Zvláštní, že první hlasitější iniciativa, která volá po deeskalaci v rusko-ukrajinsko-západní válce, přišla až 58. den bojů. Primárně je příjemcem otevřeného dopisu německý kancléř Olaf Scholz, skupina signatářů – německých intelektuálů: vědců umělců a špetkou i bývalých politiků – po něm primárně žádá, aby zastavil dodávky zbraní Ukrajině. Ale politický impulz má být evidentně širší, chce ovlivnit nejprve diskusi o Ukrajině v Německu a přes něj v Evropě.

Požadavek na stopku zbraní pro Ukrajinu je přirozeně sporný, zvláště v této chvíli. Pokud by se Scholz a ještě víc předáci dalších západních států, které zbraně a vojenskou expertizu dávají Ukrajině ještě mnohem ochotněji, k žádostem o další a další zbraně otočili zády, stojí Volodymyr Zelenskyj na startu velké bitvy o Donbas, která se oproti dosavadnímu válčení bude odehrávat v otevřeném terénu, bez šance. Ale, dovozují signatáři dopisu, bez šance je i tak: „Navzdory průběžným hlášením o úspěších Ukrajinců je ukrajinská armáda mnohem slabší než ruská a sotva má šanci tuto válku vyhrát. Cenou za delší vojenský odpor bude – a to nezávisle na případném úspěchu – ještě více zničených měst a vesnic, ještě větší oběti v řadách ukrajinského obyvatelstva.“ To je bohužel evidentní pravda, a byla evidentní od začátku – navzdory časným odhadům západních i českých analytiků, že ruské ofenzivě na Ukrajině došel dech a že okupační vojska užuž kolabují.

A skutečně, proč vlastně před třemi týdny zpravodajství o mírových jednáních Moskva–Kyjev náhle skončilo? Poslední dny března vypadaly v rámci možností nadějně. Pak, 3. dubna, přišly zprávy o masakrech páchaných ruskými vojáky v Buči u Kyjeva těsně předtím, než ji 30. března vyklidili. Ukrajinská vláda Buču vyhlásila za Srebrenici této války. Tamní starosta a posléze vláda odhadli počet zavražděných civilistů na více než 300. Číslo dál rostlo, v půli dubna BBC hlásila více než 500 mrtvých. Úřad vysokého komisaře OSN pro lidská práva ve zprávě z pátku k Buče uvádí, že tam jeho lidé zdokumentovali asi 50 „nezákonně zabitých“ civilistů. Nejmenovaný analytik, který má v americkém vojenském zpravodajství na starosti analýzu dění na Ukrajině, zase před dvěma týdny magazínu Newsweek řekl, že o Buču se 36 dní zarytě bojovalo, přičemž fronta se přelévala – neboli ne všichni mrtví dokumentovaní v katastru obce museli být oběťmi masakrů civilního obyvatelstva.

Pořád tedy platí, že nevíme, co se v Buče přesně odehrálo. (Citovaná zpráva OSN je k ruské armádě velmi kritická.)

Ale každá významnější snaha o jednání po Buče skončila. Kyjev – stejně jako my na Západě – asi podlehl svůdné představě, že vyklizení pozic kolem Kyjeva je začátkem ruského debaklu. Americký prezident Joe Biden svého ruského protějška Putina po Buči několikrát označil za válečného zločince. S válečnými zločinci se jednat snad ani nesmí.

A co se mezitím děje na frontě? Zelenskyj sice udržuje optimismus, s dostatkem zbraní prý jeho armáda bude schopna dobýt všechna okupovaná území zpět. Ale například dosud ohledně výsledku války na Ukrajině tak suverénní Boris Johnson poprvé připustil „realistickou možnost“, že Rusko vyhraje. Samozřejmě, dodává britský premiér, Rusové nikdy neporazí ducha ukrajinského lidu, a my Britové je až do chvíle porážky budeme zásobovat zbraněmi.

S historií dobře obeznámený Johnson si určitě je vědom toho, že válka často nabývá jakési vlastní dynamiky. Možná právě sem patří páteční hrůzná slova ruského generálmajora Rustama Minněkajeva, že válečným cílem začínající druhé fáze této války je kromě Donbasu celá jižní Ukrajina, tedy patrně celé pobřeží Černého moře, včetně Oděsy a až k hranici s Rumunskem.

Je to „jen“ taktický vojenský cíl, nebo i politický? Pak ovšem by odpor národa, jemuž se stát scvrkl a z mořského se stal suchozemským, byl naprogramovaný a navždy. Nikdo trochu normální by pak už po Ukrajině žádné apely, ať složí zbraně a pospíchá jednat, nikdy nemohl žádat. Vyhlídky jsou proto chmurnější než před měsícem, kdy bylo týden před Bučou. Mírovým výzvám, jako je otevřený dopis Scholzovi, se nejspíš dá vytýkat jen zpoždění.