Překládání veršů Christiana Morgensterna (1871–1914), zakladatele a klasika nonsensové poezie v německé literatuře, má u nás dlouhou tradici a dva mezníky: rok 1958, kdy vyšly knižně Šibeniční písně, kongeniálně počeštěné Josefem Hiršalem, a rok 1996, kdy svazek nazvaný Morgenstern v Čechách velkoryse představil, slovy podtitulu, 21 proslulých básní ve 179 českých překladech 36 autorů. Tam čteme vedle Josefa Hiršala (s Morgensternem se úspěšně potýkal „za odborné spolupráce Bohumily Grögerové“) i překladatelské výkony Egona Bondyho, Emanuela Frynty, Rudolfa Havla, Vladimíra Holana, Jindřicha Hořejšího, Ludvíka Kundery či Ivana Wernische a řady studentů Konzervatoře Jaroslava Ježka, totiž jejího textařsko-scenáristického oddělení. Ale protože překládání „tohoto uhrančivého démona vrcholné básnické inteligence“, řečeno Hiršalovými slovy, je „výzva“ a „droga“, jsou tady další pokusy: svazky kapesního formátu nazvané 77 šibenic a BUbásně. Z německého souboru Gedichte in einem Band (Berlín 2004) verše vybrali a do češtiny přeložili Jana Pokojová a Jan Janula.

Čtenář, který se už tolikrát potěšil překlady Hiršalovými, je samozřejmě zvědav, jak se noví překladatelé vyrovnali se starou předlohou. Nejjednodušší srovnání nabízí Fisches Nachtgesang, známá Morgensternova báseň beze slov: Josef Hiršal s Nočním rybím zpěvem nic nedělal, převzal vše, jak to stojí a leží. Pan Janula dal překladu pro odlišení jméno Noční rybí zpívání, budiž, počet „veršů“ zachoval, nikoli však jejich grafickou podobu: prohodil pomlčky a obloučky (jiné znaky báseň neobsahuje). Proč? Služba originálu? Sotva. Čtenářům? Pobaví se víc?

O srovnání si říká i překlad básně Die Trichter, jež má v německém kaligramu osm veršů (8 + 8 + 5 + 4 + 3 + 2 + 2 + 2 slabiky):

Zwei Trichter wandeln durch die Nacht.
Durch ihres Rumpfs verengten Schacht
fließt weißes Mondlicht
still und heiter
auf ihren
Waldweg
u.s.
w.

Hiršal byl originálu věrný v počtu slabik i v pointě, u Morgensterna tvořené zkratkou „und so weiter“, zapsanou ovšem jako lámaný rým, navíc zkratkou. Paní Pokojová „okořenila“ závěr básně latinou a rezignovala na počet slabik originálu. Hiršalův překlad Trychtýřů:

Dva trychtýře jdou noční tmou.

Těl jejich úzkou skulinou

proudí jas luny

klidně, stále

na cestu

lesem

a t.

d.

Jak patrno, paní Pokojová potřebovala na Trychtýře (v názvu ctila překlad Hiršalův, ač mohla napsat Nálevky) o dvě slabiky víc: 9 + 9 + 5 + 4 + 3 + 2 + 1 + 3:

Dva trychtýře jdou lesem, stíny

a jejich hrdly zúženými

prosvítá měsíc,

ten mizera,

na jejich

kroky

et

c.

A proč „ten mizera“, po němž v originále není ani stopy? Bylo třeba zrýmovat apartní latinskou pointu.

A do třetice Estetická lasička, jak Das aestetische Wiesel přeložil Hiršal: „Lasička / seděla maličká / na kraji lesíčka. // Máte vy / k tomu klíček? // Mně měsíček / tajemství / sdělil v šprýmu: // Ten přehumor- / ný tvor / tak činil kvůli rýmu.“ V Morgensternově básni jsou dvě problematická slova, v pěkné studii právě jen o překladu těchto jedenácti veršů to připomněla Alena Kulczycká v Jazykovědných aktualitách č. 1 a 2 / 2000: Bachgeriesel, zurčení potoka, a Mondkalb, doslova měsíční tele, významem hlupák, pitomec (původně „tele s nějakou těžší vrozenou vadou“). To možná Hiršal nevěděl, paní Pokojová už to vědět mohla, přesto opakuje Hiršalovy chyby: ani její Estetická lasice neleží v bublajícím potoce a její počínání nevysvětluje žádný blbeček: „Lasice / v svitu měsíce / čekala na sýce. // Tušíte, / proč tam tak ležela // lasice nesmělá? / Nevíte? / Záměrně[,] nebo jen v šprýmu? // Pak měsíc mi uká- / zal muka / lasice lapené v rýmu.“

Kdepak, česká literatura asi nebude s dílem mnichovského rodáka nikdy hotova, podobně jako třeba s Poeovým Havranem. Na toho, kdo Josefa Hiršala jednou překoná, Christian Morgenstern stále čeká. A my s ním.

Christian Morgenstern: 77 šibenic. Z němčiny přeložili Jana Pokojová a Jan Janula. Vyšehrad, Praha 2020, 104 str. Christian Morgenstern: BUbásně. Z němčiny přeložili Jana Pokojová a Jan Janula. Vyšehrad, Praha 2021, 96 str.