Ekonom a radní ČT o tom, jak alarmismus, pesimismus a vytrhávání dat ze souvislostí poškozují zemi

Stát musí propustit víc než dvě třetiny lidí

Ekonom a radní ČT o tom, jak alarmismus, pesimismus a vytrhávání dat ze souvislostí poškozují zemi
Stát musí propustit víc než dvě třetiny lidí

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Bývalý viceguvernér České národní banky a dlouholetý ředitel České spořitelny Pavel Kysilka v roce 2016 po odchodu z dozorčích rad státní České exportní banky a Českomoravské záruční a rozvojové banky prohlásil, že už nechce pracovat pro stát. Nedává mu to smysl, protože politici se neumějí na ničem dohodnout a dát jasné zadání. Po třech letech se do veřejných služeb vrátil. Hned do tří funkcí. Šéfuje dozorčí radě Českých drah. Je členem dozorčí rady Českomoravské záruční a rozvojové banky a stojí v čele Národní investiční rady při Národním investičním fondu SICAV, který má podporovat rozvoj veřejných i soukromých infrastrukturních investic, a víc než rok je také místopředsedou Rady České televize, k níž je v poslední době upnuta veřejná pozornost. Po finanční krizi 2008 heslem „Zdravé tělo, nemocná hlava“ trefně vystihl, jak jsme si svým pesimismem a obavami z budoucnosti uhnali jednu z nejdelších recesí v Evropě. V rozhovoru pro Týdeník Echo teď popisuje, že pandemie čínského koronaviru zasáhla Česko tak tvrdě kvůli obézní a neschopné správě státu. „Proti dnešku musíme mít maximálně třetinu lidí ve státní byrokracii. Ale velmi kvalitně zaplacených a excelentně trénovaných jak do dobrého, tak do špatného počasí,“ říká.

Čím se aktuálně nejvíc zabýváte?

Nejvíc se věnuji poradenství pro byznys se svou firmou 6D. Netýká se to jen technologií. Pomáháme firmám s novou strategií do nového věku. Covid nás zastihl docela připravené, protože jsme učili firmy, jak můžou žít ve virtuálním prostoru. Jak můžou komunikovat a obchodovat prostřednictvím nových technologií. Náhodou to zapadlo do toho, co už rok prožíváme. Pak také nějaké role ve veřejném prostoru, což jsou České dráhy, Českomoravská záruční a rozvojová banka a Česká televize.

Před pěti lety jste řekl, že už nechcete mít se státem nic společného. Co vás přivedlo zpátky do tak exponovaných veřejných pozic?

Důvod byl jediný. Ty nabídky byly transformační. Zadáním pro mě byla proměna těch institucí, ne běžná správa. Transformace mě vždycky lákala. To mě baví. České dráhy se musí připravit na liberalizaci železničního trhu. Na otevření trhu mezinárodní konkurenci, která sem bude moci volně vstupovat. Stejně tak budou moci České dráhy vstupovat na zahraniční trhy. To znamená, že musí nabízet perfektní servis. Konkurenceschopnost v nákladech a v technologiích. Když přišla od ministra dopravy tato nabídka, tak mi to dávalo smysl. To není žádná udržovací pozice ve státním sektoru.

V Českomoravské záruční a rozvojové bance?

To také není udržovací role. Já jsem tu banku v roce 1991 zakládal, takže ji považuji za svoje dítko. Tehdy to byl můj první větší projekt. V současné době se přetváří v národní rozvojovou banku. To je extrémně zajímavé. Vznikl tam národní rozvojový fond.

Jakou roli má dnes v ekonomice hrát?

Vznikla jako specializovaná státní banka na podporu malých a středních firem, kterým částečně garantovala úvěry u komerčních bank. Tam, kde by už banky firmě váhaly poskytnout úvěr, jim Českomoravská záruční a rozvojová banka (ČMZRB) to rozhodování usnadnila tím, že za část úvěru převzala garanci. To dovolilo v době, kdy ještě banky nebyly zprivatizované, financovat malé a střední firmy. Řekl bych, že dodnes jsou od tohoto sektoru banky trochu odtažitější než od velkých firem. Malým a středním firmám, které jsou všude páteří ekonomiky, to snížilo úroky a usnadnilo zajištění úvěrů. Tehdy jsme se inspirovali u podobných institucí v Německu, Belgii, Nizozemsku a Francii. Dnes se ČMZRB rozkračuje do oblastí, kde zatím nikdy nepůsobila. Do velkých infrastrukturních investic, sociálních služeb a zdravotnictví. Dělá to prostřednictvím Národního rozvojového fondu, který je její dceřinou společností. Pak je tam Česká investiční agentura, která má naopak šanci soustředit se na oblast start-upů a nových firem. Obě ty oblasti jsou mi hodně blízké. Ve firmě 6D, kterou jsme založili právě v roce 2016, bylo jednou z našich misí právě propojení těchto dvou světů. Světa velkých projektů a velkých korporací a světa startupové kultury.

