Ve filmu režisérky Ireny Pavláskové Pražské orgie, který měl minulý týden v kinech premiéru, je trochu podivné, že americký spisovatel Nathan Zuckerman přijede na začátku 70. let do Prahy, nic moc o poměrech, které tam panují, neví, zato ale mluví dokonale česky…

Tedy samozřejmě, český divák chápe, že ten Američan mluví „jako“ anglicky, ale ve filmu, aby to nerušilo, angličtina zní jako čeština. To ale nutně vede k tomu, že když na něj mluví Češi česky, vlastně mluví anglicky, takže to vypadá, že jsme byli před čtyřiceti lety dokonale bilingvní. Když přijede Američan, který sice ničemu nerozumí, zato rozumí česky, tedy „anglicky“, jeden se diví, že tak tápe. „Anglicky“ tady přitom mluví nejen recepční v hotelu a agenti tajné policie, ale i čeští spisovatelé, režiséři, herečky, pobudové, násoskové a bohéma všeho druhu, se kterou se Američan v Praze setká. A dokonalý monolog, v němž předvede temnou verzi českých dějin, pronese před vyděšeným spisovatelem ministr kultury, takže Zuckerman raději rychle pálí z té podivné země, co mu nohy stačí. Zmatek ještě zdůrazňuje fakt, že dva hlavní představitelé jsou do češtiny dabovaní, a to ne moc podařeně, čímž je podivný pocit ještě podtržen.

Jistě, chápeme, že režisérka stála před velkým problémem, jak adaptovat anglicky napsanou novelu klasika americké literatury Philipa Rotha, která se odehrává v Praze, v čemž je její přitažlivost. V literatuře se nemusí tyto věci řešit, jednoduše spisovatel udělá čáry a máry a jaksi se rozumí samo sebou, jak to s tou konverzací je. Neschopnost porozumět na bazální jazykové rovině je přitom v ději součástí neporozumění, ba přímo temnoty, kterou se Zuckerman v pražském prostředí prodírá a do níž zapadne.

Je to další rovina „pražských orgií“, což je motiv víceznačný, se kterým se snaží hrát próza i film. Pro nás má tu známou pikantní příchuť, neboť se v ní tematizuje asi nejdráždivější společenský „mýtus“ Prahy 70. let, prostředí erotických mejdanů u Jiřího Muchy v domě na Hradčanech. (Druhým je těžko hratelná hra Arthura Millera Strop v arcibiskupském paláci a dodejme, že do komunistické Prahy poslal svého dvojníka, Henryho Becha, i John Updike. Šlo tedy o exkluzivní společnost.)

Nutno však říct, že Pražské orgie (1985) nepatří k vrcholům Rothova díla, jsou, podobně jako film, strašně upovídané, v mnohém nelogické, jaksi exaltovaně polopatické. Jako film. Mají však zajímavý a pro autora důležitý rozměr řekněme biografický, který myslím stojí za to připomenout.

Philip Roth patřil k těm několika velkým západním autorům, kteří se o poměry speciálně v Československu, konkrétně v Praze, opravdu zajímali. Byl si vědom toho, že je tu jen cizincem, takže literárně do nich proniká prostřednictvím literární postavy, svého alter ega, tedy Nathana Zuckermana, který je i není Roth, ale který nepochybně nese mnohé jeho rysy: ve filmu je hlavní představitel Jonas Chernick skutečně docela podobný Rothovi ve středních letech.

Roth přijel do Prahy poprvé v květnu 1972, to mu bylo třicet devět let, byl slavný autor ve stavu jistého vyhoření, což je v novele větším tématem než v knize. Konvenčně ho zajímal Kafka, ale brzy je vtažen do pražských poměrů hlouběji, zprvu především díky známosti se svými překladateli Lubou a Rudolfem Pellarovými. Když se vrátil do Ameriky, seznámil se s filmovým kritikem A. J. Liehmem, a dokonce začal docházet na jeho přednášky o českém filmu a literatuře na College of Staten Island. Podle autora české rothovské monografie Michala Sýkory pak jezdil do Prahy každý rok, vždy na jaře, a to až do roku 1977, kdy mu čs. úřady sebraly vstupní vízum. Šlo tedy o docela úctyhodný zájem, který svědčil o tom, že pro návraty zde našel nějaký konkrétní osobní důvod. Znal se osobně s řadou zakázaných autorů, s Milanem Kunderou (tedy ještě před jeho odchodem do Francie, kde jejich známost pokračovala, dalo by se říct, že zásadně Kunderovi pomohl na americký trh), Ivanem Klímou a Miroslavem Holubem, s některými mohl mluvit dobře anglicky. Seznámil se s vdovou po Jiřím Weilovi a zajistil překlad jeho knihy Život s hvězdou a její vydání opatřil předmluvou. Stál u založení edice Writers from the Other Europe při nakladatelství Penguin, kterou pak i sám řídil. Fungovala patnáct let až do roku 1989 a spolu s dalšími autory východního bloku v ní vyšly anglické překlady románů Bohumila Hrabala, Milana Kundery a Ludvíka Vaculíka.

V roce 1974 ho anglista Zdeněk Stříbrný a Věra Saudková, neteř Franze Kafky, seznámili s Václavem Havlem: scéna ve filmu, jak se Zuckerman sejde s nervózním Havlem, který přijde do hospody s rázovitým Vaculíkem, je režisérčinou fabulací, bizarní, ale aspoň zábavnou, i když asi nechtěně.

A samozřejmě poznal taky bohémský okruh kolem mysteriózního Jiřího Muchy, v novele režiséra Klenka, se kterým ho měl seznámit Ivan Klíma. Nešlo však na rozdíl od fabulace v Zuckermanovi o zážitek řekněme zásadního rázu, důvody, proč sem Roth jezdil, byly jiné, osobnější a literárnější.

V roce 1983, když už měl Československo zapovězené, v časopise Paris Review shrnul svou pražskou zkušenost slovy, která se pak stala slavnými a mnohokrát citovanými: „Když jsem byl poprvé v Československu, došlo mi, že jako spisovatel pracuji ve společnosti, kde je všechno možné a na ničem nezáleží, zatímco pro české spisovatele […] není možné nic a záleží na všem. Tím neříkám, že bych s nimi měnil. Nezáviděl jsem jim útisk jako cestu ke zvýšení společenské prestiže. Nezáviděl jsem jim jejich jednoznačně hodnotnější a závažnější témata.“

Ivan Klíma ve svých pamětech Mé šílené století o svém příteli Rothovi napsal, že „usiloval porozumět našim problémům. Jeho zájem o židovské osudy samozřejmě nemohl pominout jednu ze základních židovských zkušeností: tou bylo pronásledování. Jakkoli on sám mu ve svobodné zemi unikl, měl pocit sounáležitosti s těmi, kdo byli nějak pronásledováni v zemi, která svobodu pozbyla. Myslím, že žádný jiný americký spisovatel nepsal o tíživém osudu českých spisovatelů a české kultury jako on sám.“

Myslím, že je dobré to na okraj toho filmu, který byl podle jeho novely natočen, připomenout. Možná by to z něj každý jen tak nepochopil.