Hlavně závislosti na ruském plynu se budeme zbavovat obtížně

České vyvlékání z ruské energetické smyčky

Hlavně závislosti na ruském plynu se budeme zbavovat obtížně
České vyvlékání z ruské energetické smyčky

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Premiér Petr Fiala se na nedávném kongresu ODS zmínil o plánu přeměny české energetiky a myslel tím hlavně odbourání závislosti na ruských surovinách. Evropská komise bezprostředně po ruském vpádu na Ukrajinu vytyčila cíl zmenšit závislost na ruském plynu už do konce tohoto roku o 80 procent. Fiala je střízlivější, „vyvléci se z ruské energetické smyčky“ chce do pěti let. Ale i to je mamutí úloha. S klidem ji můžeme označit za energetickou pětiletku, poněvadž i tady má politika – ruská armáda, evropská reakce – převahu nad neviditelnou rukou trhu. Na trhu byl ruský plyn nejlevnější, a proto jeho dovoz posledních deset roků stoupal.

Sousloví energetická bezpečnost má dva významy. Bezpečnost dodávek neboli aby energie vůbec byla k dispozici, zadruhé aby nebyla drahá tak, že její cena bude ohrožovat prosperitu země. Rozeberme si to po komoditách.

Import ropy do České republiky z poloviny obstarává Rusko. Druhým naším největším dodavatelem byl loni Kazachstán s 18 procenty, třetí Ázerbájdžán s 16 procenty (předcházející léta býval druhý). To proto, že jak vyšlo nedávno najevo, Andrej Babiš loni s Ázerbájdžánci mohl uzavřít, ale neuzavřel dohodu. Ropa se mu zdála drahá. Tady se ale přepočítal.

Česká vláda se musí chystat na variantu, že na ropu z Ruska bude uvaleno celoevropské embargo. Podle zákulisních informací jedná s Německem. Jde o to, aby nám Němci rezervovali část kapacity ve svém ropovodu Terst–Ingolstadt, s nímž jsme od 90. let propojeni. Jednání prý zatím probíhají nadějně.

Tepleji se oblečte

Úzkým hrdlem české emancipace na Vladimiru Putinovi je samozřejmě plyn – nebo pokud bychom zůstali u premiérova příměru se smyčkou, je naopak plyn naším velmi tlustým hrdlem. Ruský podíl na jeho importu do České republiky loni dosahoval 87 procent. A poněvadž doprava plynu vyžaduje náročnou infrastrukturu a stlačený plyn (LNG) byl do loňského roku, když byly ceny na trzích ještě stabilní, konstantně asi třikrát dražší než plyn zemní, dopravovaný rourou, bude tady náš pokus vyvléci se ze smyčky vyžadovat mnohem víc úsilí, umu i peněz.

Roční spotřeba plynu pro Českou republiku kolísá mezi osmi a devíti miliardami metrů krychlových (přes devět miliard, když je tuhá zima). Ruského plynu z 9,4 miliardy kubíků bylo tedy loni 8,5 miliardy.

Spojené státy, které nám v Evropě pomáhají s bezpečností a sobě s odbytem dražších surovin (hlavně zemnímu plynu přes Nord Stream I a II nemohli Američané se zkapalněným plynem cenově konkurovat, i proto, že trasou po dně moře odpadávají tranzitní poplatky například pro Ukrajinu), po 24. únoru slíbily Bruselu přesměrovat na evropský trh patnáct miliard kubíků. Vzhledem k tomu, že EU má spotřebu 150 miliard, jsou dnes Američané schopni pokrýt asi deset procent. Slíbili, že časem, patrně během tří až pěti let, zvýší vývoz do Unie na 50 miliard kubíků. Pak tedy můžeme vycházet z toho, že Amerika Evropské unii zajistí třetinu spotřeby. S třetinou dosavadní tuzemské spotřeby plynu z USA počítají i na našem ministerstvu průmyslu. Podíl amerického plynu na české spotřebě by mohl být i vyšší, neboť jihoevropské země – jako Itálie, která podepsala smlouvu o dovozu plynu z Alžírska – se chystají vykrýt ruský výpadek plynem z Afriky. Bohužel se africký plyn do střední Evropy vinou nedostatečné sítě prakticky nemá jak dostat.

Co dál, jak se dostaneme co nejblíž ke 100 procentům? Ministr Jozef Síkela má od vlády za úkol rozepsat různé scénáře (přerušení ruských dodávek plynu v létě, přerušení ruských plynu dodávek v zimě aj.), které z větší části budou právě tímto dopočítáváním do sta. Něčeho – a teď ministerští úředníci neřeší náklady – lze dosáhnout dotační politikou, jako je především program pro zvýšení energetické účinnosti. Zatím na ministerstvu pracovně kalkulují s tím, že domácnosti by na vyměněných oknech a díky zateplování ušetřily přes deset procent tepla, a vzhledem k tomu, že asi 40 procent plynu u nás spotřebují domácnosti, můžeme si odmyslet pět procent z dnešní „ruské“ spotřeby. Jsme na 35 procentech.

