky. Pak varovaly, že generální útok přijde v řádu 48 hodin, později dokonce, že znají i čas, tedy ve čtyři hodiny ráno. Vše se událo víceméně tak, jak řekly. To jen ale dále ukazuje americkou a západní nemohoucnost. O ruském útoku se vědělo v podstatě všechno, a stejně nic nezmohly.

Liberální světový řád, ve kterém se lze spolehnout na mezinárodní pravidla, kompromisy a arbitráže, však potřebuje někoho, kdo je ochoten tato pravidla vymáhat. Po roce 1989 to byly USA. Nyní však na to nemají chuť ani sílu.

Dokázaly to v letech 2008 a 2014, kdy ruská invaze do Gruzie a pak prvotní ruský útok na Ukrajinu zůstaly bez větší odezvy. Ano, byly uvaleny sankce. Kremlu se je však podařilo vstřebat a v jeho mocenských choutkách ho to nijak neomezilo. Západ si zvykl na svět, kde se nejkrvavější boje svádí přes memoranda úředníků, kde se vždy na poslední chvíli upeče nějaký kompromis. Jenže reálnou sílu neurčuje právnicky vybroušená směrnice či tvrdé prohlášení ministra zahraničí, ale počet tankových divizí.

Dobře to bylo vidět na snažení francouzského prezidenta Emmanuela Macrona, který pendloval mezi Kyjevem a Moskvou ve snaze vyjednat mír. Macron sdílel představu, že stačí zjistit, o co Putinovi ve skutečnosti jde, a pak uplácat nějakou dohodu. Putinovi však jde o ovládnutí Ukrajiny, čemuž se Ukrajina přirozeně brání. Kompromis nikdy neexistoval. Putin Macrona vodil za nos, dokonce mu kývl na summit s Bidenem s plným vědomím, že mezitím už vypukne válka.

Západ se zaklíná svou ekonomickou mocí. Jenže sankce samy o sobě bývají velmi neúčinné. Západní láska k sankcím začíná během první světové války. Tehdy brutální blokáda Německa, kterou implementovalo britské královské námořnictvo, sehrála velkou roli v konečném zhroucení Německa. Po válce se z toho vyvinula víra, že ekonomické sankce mohou nahradit vojenskou akci. Zapomnělo se však, že Německo zároveň vedlo industriální válku na dvou frontách a následky blokády byly opravdu bolestivé. V Německu vyvolala hlad, kvůli němuž zemřely statisíce lidí. Studie z roku 1928 to odhaduje na 424 tisíc. Následné sankce málokdy dosáhly svých cílů. Je to vidět i v moderní době. Írán čelí dlouhodobě tvrdým sankcím, a tamější režim se nezhroutil. Západ by jistě měl prostředky, jak dostat Rusko do finančního středověku. Jenže zatím odmítá použití té nejsilnější zbraně, tedy odpojení od světového platebního systému SWIFT. I pokud se k tomu rozhoupe, efekt nebude okamžitý –⁠ a na Ukrajině jde o každou minutu. Opravdu efektivní sankce by navíc bolely i ty země, které je uvalují. Zvládnou to?

Pak je tu stažení Ameriky ze světa. Dokladem, že USA již nechtějí dělat světového policistu, bylo zmatečné stažení z Afghánistánu. Nepřátelé Západu to pozorně sledovali. Rusku muselo být jasné, že pokud se pokusí o Ukrajinu, Američané neudělají nic.

Vzrůstající americký izolacionismus má několik důvodů. Zaprvé únava z neúspěšných válek, o jejichž morálnosti pochybují i sami Američané. Pak jsou tu americké kulturní války. Část lidí dospěla k názoru, že Amerika je natolik zkažená, tak pohroužená do progresivní šílenosti, že jakákoliv alternativa je lepší. Nejsledovanější komentátor televize Fox New Tucker Carlson tak prohlásil: „Možná by stálo za to položit si otázku, jelikož už to začíná být vážné, o co vlastně jde. Proč tak nenávidím Putina? Nazval mě někdy Putin rasistou? Vyhrožoval mi, že mě nechá vyhodit z práce za to, že s ním nesouhlasím? Přesunul všechna pracovní místa střední třídy v mém městě do Ruska? Učí mé děti, aby přijímaly rasovou diskriminaci? Vyrábí fentanyl? Snaží se vyhladit křesťanství? Jí snad psy?“ Častým argumentem je, že USA by měly chránit svou jižní hranici před migranty a nestarat se o ukrajinskou hranici. Komentátor webu Townhall Kurt Schlichter dokonce tvrdí, že kanadský premiér Justin Trudeau představuje větší nebezpečí pro USA než Putin. Ano, použití výjimečného stavu k potlačení protestů je ze strany Trudeaua znepokojivé. Putinova snaha o zvrácení světového řádu je přece jenom větší kalibr.

Toto je neuvěřitelně krátkozraké. Historická zkušenost a problémy ve světě nakonec vždy doběhnou i Ameriku. Navíc nynější americké postavení je závislé na americké dominanci. Představa, že USA vydělají na stažení do sebe, je scestná.

Jedna z geopolitických pouček zní „moc nesnáší vakuum“. Ve chvíli, kdy se stáhne jedna mocnost, ji nahradí jiná. Dění na Ukrajině je i následkem tohoto amerického stahování. Přes všechny její problémy byla americká hegemonie zřejmě tou nejlepší v dějinách, vše, co přijde po ní, bude jenom horší.

Doufejme, že Putinův útok na Ukrajinu poslouží jako vzpruha pro celý Západ. Bude to znamenat větší zbrojení, ochotu jít do nepříjemných konfrontací. Protože Ukrajina je pouze začátek. Putin chce obnovit ruskou říši.

Někteří američtí „realisté“ tvrdí, že Rusko je potřeba si předcházet, jelikož tím pravým soupeřem je Čína. Je potřeba stáhnout se z Evropy a soustředit se na Asii. Jenže Čína a Rusko jsou v současnosti de facto spojenci. Postavit se jednomu nutně znamená postavit se i tomu druhému. Navíc Čína má vlastní mocenské choutky. Pokud uvidí, že nikdo nebrání Moskvě naplnění jejích cílů, může usoudit, že se pokusí o vlastní vojenské dobrodružství.

Ruská invaze na Ukrajinu nám dala nahlédnout do reality bez USA. Není to nic pěkného. Doufejme, že se celý Západ vzpamatuje a porazí agresora. Ve 20. století to zvládl třikrát. Nastal čas tento trik zopakovat i ve 21. století. Putin se neodhodlal k agresivní válce, jelikož byl přitlačen ke zdi rozšířením NATO. Putin zahájil válku, protože ho zlákala západní slabost.

 

25. února 2022