Nezadržitelná je touha ministrů změnit ústavu a posílit moc vlády. Třetí pokus během tří měsíců ohlásil v pondělí na Bezpečnostní radě státu ministr vnitra Jan Hamáček. Hodlá změnit ústavní zákon o bezpečnosti tak, aby mohl bez zbytečných cirátů omezit co nejvíc občanských a politických práv.

První pokus tímto směrem podnikl v březnu jeho kolega z obrany Lubomír Metnar, podle kterého je nutné při vážném ohrožení státu svěřit premiérovi takřka diktátorskou moc. V květnu následoval šéf zdravotnictví Adam Vojtěch, který chtěl jen svým ministerským rozhodnutím zakazovat podnikání. Neuspěli, teď však přichází ministr Hamáček s novými ambicemi. Svůj návrh veřejnosti nepředstavil v písemné podobě, jen vysvětlil, co v něm všechno bude. Přitom využil slogan, že nechce chodit „s kanonem na vrabce“.

Pokud dojde k nějakému ohrožení obyvatelstva nebo veřejného pořádku, například při návratu epidemie, příchodu suchého období či při kybernetickém útoku, není prý vždycky nutné vyhlašovat nouzový stav, jako když se poprvé objevil koronavirus. Třeba by stačilo vyhlásit stav nebezpečí. To je poměrně běžná záležitost, protože tento stav může vyhlásit každý hejtman například při ekologické havárii nebo při povodních, tedy v případech krizí, které sice ohrožují obyvatelstvo a veřejný pořádek, ovšem „intenzita ohrožení nedosahuje značného rozsahu“. Vláda dnes takovou možnost nemá a musí hned vyhlásit stav nouze i v případech, kdy nebezpečí není tak velké. To zní rozumně.

Nařídit a omezit

Při podrobnějším čtení Hamáčkovy zprávy o tom, co zamýšlí, se však záhy dostaví pochybnosti. Stav nebezpečí logicky nabízí veřejné moci menší prostor zasáhnout než nouzový stav. Hejtman při něm může leccos nařídit, například evakuaci osob, zákaz pohybu na vymezených místech, nařídit pracovní povinnost nebo přednostní zásobování zdravotnických zařízení a bezpečnostních sborů. To všechno může také vláda nařídit během nouzového stavu, kromě toho však může omezovat ústavní práva, konkrétně právo na nedotknutelnost obydlí, vlastnické právo, svobodu pohybu, shromažďování a podnikání, případně právo na stávku. Nouzový stav se vyhlašuje při opravdu vážném riziku, proto lze takové posílení pravomocí pochopit.

Na Hamáčkově návrhu je podivné, že omezit zmíněná ústavní práva bude napříště možné také při stavu nebezpečí, pouze s jedinou výjimkou práva na stávku. Ministr vnitra tedy nechce při menším ohrožení vyhlašovat hned nouzový stav, stačí mu jenom stav nebezpečí, zvlášť když přitom dostane možnost zakazovat stejně jako při stavu nouze. Jinými slovy, pravidla se změní hlavně v tom smyslu, že vláda bude napříště ústavní práva omezovat, aniž předtím doloží, že se děje něco opravdu vážného.

O demokratické čistotě Hamáčkových úmyslů musí pochybovat každý, kdo si přečte ministrovo upozornění, že „doplňuje a zpřesňuje ustanovení o prodloužení volebního období a odkladu konání voleb tak, aby již nevznikaly výkladové pochybnosti při jeho aplikaci“. Odkazuje tím na fiasko vládního opatření, kterým byly během koronavirové krize zrušeny doplňovací senátní volby na Teplicku. Opatření bylo záhy zrušeno Nejvyšším správním soudem a ministr chce právě „zpřesnit“ zákon o bezpečnosti, aby se to příště nestalo. Takový plán je podezřelý tím, že zákon o bezpečnosti ve věci odkladu voleb zpřesňovat nepotřebuje. Stojí tam srozumitelně: „Jestliže po dobu nouzového stavu (...) podmínky na území České republiky neumožní konat volby ve lhůtách, které jsou stanoveny pro pravidelná volební období, lze zákonem lhůty prodloužit, nejdéle však o šest měsíců.“ Vláda prostě obešla platný ústavní zákon, když si osobovala právo volby zrušit, nestanovit náhradní termín a nepožádat přitom o souhlas parlament. Pokud Hamáček plánuje změnit zákon o bezpečnosti tak, aby vláda napříště mohla libovolné volby rušit bez obav ze zásahu soudní moci, pak to je přímý útok na tuzemskou demokracii.

Pružný a pružnější

Měnit zákony a pravidla pro státní moc dává smysl, pokud vláda či jiná instituce nezvládnou určenou agendu. Současná vláda ovšem žádné selhání během koronavirové krize nepřipouští. Jde o to, abychom to příště zvládli ještě lépe, vysvětluje ministr vnitra. „Musíme naši legislativu rychle připravit na ještě pružnější zvládání krizových situací,“ upřesňuje. Tím prozradil, že se dopouští zhruba stejné chyby jako jeho předchůdci Metnar a Vojtěch.

Ministr obrany chtěl využít koronavirové paniky, aby prosadil něco jako ústavní převrat. Šéf zdravotnictví chtěl těsně před koncem nouzového stavu posílit své vlastní pravomoci. V obou případech byla jejich iniciativa odmítnuta s tím, ať počkají, až krize skončí a bude prostor pro veřejnou debatu. Také Hamáček předběhl dobu. Možná on osobně i jeho kolegové z vlády jsou přesvědčeni, že krizi zvládli takřka bezchybně, ovšem ještě schází objektivní pohled, který by měla dodat nějaká nezávislá instituce, složená nejlépe z mezinárodně známých univerzitních profesorů. Vládní verzi by mohli s větší či menší jistotou potvrdit, ale také by prověřili, proč vláda s opatřeními proti koronaviru dlouhé týdny otálela, aby to pak během pár dnů s jejich přísností přehnala. V druhém případě by nedávalo smysl dávat vládě větší pravomoc, ale spíše by se hodilo posílit kontrolu nad tím, co ministři v krizových časech podniknou. Měnit zákony je lepší na základě pokud možno objektivního hodnocení minulých událostí než jenom bezmyšlenkovitě vyjít vstříc přirozené touze ministrů, kteří si zvykli, že mají větší moc.