Celou kariéru jste býval ekonomickým liberálem, který vždycky hájil názor, že stát v ekonomice nemá být tam, kde být nemusí. Že se má jeho role v byznysu minimalizovat. To, co popisujete, by přece měli v takto rozvinuté ekonomice dělat soukromí investoři.

Můžou, nebo nemusí. Jsem liberálním ekonomem až do morku kostí. Budu dál a umřu tak. Přitom mi nedělá problém, když se stát v těchto věcech angažuje. V oblasti malých a středních firem byznys hodně selhával. Stále je to dost nákladná a riskantní část podnikání.

Co vás přitáhlo do Rady České televize? Co se transformuje tam?

Totéž, co jsem popisoval u obou předchozích projektů. Na Vánoce 2019 mě oslovil Svaz průmyslu a dopravy s věcí, kterou jsem tehdy vůbec nesledoval a nezabýval jsem se jí. Věděl jsem, že existuje nějaká Rada České televize. A to bylo asi tak všechno. Řekli mi, že by rádi, kdyby česká byznysová komunita měla ve veřejnoprávních médiích někoho, kdo je ekonom a rozumí tomu, kam spějí trendy. Aby takový člověk ve veřejnoprávním médiu podpořil, aby ekonomická publicistika, vzdělání a osvěta – přesně v duchu zákona o České televizi – měly v tom veřejnoprávním médiu roli, jaká jim patří. Řekl jsem jim: Fajn, taky vnímám dost bolestivě, že mizí váha a důraz na ekonomická témata. Zrovna v době, kdy se blížíme velké globální ekonomické transformaci. Jen připomínám, že to bylo ještě před covidem. Říkal jsem jim, že to je velká škoda, protože rozumět těm novým globálním ekonomickým trendům budeme všichni potřebovat jako sůl. Druhé téma, se kterým mě oslovili, bylo, abych v Radě ČT podpořil racionální hospodaření veřejnoprávního média s jeho vlastními financemi. To pro mě byla dvě blízká témata. S nimi jsem tam šel, takhle jsem svůj mandát prezentoval i před Poslaneckou sněmovnou.

Co jste v České televizi po příchodu objevil?

Je to obrovská specifická instituce, protože má svůj speciální zákon. Našel jsem tam, stejně jako když jsem v roce 1999 přišel do České spořitelny, neuvěřitelné kvantum šikovných lidí. Fandů zapálených do věci, kteří produkují úžasné věci, jež procházejí i  testem mezinárodních ocenění. Není to byznysová instituce, takže jsem tam zároveň našel výzvu dělat tyto věci nejen kvalitně, ale i hospodárně. To jsem si vzal v Radě jako jedno své téma. Podporovat to, aby racionálním hospodařením, vnitřní efektivitou, byla ČT schopná dávat maximum peněz na naplňování svého hlavního cíle. Podle reakcí vedení ČT zároveň vidím, že si uvědomují, jak jsou ekonomická publicistika a vzdělání důležité. Hodně tomu teď pomohl covid. Já jim stále říkám: Covid pomine, ale ten zásadní důraz na ekonomiku, znalost technologií, inovací, toho, co se děje v byznysu, tady zůstane. Televize by měla referovat, co jsou to globální příležitosti a hrozby. Co je profil a model české ekonomiky. Televize by měla přispívat k tomu, aby si každý divák dokázal říct, jaká bude jeho role v měnícím se světě. Co má udělat pro to, aby ve světě rychlých změn uspěl.

Jak na vás hodnotově působilo zpravodajství a publicistika ČT jako na pravicového, liberálního ekonoma, když jste tam přišel a začal jste se tím zabývat?

Tím se nezabývám. S chutí to přenechávám jiným v Radě.

V posledních týdnech se Rada dostává do střetu s vedením České televize. O co radním jde?

