Odpustit dluhy všem, kteří sedm let poctivě pracují a snaží se splácet, navrhuje ministr spravedlnosti Robert Pelikán. Sněmovna pochybuje, jestli to není k dlužníkům příliš vstřícné. Přitom nejde o nic jiného než o zoufalý pokus zastavit brutální mechanismus, který rozšiřuje chudobu na stále širší okruh populace.

Idylická víska Němčovice na dohled od Berounky má 124 dospělých obyvatel, z toho je patnáct pod exekucí. Vesnice se tím nevymyká průměru v republice. A také zde málokdo očekává, že se dluhů zbaví.

Chudí v Němčovicích jsou na tom ještě dobře. Těm, kdo ještě nejsou v penzi, nabízí starosta Karel Ferschmann veřejně prospěšné práce, kde si přijdou na minimální mzdu dvanáct tisíc. Pokud se u bezdětných odečte pojistné a částka pro exekuci, zůstane jim nezabavitelné minimum 6600 korun čistého. Žádné peníze to nejsou, alespoň však mají pocit, že do své vesnice patří. Nejhorší období nastane, když odpracují dvanáct měsíců, protože pak musí podle zákona tři měsíce počkat, než budou smět znovu nastoupit. A to ještě musí souhlasit úřad práce.

Dlužníci z Němčovic v průměru dluží 250 tisíc korun, přitom na exekuce odvádějí měsíčně okolo dvou tisíc korun. Fakticky to znamená, že tím neuhradí ani úroky a poplatky za vymáhání dluhů. Teoreticky by mohli hledat práci v blízkých městech, za dopravu by však dali okolo dvou tisíc. A kdyby bezdětný dlužník sehnal jakkoli skvělou práci, po zásahu exekutorů mu stejně zůstane maximálně 9400 čistého. Hranice pro živitele rodiny se dvěma dětmi dosahuje čtrnácti tisíc. „Řešení už nehledají, protože řešení neexistuje,“ shrnuje příběh od Berounky starosta Ferschmann, který si neopomene postěžovat na byrokratické náklady celého exekutorského divadla. Když člověka na veřejných pracích nahlásí na sociálku, za pár týdnů se ozve exekutor a žádá své dva tisíce. Jenže o měsíc později požádá o stejnou částku sociálka, která má přednost. Každý z dlužníků má na krku obvykle pět exekutorů, na ty však nezbývá nic, tak se utěšují tím, že starostu prohlásí za „poddlužníka“ a nutí ho posílat hlášení o příjmu dotyčného. Nemluvě o tom, že po posledním zvýšení minimální mzdy nestačí příspěvek od státu a obec musí na jedno místo prospěšných prací doplácet přes tisíc korun měsíčně ze svého.

Lepší příklad selhání státu by se hledal stěží. Úřad práce a samosprávy dotují práci pro dlužníky, aby měli na splátky svých historických dluhů, splácejí ovšem tak málo, že nedokážou snížit jistinu. V celém Česku se daří vymoci jen 18 procent dluhů. Čím dál hůř na tom jsou i exekutoři, jejichž výdělek záleží jen na tom, kolik vymohou, a přitom jsou zavaleni případy, kde nevymohou nic. Loni překročil počet lidí pod exekucí 863 tisíc, z toho téměř půl milionu čelí nejméně třem exekucím a systém jim dává pramalou šanci se z toho dostat. Nejsme v Řecku, kde během dluhové krize poklesly příjmy populace o třetinu, ale v zemi, kde rostou mzdy skoro o sedm procent ročně.

Nemáš? Stejně zaplať

Není obtížné najít příběhy o samoživitelkách, které se zadlužily, když jejich dítě onemocnělo, o úrazech pracovníků z továren, o starších lidech, které nikdo nechce zaměstnat, o živnostnících, jimž během krize na pár měsíců vypadly příjmy, případně o podnikatelích, které ošidil partner. Najde se člověk, který zapomněl zaplatit pokutu za jízdu načerno, a přišel o byt. Nekompromisní exekutor prostě vymohl vedle tisícového dluhu dopravnímu podniku ještě nesplacenou hypotéku. Víc než jednotlivé příběhy však znalce šokují dosud neznámá čísla. Opravdu drží státní mechanismus na vymáhání dluhů v chudobě půl milionu domácností, které už nemají šanci dostat se zpátky nahoru?

Na to, jak se rozmáhá epidemie chudoby, upozornila nevládní organizace Otevřená společnost v často reprodukované mapě exekucí. Jsou na ní čtyři obce, kde je dospělých v exekuci přes 60 procent, a dalších osm, kde mají potíže čtyři z deseti. Pětina lidí pod exekucemi je běžný obrázek v bývalých Sudetech, ovšem ušetřena není ani Praha s osmi procenty. Při pohledu na mapu se těžko ubránit pocitu nespravedlnosti. Nejhůř na tom jsou malé vesnice u hranic, jejichž majetkové poměry lze nejsnáz přehlédnout a kde se nelze před vymahači dluhů schovat. Zdá se, že některé z obcí typu Starého Města pod Sněžníkem (skoro tisíc, tedy 66 procent dospělých v exekuci) mají smůlu na podnikavého exekutora, který se rozhodl dostat region pod kontrolu.

