U našich západních sousedů výrazně posiluje strana Zelených. Dokáže však se svými idealistickými představami skutečně řídit stát?

GroKo neboli velká koalice, která již poněkolikáté vládne Německu, se letos na jaře narodila jako nechtěné dítě. Sociální demokraté, kteří ve volbách před rokem sklidili nejhorší výsledek svých poválečných dějin, zprvu plánovali odejít do opozice a v ní se myšlenkově i personálně obrodit.

Když však obtížná jednání mezi CDU/CSU, FDP a Zelenými selhala, nechala se SDP – proti svým lepším instinktům – „státotvorně“ přesvědčit k tomu, aby opět posloužila jako stolička k sedlu moci pro staronovou kancléřku Merkelovou. Odpor zevnitř byl už tehdy veliký. Ve vnitrostranickém referendu hlasovala třetina členů proti obnovení paktu. Dnes by jich nejspíš bylo více.

Úpadek sociální demokracie v Německu není ojedinělým jevem. Na podobné sestupné trajektorii se nacházejí jejich kolegové ve Francii, Nizozemsku a Itálii. Maďarská a polská sociální demokracie téměř neexistuje a čeští majitelé Lidového domu se ubírají stejnou cestou. Původní množina levicových voličů však samozřejmě nezmizela a přelévá se k jiným stranám. V případě Německa je výsledkem mizení socialistů ze scény bezprecedentní trend: výrazně posilují Zelení.

Zelená hnutí jsou mimo Německo a země Beneluxu zcela marginálním jevem. Ve Švédsku se tamní pobočka stěží dostala do parlamentu přes velmi měkkou čtyřprocentní hranici, rakouští Zelení po odštěpení Pilzova rebelského hnutí nezvládli ani to. Česká SZ se na celostátní úrovni pohybuje kolem jednoho procenta a neobhájila letos ani křesla zastupitelů v Praze a Brně, kterážto města jsou zelenému progresivnímu programu asi nejvíce nakloněna. Ve třetím největším městě republiky, Ostravě, Zelení vůbec nepostavili kandidátku.  

Němečtí Zelení se však poslední dobou v průzkumech veřejného mínění, ale i ve výsledcích zemských voleb nesou na stoupající vlně. V konzervativním Bavorsku se ze zemských voleb vynořili jako nejsilnější opoziční strana, když odsunuli sociální demokraty do jednociferného pole poražených. Ve volbách v Hesensku, které mají proběhnout již tento víkend, si dokonce mohou dělat naděje na to, že porazí až dosud dominantní CDU/CSU a získají možnost uzavřít rudo-rudo-zelenou zemskou koalici pod vedením svého předsedy Tárika al-Wazíra. V průzkumech týkajících se voleb do Spolkového sněmu dosáhla podpora Zelených dvacetiprocentní hranice.

Zelení ve svém růstu kanibalizují především sociální demokracii, jejíž voličstvo dezertuje hned ve dvou směrech. Bohatší voliči a státní zaměstnanci s výjimkou příslušníků silových resortů se přesouvají k Zeleným; Zelení už dávno dominují v takových profesních skupinách, jako jsou novináři nebo učitelé. Lidé s nejistými pracovními úvazky, nezaměstnaní a dělníci utíkají zase od socialistů k AfD. Zelené hnutí však – právě díky své dominanci ve školách – velmi výrazně přitahuje také prvovoliče a studenty, mezi nimiž jsou tradiční strany slabé.

Ve voličské základně Zelených převládají bohaté čtvrti velkých měst. V bývalé NDR strana skomírá na úbytě, ve středo- a výšestavovských rezidenčních čtvrtích sahá na třicet procent. Polarizace mezi chudými a bohatými, tradičně reprezentovaná „rudou“ a „černou“ stranou, se čím dál více přesouvá na souboj mezi „zelenými“ a „modrými“ (míněna AfD), kteří spolu zásadně nesouhlasí úplně ve všem.

Koncentrace zelených voličů ve vyšších příjmových vrstvách má svoji logiku. Zelenou politiku si člověk může dovolit jen tehdy, je-li dobře situován. Masivní státní podpora obnovitelných energií vedla v Německu ke zvýšení cen elektřiny, které bohatší domácnost vstřebá daleko snáze než chudší. Přicházející zákazy provozu dieselových spalovacích motorů ve velkých městech (a Zelení se netají tím, že podle jejich představ by během deseti či patnácti let mělo dojít na všechna auta se spalovacími motory) jsou také stravitelnější pro někoho, kdo si může dovolit auto nové a případný příplatek několika tisíc eur za pořízení elektromobilu ho neděsí. A štědrá azylová a migrační politika se lépe oslavuje jako mravní povinnost odněkud z příměstské vilové čtvrti než z panelákového sídliště, které se přílivem nových obyvatel rychle mění v ghetto.

Vydrží-li velká koalice do dalších řádných voleb roku 2021 – o čemž pochybuji, ale stát se to může –, musíme počítat s možností, že po nich zavládne Německu zelený kancléř. Třeba v koalici, ale přece. Stávající trendy tuto možnost rozhodně připouštějí.

Jaké následky by měla vláda protijaderné, protiprůmyslové, „refugees-welcome“ strany v nejsilnějším státě EU? Jak by asi představitelé strany, která klade rovnítko mezi (svoji) absolutní morálku a politiku, jednali se svými naprostými protipóly typu Orbána či Salviniho? Dokázala by lobbistická síla německého průmyslu posílit zelené realisty a odvrátit další zpřísňování norem a palbu nových zákazů? Nebo by idealistické křídlo strany smetlo průmyslové základy německé prosperity ve jménu nedotknutelné ochrany světového klimatu, které se přízemní zájmy ekonomiky musejí podřídit? A kolik těchto receptů by zelený Berlín začal nátlakem „vyvážet“ do sousedních zemí, které takové představy nesdílejí? Třeba do České republiky, jež zatím bere jadernou energii jako dobrý zdroj elektřiny?

Samé zajímavé otázky.