To se i mně jako insiderovi velmi těžko interpretuje. Je těžké vidět do hlav všech kolegyň a kolegů. Každý tam jistě přichází s nějakým cílem. S posláním organizace, která ho tam vyslala. Já vím, o co mi tam jde, a před chvílí jsem vám to popsal. Byznys je drsný a dynamický. Na to jsem zvyklý. Ale přece jenom mě poměry v Radě zaskočily. Já osobně se snažím do Rady vnést dialog. Když jsem kritický, snažím se být konstruktivně kritický. Snažím se, aby v dialogu jedna strana chápala motivy té druhé a spolu se snažily najít společný průnik. Byznys nás tohle naučil. Tam hledáte řešení vítěz–vítěz. V Radě je ochota tohle nalézt extrémně nízká.

Je tam komunikace drsnější než v byznysu?

V byznysu jde o velké peníze. O velké zájmy. Každý si tam tvrdě hájí to, co po něm chce vlastník. S výjimkou toho hraničního až polokriminálního prostředí v byznysu platí slovo. Když ho nedodržíte, už s vámi nikdo obchod neudělá. V Radě to tak není. Je to tam hodně zpolitizované. V politice, kde bych proto těžko mohl působit, dané slovo neplatí. To, co se dohodne, může být za pět minut jinak. Občas je to velká verbální exhibice. Prezentovat se před někým, o kom ti ostatní v Radě ani nevědí, kdo to vlastně je. Ta netransparentnost je tam velmi silná. To je opak byznysu, kde je vše velmi transparentní. Přetlačujete se s konkurencí a snažíte se najít nějaký modus vivendi s klientem.

Hlavně chápete motivace všech hráčů.

To je přesné. Tady, jak už je to tak blízko politiky, ty motivace úplně přesně nevidíte. Proto se mi v tom trošku hůř dýchá. Mám ale naštěstí jasné poslání a zadání, se kterým jsem tam přišel. A držím si svá témata.

Vedle vás tam sedí ještě jedna ekonomka. Hana Lipovská, dost vůdčí figura Rady. Jak na vás působí?

Co pozoruji, Hanka je neuvěřitelně pracovitá. Věnuje přípravě na svou roli xkrát víc času než my ostatní. Na jednáních, kde jsem ji zažil, třeba naposledy minulý týden, kdy jsme jednali o výkonnostních kritériích pro generálního ředitele ČT, vnášela do diskuse velmi konstruktivní, vstřícné a vnímavé názory. Uměla ustoupit. Hledala přijatelný kompromis. Taky se nám to podařilo utvořit a najít.

Řídí Petr Dvořák dobře Českou televizi?

Na posledním jednání ze strany celé Rady, bez výjimky, padaly superlativy na ČT3. To je ten v covidu nově zavedený, ale už předtím připravovaný program pro generaci 65 plus. Má to neuvěřitelně vysoký rating v oblibě i kvalitě. Na sportovní zpravodajství totéž. Když tam mluvíme o ČT1, ČT2 nebo ČT Art, tak tam taky znějí superlativy. Vždycky říkám, že když je tam šéf nebo šéfka delší dobu a ta organizace má dobré hodnocení velmi kritických lidí, tak to znamená, že v té oblasti vůbec neodvádí špatnou práci. V oblasti hospodaření už bývá Rada daleko kritičtější. Je tady nějaká historicky daná situace, kdy vedení České televize čerpá z nějaké rezervy vytvořené v minulosti. To je přirozené. Přece nám to nemá ležet na účtech. Dlouhodobě je ale taková situace neudržitelná. Tak se dívejme dopředu a řešme ji. Tady už to není tak jednoznačné. Mně jde o nějakou změnu k přístupu ve financování do budoucna. Ekonomickou udržitelnost jsem tam neviděl. Bylo mi jasné, že za tři čtyři roky najednou zjistíme, že si nemůžeme každý rok sáhnout do rezervy vytvořené v minulosti. Inicioval jsem třeba výběr zkušeného externího poradce, který by pomohl najít vnitřní úspory. Stejně jsem to dělal jako šéf České spořitelny.

Bavilo by vás řídit Českou televizi?

Kdybych byl o dvacet let mladší, tak jo.

Jak zvládla česká vláda rok s covidem?

Kdybych přiletěl z Marsu a podíval se, co se tady na zeměkouli děje, tak bych nevnímal v zásadě moc velké rozdíly, jak to nezvládá Amerika, Rusko, Česko, Německo a další. Až na pár výjimek. Singapur, Hongkong, Tchaj-wan, Jižní Korea a některé další země, které tradičně mají špičkovou státní správu a samosprávu. Také ale mají trochu jiné politické a ekonomické modely než Evropa. Až na těch pár výjimek se ukázalo, jak je svět opravdu zoufale nepřipravený v odolnosti a kvalitě státní správy na takové události.

