V jedné povídce mého oblíbeného a nedoceněného Jana Křesadla se jáchymovský vězeň padesátých let vždy při cestě na směnu na hodinu v duchu přenese na místo, které si kdysi zamiloval. On si vybral kostelík na anglickém venkově, kam se před válkou dostal jako student. Ta meditace ho tak posiluje, že se mu pak daří lépe zvládat útrapy nelidského vězení. Pointa je, že v té době, vždy mezi pátou a šestou ranní, se v kostelíku zjevuje u oltáře průsvitný duch oblečený v nějakých podivných montérkách, což místní pastor odhadne v anglické tradici jako strašidlo, čemuž se ani nediví a nechá ducha na pokoji. Po několika letech se duch zjevovat přestane. Český vězeň po roce 1968 emigruje do Anglie, jako starý muž se jede na kostelík podívat a tam se setká s pastorem, který v něm pozná své strašidlo.

Takže je možné, že v tuto chvíli se můj duch zjevuje někde v zahradách, ovšemže asi nyní nikoli rozkvetlých, jednoho rozkošného barokního sídla na jižním předměstí Varšavy. Je to na první pohled podivná volba, ale mám ji v záloze od loňského léta, kdy jsem tady třikrát o Varšavě psal, ale k Wilanowu, jak se to nádherné místo jmenuje, jsem se nedostal, možná jsem si ho šetřil na ponurý únor, o němž však můj kamarád Zbyněk Petráček říká, že je to jeho nejoblíbenější měsíc, protože po něm už může být jen lépe.

Wilanow znamená jednoduše Nová vila, tedy nový dům na předměstí, nebo spíš už na venkově, jak si je začali stavět Italové za renesance, nejdřív v okolí Florencie nebo Benátek či Říma, čímž vytvořili nový životní styl; nebo navázali na ten antický. Trvalo to několik století, než to přeskočí přes Alpy k barbarům a koncem 17. století se dostaví i sem, k mokřinám a zátočinám na levém břehu Visly, kde si místo pro svou rezidenci vyhlédne nově zvolený polský král (od roku 1674) Jan III. Sobieski. Se stavbou se začne roku 1679, hned od začátku to má být velkolepé, ale zároveň útulné a elegantní sídlo vladaře, který má rád přepych a luxus třeba i orientálního typu. Vždyť se také narodil (roku 1629) na dnešní Ukrajině, Olesko se to hnízdo u Lvova jmenuje, na kraji Evropy, tedy v místech, která přála vždy fanfarónům. Ale na druhé straně byl Sobieski člověk také vzdělaný a dobře vyškolený, jeho vkus se vytvářel za studijní cesty po západní Evropě (1646–1648), poznal Francii, Anglii a Holandsko, takže když se vrátil do ojczyzny, spojoval v sobě robustní rysy polského hejtmana a jemného evropského kavalíra.

V Polsku na Sobieského narazíte nechci říct na každém kroku, ale dost často, je to jejich možná nejslavnější panovník, jmenuje se po něm vodka, dezert, plno restaurací, několik hotelů, určitě nějaký luxusní tovar, odhadoval bych lak na kníry nebo nějaké čepice a vesty ze soboliny, možná třeba i repliky šavlí, předmět, který k Sobieskému nezbytně patří. Jeho obrazy a sochy jsou k vidění na mnoha místech a každému je hned jasné, co ten silný, urostlý, možná by někdo řekl tlustý, každopádně kníratý chlap, trochu připomínající našeho Jiříka z Poděbrad, jenž o nějakých dvě stě let dříve nosil podobné šuby, s velkou hlavou s podbradkem a účesem jako dle hrnce střiženým, znamená. Hle, to jest polský král, zvolený vůlí svobodných polských pánů, žádné ořezávátko, žádný polodegenerát nebo dekadent, třasořitka či měkkouš obecný, ale zubří krev, suverénní velmož, síla, na kterou se může Polsko – ale když je to nezbytné, i celá Evropa – spolehnout. Zvlášť když je nejhůř.