Na řadu přichází opatření, které už bychom mohli zařadit mezi opatření válečná: apel na občany, aby doma nepřetápěli. Je spočítáno, že v průměrné evropské domácnosti je pokojová teplota 18 stupňů Celsia, zatímco u nás 25 stupňů. O jeden stupeň nižší teplota, spočítali Síkelovi analytici, znamená ušetřit dalších šest procent spotřeby plynu. Kdybychom se vrátili do Evropy v tomto ohledu, dosáhneme prý úspory až 42 procent. Není ale druhá světová válka a nejsme Angličané, abychom si do vany narýsovali značku, kam až můžeme napustit vodu. Takže tady se víc počítá s tím, že dražší plyn povede lidi k tomu, aby si doma na tílko a trenky něco oblékli. A zdražení bude dramatické a dlouhodobé, i kdyby válka na Ukrajině skončila a cena z dnešních výšin hodně sestoupila. Ještě loni v létě se dlouhodobé kontrakty na plyn pohybovaly na pětině dnešní ceny (tehdy 15–20 eur za megawatthodinu, dnes kolem stovky).

Narážka na druhou světovou válku se v textu neocitla náhodou. Vládní a parlamentní výpravy do Kyjeva s českými politiky, kteří opouštějí vlak s neprůstřelnými vestami a přilbami, posilují dojem, že i my jsme tak nějak ve válce. A „ve válce“ toho lidé strpí víc. Každopádně pokles v typickém českém obývacím pokoji o dva stupně by znamenal úsporu 12 procent spotřebovaného plynu. Tím jsme dospěli k 50 procentům. Zbývá 40 procent celkové české spotřeby, kterou by při odpojení ruských dodávek nebylo jak zacelit. Hledání pokračuje.

Nezanedbatelné množství plynu, podle některých odhadů až dvě miliardy kubíků ročně, by se dalo dopravit konektorem z Polska. Je ale otázka, kolik kapacity mohou Poláci vyčlenit pro nás. Oni sami kompletně přecházejí na neruský plyn od začátku příštího roku, mají nasmlouvaný zkapalněný plyn z USA, Kataru a dalších zemí plus zemní plyn z Norska vedený rourou po dně Baltu. Tady narážíme na další chybné rozhodnutí minulých (Babišových) vlád. Před čtyřmi lety Česká republika neobnovila kontrakt na norský plyn, který předtím kryl až pětinu naší spotřeby.

Zruší se objížďka přes Lipsko?

Nejistot je v zabezpečení plynu pro českou ekonomiku a domácnosti několik, vesměs politického rázu. V těchto energeticky náročných časech jsme odkázáni jak na dobrou vůli Polska, tak ještě víc na dobrou vůli Německa. Tato okolnost českým zákazníkům snižuje vyhlídky na úlevu v poslední položce jejich účtů za energie, jíž se tu budeme věnovat. Cena elektřiny je u nás v přepočtu na kupní sílu neúměrně vysoká, v tom hraje klíčovou roli známý fakt, že ČEZ a další dodavatelé energie prodávají velkou část své produkce na unijní burze s elektřinou v německém Lipsku. Od podzimu, nejprve ojediněle, posléze čím dál častěji, zaznívá požadavek tuto odbočku přes Lipsko, odkud se českému zákazníkovi elektřina vrací násobně dražší, zrušit. To by v první řadě znamenalo přimět ČEZ, aby do Lipska dodával skutečně jen přebytky poté, co uspokojí tuzemskou poptávku.

Firma je státní ze 70 procent, proto nemůže ignorovat menšinové akcionáře a jejich přání prodávat draze přes Německo. V kuloárech se spekuluje o „zestátnění“ firmy, což by znamenalo odkoupit část akcií, přičemž po dosažení 90 procent stát může ty zbývající vytlačit. Odhaduje se, že „postátnění“ ČEZ by přišlo až na 100 miliard korun.

I proto tato myšlenka za předchozích vlád s účastí Andreje Babiše, který byl managementu ČEZ z jiných důvodů nepřátelský, zůstala jen ve stadiu úvah. Dnes je s ohledem na inflaci, dražší plyn nebo pohonné hmoty „zestátnění“ ČEZ politicky mnohem naléhavější a vláda se v dané věci bude muset tak či onak rozhodnout. „Je to úkol pro letošní rok“, říká obeznámený zdroj.

Je to háklivá záležitost, a nejen kvůli menšinovým akcionářům. Do kalkulace tu našim ministrům vstoupí i už zmíněné Německo. Spolková vláda náš ČEZ a spol. na burze v Lipsku potřebuje, česká elektřina pomáhá Němcům vykrývat dny, kdy se u nich netočí větrníky a obloha je zatažená, takže jim obří nainstalovaná kapacita obnovitelných zdrojů není k ničemu. Češi naopak potřebují kapacitu v německých plynovodech. Naše vláda má zájem získat podíl na dvou plánovaných LNG terminálech (nejspíš v Německu, které dnes nemá žádný a plánuje tři). Rýsuje se tu tedy možnost mezivládního kompromisu, který by ovšem znamenal konec nadějím na levnější elektřinu, což by politicky Fialovu kabinetu neprospělo.

Ale zachráníme planetu

Pro pětikoalici bude vyvléknutí se „z ruské energetické smyčky“ krajně obtížný manévr, byl by těžký pro každou vládu. Komu špatná situace kolem fosilních paliv naopak může konvenovat, je místopředseda Evropské komise Frans Timmermans. V Timmermansově balíčku Fit for 55 z loňského července se mj. předjímá pokles spotřeby plynu v EU do roku 2030 o třicet procent. Jestli se toho dosáhne zdražením, nebo prostě nedostatkem suroviny, může být bojovníkům s globálním oteplováním jedno.