Když minulou sobotu radikální levice pochodovala centrem Londýna na protest proti výsledku voleb, vesměs všichni televizními štáby vyzpovídaní demonstranti obviňovali vítěze voleb Borise Johnsona z rasismu, homofobie, mizogynie, nacionalismu. Přepjatost těchto soudů si uvědomí každý, kdo si uchoval aspoň nějaký nadhled a o Johnsonovi si někdy zjistil přinejmenším základní údaje: všechny svoje děti má s Indkou (nedávno se rozvedli, ovšem nikoli proto, že by byl rasista, ale proto, že je sukničkář). Coby starosta Londýna pochodoval v čele několika pochodů Gay Pride. Avšak ty výtky jsou nám předkládány jako hlas druhé, protentokrát poražené Británie; nesmyslnost takových soudů, byť obratem prokazatelná, se vůbec neřeší.

Má to hlubší důvody. Píše o nich Douglas Murray ve své poslední knize Šílenství davů (The Madness of Crowds), která vyšla letos na podzim. V Murrayho Británii, tak jako ve zbytku anglosaského světa samozřejmě s USA v čele, se před několika lety stala téměř nezpochybnitelnou součástí hlavního proudu takzvaná politika identit, což jsou kampaně za práva údajně utlačovaných menšin: rasové, sexuální, pohlavní a genderové.

Nejnovějším hitem je tu transgender. Ze zápasu o práva lidí se skutečným problémem, jímž přítomnost mužských i ženských pohlavních znaků samozřejmě je, se rychle stalo tažení za právo kohokoli prohlašovat se podle svého momentálního rozpoložení tu za muže, tu za ženu, tu za třetí pohlaví. Tradiční oslovení nebo i zájmeno použijete vůči těmto osobám jen na vlastní riziko.

Murray celé identitní hnutí na závěr své knihy rekapituluje takto: „Základy jsou následující: každý může být gay, ženy jsou pravděpodobně lepší než muži, každý se může stát bělochem, ale nikoli černochem, a každý může změnit pohlaví. Kdo se nevejde do těchto schémat, je utlačovatel. A absolutně všechno ve vašich životech by se mělo stát předmětem politiky.“ A ještě: „Metafyzika, kterou nastupující generace nasává a všichni ostatní jsou jí vyživováni násilně, má mnoho nestabilních prvků. Je postavena na potřebě vyjadřovat se sebejistě o věcech, o kterých nic nevíme, a být naopak hrubě přezíraví a relativizující u věcí, které ve skutečnosti známe docela dobře.“

Tato šílenství na současném Západě rychle postupují. Kniha obsahuje řadu až neuvěřitelných příběhů lidí, kteří – nejčastěji v univerzitním světě nebo v showbyznysu – vykročili z řady, porušili ortodoxii, někdy naprosto bezděčně, a museli se buď okamžitě omluvit, nebo přišli o své postavení. Je to defilé nového konformismu, pro člověka ze střední Evropy vychovaného v obdivu ke svobodnému světu překvapivé. Navíc – soudí nejenom Murray – tento fenomén můžeme z větší části řadit k neomarxismu. Autor to dokládá množstvím citátů z prací (post)marxistů, kteří u zrodu politiky identit stáli. Ernesto Laclau a Chantal Mouffeová, významná dvojice v panteonu zakladatelů politiky identit, kteří napsali základní dílo v 80. letech, byli otevřeně postmarxisté (publikovali v časopise Marxismus dnes). Popis společnosti jako mocenské pyramidy, hodnocení vztahu mezi jednotlivci podle jejich příslušnosti k privilegovaným nebo utlačovaným skupinám převzali dnešní radikální profesoři sociálních věd od Michela Foucaulta a ovšem i od Karla Marxe. Od Antonia Gramsciho zase chápou, jak je pro úspěch ideologického tažení důležité ovládnout kulturu, tuto „hegemonizační sílu“.