Sociální pracovníci si nedokážou představit, že se v nejhůř postižených oblastech vůbec mohou poměry zlepšit. „Co byste čekal v Bílině, kde se víc než třetina dětí narodí matkám maximálně se základní školou?“ ptá se Daniel Hůle z Člověka v tísni. Také jejich vzdělávací kariéra skončí na stejné úrovni, protože město nenabízí jediné učiliště ani odbornou školu a do zdejšího gymnázia se s nimi nepočítá. Dnes je v exekuci čtvrtina z patnácti tisíc dospělých obyvatel Bíliny.

V každém případě je na tom půl milionu dlužníků hůř než v časech před listopadem 1989. Tehdy museli chodit do práce, dostávali mzdu, o které rozhodovaly úřady, za to měli nárok na laciné bydlení a jistotu, že to tak zůstane navždy. Není těžké pojmenovat chybu, která vede k něčemu, co se dá nazvat dluhovým nevolnictvím. Způsobil to mechanismus, který je dobře znám i ze západního světa, kde však není považován za přirozenou součást systému.

Češi nemají víc exekucí než Západ s mnohem širší nabídkou půjček. Pokud se v desetimilionovém Česku každým rokem vydá 700 tisíc exekučních příkazů, v samotné dvoumilionové Vídni to je víc než půl milionu. Dluhový poradce Alexander Mally vysvětlil televizi ORF, proč by se to mělo změnit: „V devadesáti procentech případů se exekuční příkazy používají špatně. Protože původně byly vymyšleny pro případy, že nechtějí platit lidé, kteří mají peníze. Většinou se však používají vůči těm, kteří platit nemohou,“ vysvětluje Mally a upozorňuje, že konkrétně ve Vídni to obvykle vede k zabavení automobilu. To může způsobit ztrátu zaměstnání a prohloubení neschopnosti splácet. V Česku rovnou vznikla kasta půl milionu domácností, které nemají peníze, ale podle exekučního příkazu splácet musejí.

Pomocná ruka nemnohým

Poradit si s exekucí v Česku je očividně těžší než v německy či anglicky mluvících zemích. Ukazuje to srovnání tzv. insolvenčních řízení. Z obecného pohledu je insolvence sice extrémní, přesto účinný nástroj, jak se zbavit dluhů. Dlužník ohlásí osobní bankrot u insolvenčního soudu, který stanoví podmínky oddlužení. Když je člověk pod dohledem insolvenčního správce dodrží, může být za pár let bez dluhů. V Česku ročně ohlásí bankrot 15–20 tisíc lidí a celkově běží 120 tisíc insolvenčních řízení. Každoročně publikovaný Barometr dluhů hlásí pro osmkrát větší Německo jen pětkrát vyšší čísla. Německý barometr neobsahuje údaj o tom, jak velký počet domácností zažil pod nárazem exekucí strmý pád do chudoby. Proti půl milionu Čechů s více než třemi exekucemi pouze uvádí, že půl milionu Němců vyhledalo dluhového poradce, jinými slovy: kvůli vysokým dluhům žádá o státní podporu. Předlužených Němců bude nepochybně o něco víc, jejich potíže se však daří efektivněji odbourat. Patří k tomu i větší možnost výdělku. Nezabavitelné minimum dosahuje u Němce 1140 eur, podle bankovního přepočtu asi 29 tisíc korun, což v Německu znamená trojnásobek životního minima. V Česku je nezabavitelné minimum proti životnímu minimu jen dvakrát vyšší. Zároveň v Německu exekuci podléhá pouze část z vyšších výdělků, u nás má exekutor nárok na celou částku, kterou dlužník vydělá nad 16 tisíc čistého. Kdo se v Česku předlužil, může pracovat, jak chce, ale musí počítat s tím, že zůstane blízko příjmové hranice, na niž má v podobě dávky životního minima a doplatku na bydlení nárok úplně každý.

Likvidační model vznikl roku 2000 iniciativou poslanců lidové strany a Unie svobody včetně pozdějšího ministra spravedlnosti Pavla Němce. I když s ním tehdejší vláda Miloše Zemana formálně nesouhlasila, hlasovali pro něj i vládní sociální demokraté. V následujících letech se normy zpřísňovaly, poté zmírňovaly, stát však nikdy nevypracoval jasnou a cílenou politiku. Vznikla děsivá hydra likvidující existenci statisícům Čechů, která se stala užitečným nástrojem vzestupu populistických politiků. Konkrétně v kampani Tomia Okamury do značné míry nahradila oblíbeného uprchlického strašáka.

Také proto ministr Pelikán (ANO) sepsal novelu insolvenčního zákona, ke které by se měli poslanci dostat ještě v březnu. Snaží se otevřít obdobnou cestu z pasti, jako mají Němci. Dnes smí požádat o oddlužení pouze člověk, který přesvědčí soud, že do pěti let splatí alespoň 30 procent dluhů. Pelikán doporučuje, ať je oddlužen do sedmi let každý, kdo se bude snažit splácet, i když nesníží jistinu dluhu ani o korunu. Souhlasí nevládní organizace, neprotestují exekutoři. Proti se ozval jménem věřitelských spolků poslanec Patrik Nacher (ANO). Upozorňuje přinejmenším na jeden věcný zádrhel. O příznivější model oddlužení mohou najednou požádat statisíce dlužníků, kteří by dnes neměli u insolvenčních soudů šanci. „Chybí mi odpověď na základní otázku, jestli soudy budou schopny zvládnout takový skokový nápor,“ postěžoval si Nacher Hospodářským novinám.