Bývalá Babišova ministryně spravedlnosti Helena Válková musela vědět o zneužívání ochranného dohledu a je absolutně směšné, že by neznala minulost svého kolegy z Výzkumného ústavu kriminologického Josefa Urválka, který jako komunistický prokurátor poslal na smrt desítky lidí. V rozhovoru pro Echo24 to řekl badatel Centra pro dokumentaci totalitních režimů Radek Schovánek. Válková se dosud obhajovala tím, že Urválka na konci sedmdesátých let neznala. Navíc svůj odborný článek, kde jsou oba spolu podepsáni, obhajuje, protože ochranný dohled mířil pouze na recidivisty a těžké zločince. Nikoliv tedy na disidenty.

Co byl ochranný dohled, který Helena Válková v minulosti spolu s Josefem Urválkem obhajovala?

Ochranný dohled byl způsob, jakým dohlížela na tehdejší propuštěné z výkonu trestu jak Veřejná, tak Státní bezpečnost. Bylo to hojně zneužíváno zvláště proti disidentům. Ti se pak například museli povinně hlásit na služebnách i dvakrát denně, kdy je příslušníci nechávali dlouho čekat, takže se po zápisu dostali domů až po čtyřech hodinách. Za další dvě hodiny je to pak čekalo znovu. Nesměli také odcestovat z místa bydliště, protože k nim kdykoliv mohli přijít a provést domovní prohlídku.

Vzpomněl byste na příklad disidentů, kteří byli takto státem šikanováni?

Ladislav Lis, Ivan Martin Jirous, Jiří Gruntorád nebo Rudolf Battěk. Ale našlo by se jich daleko víc.

Vědělo se ve společnosti o tom, že se tato represe zneužívá právě proti disidentům?

Samozřejmě, že se o tom vědělo. Informovalo je o tom pravidelně rádio Svobodná Evropa i Hlas Ameriky, protože Výbor pro obranu nespravedlivě stíhaných vydával svá sdělení a v nich popisoval, jak je ochranný dohled zneužíván a jak jsou lidé šikanováni. Vzhledem k tomu, že podle odhadu poslouchalo Hlas Ameriky denně minimálně 120 tisíc lidí, tak tato informace byla ve společnosti všeobecně známá.

Helena Válková svou tehdejší účast brání také tím, že institut ochranného dohledu byl politicky zneužit a ona nevěděla, že ho stát proti disidentům zneužívá a že se v původním záměru jednalo pouze o recidivisty. Je možné aby o tom nevěděla?

Tento model přišel ze Sovětského svazu a byl především v osmdesátých letech velmi zneužíván proti vnitřnímu nepříteli, tedy proti disidentům. A to všeobecně známé prostě bylo. Na Západ se dostalo nepřeberné množství zpráv o zneužívání sovětské psychiatrie nebo o těchto mimosoudních metodách. Tito lidé už byli propuštěni z výkonu trestu, na druhou stranu se to v podstatě rovnalo domácímu vězení.

Jak bylo v době normalizace známé jméno prokurátora Josefa Urválka? Byl pořád v povědomosti svou prací při vykonstruovaných procesech?

Musíme si uvědomit, že na konci sedmdesátých let to bylo deset let od roku 1968. Na konci šedesátých let, tedy v roce 1967, 1968 a 1969 probíhalo mnoho rehabilitačních soudů. Jméno Josefa Urválka se běžně objevovalo v novinách, televizi i v rozhlase. Bylo široce publikováno a byl to nejznámější komunistický prokurátor té doby. Nedovedu si představit člověka, který byl starší patnácti let a už vůbec ne právníka, který by nevěděl, kdo to byl Josef Urválek. To je naprosto směšné.

K tomu jsem se chtěl dostat. Vylučujete tedy, že by jeho spolupracovníci včetně Heleny Válkové z Výzkumného ústavu kriminologického v roce 1979 nevěděli, co dělal v minulosti?

To si vůbec neumím představit a podle mého je to naprosto absurdní.

Umíte si představit, že by se Helena Válková se svou minulostí mohla stát veřejnou ochránkyní lidských práv?

Zde je možné snad úplně všechno. Vždy, když se někdo podobný dostane do vysoké pozice nebo například do rady ČTK, tak si říkám, že jsme se už dotkli dna. To je ale další prokopání dna bažiny, do které se naše společnost a veřejnost pod vedením těchto lidí dostává. Je to nepředstavitelné a skandální. Paní Válková by měla odejít do důchodu, věnovat se vnoučatům a stáhnout se z veřejného života. Takový životopis rozhodně nepatří do politiky západní země 21. století.

Neměl na takovéto podobné případy myslet i lustrační zákon?

V tomto případě ne. Působení paní Válkové v kriminologickém ústavu známé bylo, ta informace se však objevila až nyní. Čím více se společnost sráží zákony, tím hůře se v ní žije. Jsem příznivcem toho, aby stát byl malý a zákonů omezující občany bylo co nejméně.

Věc jako lustrační zákon zavání kolektivní vinou. Pokud je to možné, tak by se každý případ měl ověřovat individuálně. V případě agentů to však nešlo, protože jich bylo velké množství a navíc jich byla spousta zničena. Nehledě na to, že by to vyvolalo obrovské množství sporů. Takovýchto plošných zákonů by mělo být co nejméně. Právě na případu paní Válkové je vidět, že ve výzkumném ústavu pracovala jistě celá řada lidí, kteří si takovým způsobem nezadali. Všechno se nedá postihnout zákonem a je naopak třeba zkoumat každého člověka podle toho, jak se choval jednotlivě. Zde jde o morálku, o slušnost a zejména o úctu k obětem. To je to, co by v politice mělo hrát daleko větší roli, ne zákazy a represe.