Marxistický základ tohoto třeštění Murray důkladně popisuje v kapitole o homosexuálech a lesbičkách. Ta kapitola je vůbec pozoruhodná. Murray sám je deklarovaný homosexuál, tím víc zaujme jeho upřímnost a otevřenost, ochota zpochybnit některé klíčové argumenty LGBT hnutí. Popřává sluchu vědcům (ano, ještě nějací přežili a mají dokonce tu drzost, že se pokoušejí vystupovat), kteří nechápou homosexualitu jako jednosměrnou ulici od hetero k homo, ale podle nichž je pohyb možný oběma směry. Čtenář se v kapitole poučí o vývoji vědeckých odhadů podílu homosexuálů ve společnosti, sleduje radikalizaci hnutí od 60. let dodnes – a vychutná si Murrayho pointu, že právě ve chvíli, kdy vlak za emancipaci homosexuálů dojel na konečnou, nejen že nestaví, ale někdo ve strojovně přidává plyn a vlak se rozjíždí znovu, dál, s nečekanou rychlostí.

Tato akcelerace ve chvíli triumfu se týká i většiny ostatních bitev za práva menšin. Podíl Američanů, kteří považují rasismus za palčivý problém, se od roku 2011 do roku 2017 zdvojnásobil. V Británii už stovky univerzitních přednášejících musely absolvovat kurzy o rasové senzitivitě a odpovídat na otázky, jak nově nabyté znalosti při výuce zohlední.

Další tři kapitoly Murrayho knihy jsou věnovány ženské otázce, rozuměj vztahu mezi oběma tradičními pohlavími, rase a nakonec translidem. Poslední kapitola je svým obsahem nejotřesnější, adekvátně tomu má také největší kontrarevoluční potenciál v tom smyslu, že si čtenář řekne: Dost, je třeba se celému tomu nesmyslu aktivně postavit.

I Murray je povahou bojovník. Před půlrokem vlastnoručně zachránil čest známého filozofa Rogera Scrutona, když ho levicový týdeník New Statesman skandalizoval překroucenými výroky z rozhovoru, z nichž redakce absurdně vyvodila, že Scruton je antisemita a rasista. Murraymu se podařilo nahrávky získat (nechce prozradit jak, oficiálně to nebylo), po jeho článcích se redakce New Statesmanu musela Scrutonovi omluvit a britská vláda ho navrátit do čestné funkce poradce pro krásu architektury.

Murray už také po léta bubnuje na poplach před islamismem a odhodláním britského establishmentu zůstat vůči jeho hrozbám slepý. Z tohoto zájmu vznikla Podivná smrt Evropy (česky 2018), což sice není první Murrayho kniha, ale jeho první bestseller, dokonce mezinárodní. Tak jako stříbrnou linkou, která prochází Podivnou smrtí Evropy, je lamento nad fatalismem Evropy tváří v tvář muslimskému přistěhovalectví, mottem nové knihy by mohl být svatý Jiří.

Světec poté, co úspěšně sťal všechny draky, křižoval krajinu na koni s taseným mečem a hledal další kandidáty na stětí. Skončilo to sekáním do větru. Australan Kenneth Minogue, od něhož si Murray toto podobenství vypůjčil, to nazývá fenoménem svatého Jiřího na penzi. Na koni a s vytaženými meči křižují dnes Západ aktivisté za sociální spravedlnost, kteří po odstranění reálného znevýhodnění menšin hledají nové a nové oběti starého bílého muže. Podle optimisticky založeného Murrayho ideová kontrarevoluce přijde zcela určitě, mluví o tom ostatně i na konci rozhovoru pro Echo, který nalistujete na další dvojstraně. Ovšem zatím žádná velká znamení nejsou vidět. Toryové Borise Johnsona nejsou v tomto ohledu lepší, ostatně bylo to za jejich vlád, kdy například britská policie začala šikanovat lidi, v některých případech důchodce, když nepřijali hru na prznění řeči ve chvíli, kdy to po nás žádá transaktivista.

Douglas Murray: The Madness of Crowds, Londýn 2019, 280 str.