Jak si mezi těmi nepřipravenými stojí Česko?

Předáváme si tady štafetový kolík hodně nefunkční státní správy. Posedlost věcmi, které možná mají nějaký populistický náboj, ale vedou k výsledkům a generují škody, se kterými se tady budeme potýkat dlouhodobě, i když covid zmizí. V tomhle je na tom ale většina Západu stejně špatně. Pak se dají najít velké rozdíly ve schopnosti ty věci komunikovat. Propojím to s televizí a informováním o covidu. Když si pustíte veřejnoprávní britskou BBC, zjistíte, že tam převažují pozitivní zprávy. Ukázka toho, jak jsou firmy nebo lidi aktivní. Co dělají lokální politici a úředníci v terénu. Je to laděné do modu, který vám nalévá trochu energie do žil. Který vám říká, že nakonec za zdraví máte hodně zodpovědnost sama. Svou životosprávou, prevencí. Ukazuje to příklady institucí, které pomáhají ostatním. Umějí se v tom buď v byznysu, nebo ve veřejné sféře pohybovat. V zemích, jako je naše, převládá pochmurné až alarmistické zpravodajství, které vám kazí náladu. Tady se projevují velké rozdíly. V těch měkkých věcech.

Šíří Česká televize tím alarmismem a covidovou pochmurností společností strach, který se pak projevuje v tom, že na to politici reagují a chtějí všechno zavírat?

Vnímám to podobně. Ale abych byl objektivní. Česká televize byla velmi inovativní ve věcech, které souvisí s covidem. Zavedla po zavření škol program UčíTelka. Zavedla tu zmíněnou ČT3, protože si uvědomila: teď jsou lidé uvězněni doma, pojďme jim něco nabídnout. Vrhla se s Českou filharmonií a dalšími institucemi do vysílání kultury, kterou dnes lidé nemůžou zažít živě. Vrhla se do přenosů velmi kvalitních sportů v době, kdy na ně lidé nemůžou živě jít. V tom byla i podle mezinárodního srovnání na špičce. V celkovém ladění publicistiky kolem covidu jsme se bohužel dostali do té skupiny zemí, které o té věci příliš tragicky až alarmisticky referují a zbytečně to lidem kazí náladu. Neříkám, aby se malovaly věci narůžovo, ale tak jako Churchill uměl dát národu naději, tak bychom měli vždycky vedle statistik, které nejsou veselé, najít u celé té epidemie příběh, který dá lidem naději, vlije jim energii a pomůže jim se s tím vyrovnat. To bych rád, kdybychom se to učili. Jako ekonom se musím opírat celý život o statistiku a její porozumění, tak mě mrzí na všech médiích, že papouškují ty vládní statistické nesmysly. Místo aby si jako externisty najala pár špičkových demografů a statistiků. A referovala o těch věcech v nějakém kontextu.

Jaké konkrétní nesmysly média papouškují?

Neumím říct, kdo formuluje ta absurdní a zkratkovitá čísla, která do nás hustí jak vláda, tak média. Statistik se na to podívá a za dvacet vteřin vám řekne, že to nemá vůbec žádnou vypovídací schopnost a není to uvedené do kontextu. Skoro všechno je v té komunikaci špatně. Ta čísla nejsou vztažena k žádnému celku a vývoji v čase. Existuje krásná kniha Faktomluva od Hanse Roslinga. Popisuje, jak se svět pořád vylepšuje, ale my o něm referujeme tragicky. Přesně to sedí na covid.

Nakolik ty tragické interpretace dat přispívají k lockdownismu?

Dramaticky. Když se podívám na ty nejúspěšnější země na světě, tak excelentně pracují s daty a se statistikou. Umějí jasně říct: Reprodukční číslo R vůbec nic neříká a my se podle něj nebudeme řídit. Určitě tam u vládního stolu sedí epidemiolog a virolog. Ale zároveň také ekonom a další lékaři, kteří umějí modely, k jakému podílu kardiovaskulárních příhod vede ztráta zaměstnání a krach živnosti. Sedí tam pohromadě odborníci, kteří umějí dát dohromady obrázek a kontext všech faktorů a rizik. Různých řešení těch situací. Umějí správně trefit, podle čeho se mají politici řídit. Rozhodně to není reprodukční číslo, které tady máme neustále vyvěšené na fangli. Jsou tam daleko jemnější modely, které ukazují, jakou pravděpodobnost konkrétně máte, že se nakazíte v kině, v obchodě, ve vlastní domácnosti. Jakou pravděpodobnost máte, když jste krevní skupina A. Když jste obézní pětasedmdesátník s cukrovkou. Na bázi toho se teprve vytvářejí opatření cílící tam, kde mají největší účinnosti a minimalizují dlouhodobé negativní dopady. Na to jsme měli rok, abychom se s těmi daty naučili pracovat takovýmto chytrým způsobem. To jsme se nenaučili.