Jako tehdy ráno 12. září 1683, kdy se jím vedený útok slavné polské jízdy přehnal z kopce u Vídně a do večera rozprášil řady obrovského tureckého ležení, už několik měsíců svírajícího vzdorující, ale přece jen vyčerpané město, po němž Osmani tak prahli. „Polský král zůstal ve Varšavě, k Vídni přispěchal polský voják,“ měl prohlásit Jan, když se dostavil po triumfálním pochodu Moravou a přidal se ke křesťanským vojskům. Na obraze králova dvorního malíře Martina Altomonteho, který je možné vidět ve Wilanowě, je ta scéna zachycena ve vší názornosti. Na bílém koni kníratý bohatýr v hermelínovém plášti a zlatém pancíři vede voj svých rytířů s praporci a pernatými křídly na zádech, což byl slavný znak polské jízdy. Před nimi ve zmatku a děsu prchající roje musulmanů. Několik se mu jich připletlo pod kopyty koně, orientálci v turbanech padají a klopýtají a snaží se zachránit holé životy, vpředu už uhání zmatený velbloud s huriskou na hrbech. Velkovezír Kara Mustafa nestačí ani sbalit stan, který se stane vítěznou trofejí Lva z Lechistánu, jak v bázni a úctě krále Jana Turci nazvou. Nad vítězným monarchou poletuje bílá holubice, v pozadí se rýsuje silueta Vídně, kterou Poláci právě zachraňují. Klidná tvář Sobieského už pomalu jako by myslela na rozestavěný Wilanow a na jeho Marušku, jíž večer napíše dopis o tom slavném vítězství a jak se na ni těší.

Ona milovaná Marysienka, Maria Kazimiera de La Grange d’Arquien, byla jeho ženou od roku 1665, ale měli se rádi a mysleli na sebe o deset let dřív, jenže to už byla tahle původem francouzská šlechtična vyrostlá na polském královském dvoře provdána za Jana „Soběpána“ Zamojského, hrubiána, který ji nakazil pohlavní nemocí, a teprve když umřel, mohla se provdat za svého milovaného Jana, toho také nakazila, a porodila třináct dětí, čtyři přežily. A tenhle pár se stal dojemnou dvojicí monarchistické epistolární literatury, neboť jejich vzájemná korespondence (česky vyšla roku 1974 jako Dopisy Maryšence) nese všechny znaky velké lásky a velkého příběhu výjimečného páru. A důležitou adresou, kam ty dopisy přicházely nebo odkud se odesílaly, byl palác ve Wilanowě, tehdy novostavba, z níž měly vyrůst polské Versailles, což se do určité míry stalo.

No a já jsem tam přijel autobusovou linkou 180, tou se dá ve Varšavě objet to nejdůležitější, bylo krásné letní počasí, průzračný den, který už ale pomalu směřoval k podvečeru. Když jsem si šel koupit vstupenku, dámy mi nejdřív oznámily, že už je pozdě a že už zavírají kasu, ale pak se chvíli tiše domlouvaly a řekly, kiedy pan jest Czechem, tak mě pustí i bez lístku. Takže jsem se blížil k tomu krásnému paláci, který začali pro Sobieského stavět různí italští mistři, z nichž se stali polští dvořané a kteří pak v příštím století udělali z Varšavy rezidenční město. Wilanow měl štěstí, že leží na okraji, za druhé světové války zničen nebyl, takže ta filigránská zjemnělá až cukrářská nádhera zůstala zachována a je možné na ni hledět tak, jak to činily magnátské rody Czartoryských a Potockých, jimž Wilanow patřil po Sobieském. Ten tady umírá 16. června 1696, v šestašedesáti letech, celý odulý, zničený nemocemi a nadváhou, bez jediného zubu, zato pořád s impozantním knírem. Královna Maruška je u toho, snad i pláče a vzpomíná na všechen čas se svým Lvem Janem i bez něj. Po jeho smrti se vrací do Francie a manžela přežije o dvacet let.

Komnaty toho paláce, do nichž jsem byl vpuštěn díky svému původu z Čechistánu, jsou nádherné a blyštivé, vypucované na nejvyšší stupeň lesku, jako by každé ráno na ně nastoupilo komando leštičů a pucovačů. Ještě krásnější jsou zahrady, prostírající se v zadním traktu paláce, a vedou až k mrtvým ramenům Visly, takže se mi teď vybavilo, že jsem se co chvíli oháněl po nějakém komárovi. Dosud však snad navzdory nedávno prodělanému covidu cítím v nose omamnou vůni těch podivných květů všech možných barev a tvarů, které tam rostou a o které pečují roty neviditelných zahradníků. Chodil jsem tam okouzlen až do večera, sedal si na lavičky a hleděl na záhony a keře, z nichž vykukovaly hlavy barokních soch, zíral na tu nečekanou nádheru, jakou bych hledal někde v Itálii nebo Francii, takže jsem se ujišťoval, že jsem na předměstí Varšavy, v parku Wilanow, kde možná se teď někdo diví, že tam sedí u zahradního stolu nějaký průsvitný holohlavý pán v manšestrových kalhotách a mikině a něco tluče do macu. Vy už ten důvod znáte.

www.jiripenas.cz/fotoblog