Právě před rokem se v holešovické Trafo Gallery konala výstava Život je bolestný a přináší zklamání. Pod záštitou kunsthistorika a znalce dekadence Otty M. Urbana se na ní, jako na černém sabatu, sešlo několik výtvarníků se zálibou v temných výjevech posmrtného, morbidního či okultního charakteru. Mezi díly, jež rafinovanými způsoby vyvolávala pocit hnusu a děsu, pocit, který (nejen) v umění těsně hraničí se slastí, vynikaly obrazy malíře Jana Vytisky, o nichž jsem tehdy napsal, že „ocitnout se v nich, to snad raději rovnou zemřít“. Kdo je schopen ocenit tento způsob estétské rozkoše, nechť se do Trafačky vrátí, neboť Vytiska tam vystavuje sólo na výstavě Paradise (zdrcadlově).

Jan Vytiska se narodil v roce 1985 v Praze, ale kus dětství a mládí prožil na Valašsku, v Rožnově pod Radhoštěm. O tomto rázovitém městě mluví jako o moravském Twin Peaks, i když tedy jen s jedním kopcem, mytickým Radhoštěm. Na jeho fantazii se podepsal blízký skanzen lidových staveb. Do kulis tohoto v reálu už spíš zaniklého a jen uměle udržovaného světa, do těch dřevěných roubenic a jizeb, umisťuje malíř výjevy řekněme hrůzostrašného typu. Podhorské chalupy a salaše tam hoří apokalyptickým plamenem, lid zmutoval do vlkodlaků, smrtky z pekla provádějí necudné úkony. Dětští zombíkové právě vstali z pece a rozhlížejí se, k čímu krku by přisáli své zkrvavělé dásně.

V zešeřelé Trafačce visí na bílých stěnách osvětlených decentními světly třináct Vytiskových rozměrných obrazů, všechny datované rokem 2017. V krajině jaksi podhorského charakteru – ne vždy jsou to nutně Beskydy, objeví se i velehory – s rázovitými lidovými stavbami se odehrávají děje či spíš nějaké šílené vize. Čerti, podobající se démonickým tyrolským krampusům, takovým těm kozlím rohatcům spíš než dobráckým českým trepifajkslům, se slétli a zapálili pár chalup. Selka v červeném šátku zírá na diváky jedním krvavým okem, zatímco druhá část lebky je obnažená. Udělali jí to ti ďáblové, kteří sjíždějí na rakvi po doškové střeše její chalupy? Často se tu objevují nešťastné bytosti, jejichž tělo i tvář jsou cele pokryty chlupy. Jde buď o nemocné hypertrichózou, hormonální poruchou způsobující celotělové ochlupení, nebo o nějakou valašskou variantu dobráckých Žvejkalů z Hvězdných válek… Jeden z chlupáčů sedí ve špinavé dílně a u hrnčířského kruhu mu pod rukama vzniká Picassova skulptura. Významně jsou zastoupeny děti, v hororech hrají důležitou roli. Opakovaně se objevuje černovlasý chlapec, jednou sdílí s čertovským děvčetem koníka, jindy se k němu do pokoje krade z okna příšerná polednice, zatímco chlapec zatím nic netuší. Hrůzostrašné je děvče-zombie v jizbě z přelomu 19. a 20. století. Malé strašidlo právě vstalo z postele a jde rozsévat hrůzu.

Vytiska je malíř silného gesta a zanícené fantazie – či možná fantasmagorie. Jeho rukopis je expresivní, robustní, a přitom „vykreslený“, v detailu velmi precizní. Vedle starých mistrů od Goyi k Picassovi by se u něj dal rozeznat vliv Maxe Ernsta, Kubišty a z nejnovějších (východo)německé hvězdy nové malby Neo Raucha. Zásadní jsou ovšem různé vlivy popkultury, komiksy, horory, rock a punk, frenetická literatura, později studium umění na výtvarných školách etc. To vše se spojilo (zmutovalo) s rázovitým valašským folklorem, jehož podstatou bylo pastevectví a bačovství, přebývání mezi rohatým dobytkem, který zřejmě měl vliv i na představu pekla. Mezi obzvlášť inspirativní četbou malíř uvádí sbírku lidových prostonárodních příběhů etnografa Gustava Imrýška Čertoviny z Valašska. Po této knize se měla výstava původně také jmenovat, zvítězil návrh sofistikovanější, ne však tak výstižný.

Zdánlivá naivita Vytiskových provedení zesiluje hrůzostrašný účinek a vnáší do těch krvavě ironických výjevů jakýsi smutek, jakoby vzpomínku na nějaký ztracený ráj dětství, který obsadily příšery. Divák se poněkud ošívá, že na něj takové věci neplatí, ale když vyjde z galerie do tmy, je rád, že brzy přijede tramvaj a nezaveze ho do stanice Oživlých mrtvol.   

Jan Vytiska / Paradise / / Trafo Gallery Praha 7, Holešovská tržnice, hala 14

23. 11. – 31. 12.