Kde se stala ta chyba?

I velcí kritici říkají, že vůbec nejsme špatní ve sběru dat, ale neumíme s nimi pracovat. Neumíme je dostat ke stolu, kde sedí odborníci, nejen ti fachidioti, kteří vystudovali medicínu, ale neměli ani semestrální kurz statistiky a demografie. To je naprosto nepochopitelné. Lékaři nemají být ti, kdo dávají vládě návrhy na lockdowny. Mají být jen silným hlasem do harmonie odborníků z různých oblastí.

Abstraktní teorie omezení sociálních kontaktů, kterou tady aplikuje už rok Babišova vláda, je přesný opak toho, co říkáte: chytře sledovat rizikové situace a podle nich přesně šít opatření.

Samozřejmě. Vy sice nějakým opatřením zamezíte šíření viru. Ale taky se může stát, že tím samým opatřením snížíte ochotu lidí chodit k lékaři. A najednou zjistíte, že je u nás proti minulosti hrozně málo infarktů. Ono ale není míň infarktů. Je míň lidí, kteří jdou s infarktem do nemocnice. Jak vědí v Americe: 75 procent kardiovaskulárních příhod je daných ztrátou zaměstnání a krachem živnosti. Při znalosti toho bych se měl snažit dělat taková opatření, která sice sníží šíření viru, ale zároveň mi nebudou vytvářet nové problémy s krachem živností a ztrátou zaměstnání a celkovým strachem.

Proč jsme to nedělali?

Státní správa na to vůbec není připravena. Nabíráme do ní už do roku 2000 neuvěřitelné kvantum lidí, protože si tím vyrábíme specifický druh voličů pro specifické strany. Je tam neuvěřitelná přezaměstnanost, která i v dobách mimo covid vysává lidi z produktivní ekonomiky. Do té počítám nejen Českou spořitelnu, ale i Českou filharmonii. Zatímco dřív, když mi ze spořitelny odcházeli přátelsky lidi, tak jsem přijel na pobočku, paní mi říkala: Tak já se s vámi po třiceti letech v České spořitelně rozloučím. Bylo to skvělé. Chovali jste se výborně. Ale víte, tady se musí hodně makat; a já už si chci odpočinout. Kam jdete, Maruško? Na úřad nabírají teď lidi. Takových lidí od nás odcházely desítky, spíš stovky. Paní mi řekla: Odcházím tam, i když tam budu mít míň peněz. Dobrá, tak paní už má roky, už tady nechce tak makat, jak se musí v byznysu. Tak si jde odpočinout do státní byrokracie. Když jsem v roce 2015 odcházel ze spořitelny, tak tytéž paní, které se se mnou na pobočkách loučily a šly do státního sektoru, mi řekly: Já se loučím. Děkuju moc, že jste o nás pečovali. Já teď jdu na úřad, kde se nemusí tolik dřít – ale dostanu zaplaceno víc než u vás. Vlády si předávají tuto byrokracii. To jsou všechno šikovní lidi, kteří v byznysu makali. Tam se dostanou do jiného systému. A pak přijde covid a najednou zjistíme, že jsme nabrali neuvěřitelné kvantum lidí, kteří nejsou připraveni, aby nás takovou krizí provedli. Pro mě je důležité dívat se dopředu.

Co s tím?

Až pomine covidová krize, tak si musíme udělat „poučení z krizového vývoje“. Ať tam bude jakákoli vláda jakékoli strany, tak pro mě jeden z klíčových ukazatelů, jestli se poučila, je to, že máme mít proti dnešku maximálně třetinu lidí ve státní byrokracii. Ale velmi kvalitně zaplacených a excelentně trénovaných jak do dobrého, tak do špatného počasí.

Vidíte v politice někoho, kdo je takové operace odtučnění státu schopen?

Nevím. Možná mě někdo překvapí. Na tom, co dnes máme, se podílely všechny strany, které tady vládly. Rukou společnou a nerozdílnou.