Špína, kterou na sebe v rámci rozvodového řízení veřejně vylévají Petra a Jiří Paroubkovi, je potenciálně vážná věc. Nikdy od zázračného zbohatnutí Stanislava Grosse nebylo podezření o černých příjmech bývalých premiérů podáno tak konkrétně jako tady. V obou případech mimochodem figuruje miliardář Tomáš Chrenek.

I kdyby ale případ pro Jiřího Paroubka dopadl špatně a slova jeho druhé ženy o „nelegálních milionových příjmech“ (Seznam.cz) v hotovosti se potvrdila, pro nás ostatní je to paradoxně důkaz o tom, že líp už bylo – totiž za vlád dřívějších premiérů, včetně té Paroubkovy.

Sama o sobě jsou podezření vyjevená Petrou P. velmi vážná. (Přičemž nejde o to, že by se v ní hnulo svědomí, ale o to, že soud bude určovat, kolik jí má exmanžel po rozvodu platit. Petra bojuje o navýšení základu, z něhož se vyměřuje platba.) Člověk si hned vzpomene, jak si Paroubkovi kupovali domek v Řecku údajně z honoráře za knihu, kterou bývalému premiérovi vydalo nakladatelství Prostor. Nakladatel pak odmítal prozradit, kolik knih se skutečně prodalo, že z nich mohl Paroubkovi vyměřit neobvyklý, několikamilionový honorář. Tehdy podezření manželé vyvraceli ještě spolu. Dnes bývalý premiér slova svojí ženy shazuje jako její pomstychtivost, nepříčetnost, dokonce jako politickou intriku (na podzim kandiduje do Senátu). Ať prý svá slova dokáže. Petra se tváří, že to nebude problém. Tak proč by tento odpudivý případ, v němž se lidé, kteří spolu mají dítě, takhle pomlouvají, měl být reklamou na jejich dobu? 

Jestli Jiří Paroubek nějaké ilegální příjmy skutečně měl, není jasné. Ale už teď je z průběhu rozvodového řízení jasné, že rozhodně nebyl tak bohatý, aby se s ženou, s níž se rozvádí, buď uspokojivě vyrovnal – anglicky hush money, česky držhubné –, nebo aby měl kolem sebe vybudované takové mocenské centrum, že si každý z jeho okolí, včetně budoucí bývalé ženy, dvakrát rozmyslí, než ho z něčeho tak vážného nařkne.

Kdyby Petra expremiérovi nakrásně byla schopna ony nelegální miliony v hotovosti dokázat, znamenalo by to, že byl nucen své dodatečné příjmy pokoutně maskovat, obelhávat stát, místo aby si ten stát kolonizoval tak, že ve svůj prospěch za bílého dne mění pravidla a ta pak svou politickou mocí hájí.

Přesně v takovém systému žijeme dnes. Od roku 2014, kdy do exekutivy vstoupil velkopodnikatel v zemědělství, potravinářství a chemii Andrej Babiš, se podmínky pro jeho podnikání jenom zlepšovaly. Vláda například ztrojnásobila dotační strop v programu na obnovu krajiny, aby si na největší část dotačního koláče sáhly koncerny, jako je Agrofert. Dnes česká vláda vystupuje proti rozumnému návrhu Evropské komise zastropovat dotace pro jednotlivé zemědělské firmy. Kolega Petr Holub spočítal, že zisk Agrofertu z dotací a z obchodů s erárem se v letech 2013–2017 zdvojnásobil k hranici tří miliard korun ročně.

Pokud Petra P. po Jiřím P. požaduje 150 tisíc korun měsíčně, obnášelo by to dejme tomu za patnáct let (jejich dceři letos bude devět) 20 milionů korun. Babišovu Agrofertu první vláda, v níž Babiš seděl, už v roce 2014 odpustila na daních 2,2 miliardy, tedy 2200 milionů. Jedním administrativním úkonem tehdy ve prospěch ministra České republiky připravila Českou republiku o stonásobek sumy, jakou coby svůj podíl požaduje Petra P.

Lidské dno, které nám dnes předvádí jeden a možná oba Paroubkovi, je paradoxně připomínkou toho, jak prudce, skoro neuvěřitelně u nás šly dolů politické standardy.