Z řad vládního tábora skutečně zazněly výroky, které jako kdyby ohlašovaly polexit. ČTK nás informuje, že nejprve ve středu místopředseda Sejmu Ryszard Terlecki v souvislosti se sporem, který s Polskem vede Evropská komise (jde o disciplinární komisi pro soudce), zmínil nutnost drastických řešení a jedním dechem dodal, že Britům „nevyhovovala diktatura bruselské byrokracie, a tak odešli“. O den později významný poslanec vládní PiS Marek Suski přirovnal chování Bruselu k německé a posléze sovětské okupaci. Obou se Poláci zbavili –⁠ a nenechají sebou orat ani teď.

 

 

Co je na tom špatně? Je to nediplomatické a strašně nadsazené, samozřejmě že srovnávat historii a tři miliony mrtvých polských Židů a tři miliony nežidovských Poláků s dneškem věcně viděno nejde. Ale pod tímto banálním konstatováním –⁠ které mimochodem okamžitě učinil i polský premiér Mateusz Morawiecki –⁠ se skrývá vážný problém. To, co dnes provádí komise, je v historii EU bezprecedentní šikana Polska za úpravy v justici směrem, který je v některých „starých“ členských zemích dávný standard. Kvůli předběžnému výroku polského Ústavního soudu, který stvrzuje nadřazenost národního nad unijním právem, dnes nad Polskem visí hrozba, že mu nebudou schváleny peníze z půjčky na obnovu EU po pandemii, tedy peníze, které nejprve Evropská komise a rada všem členům vnutily na přechod k zelené ekonomice, a posléze je budou nutit, ať je pomohou Unii splatit –⁠ dokonce i kdyby je z nějakých důvodů nečerpaly. U nás neprávem přehlíženou roli v této šikaně Polska sehrává komisařka Věra Jourová.

 

Podle Jourové by se popřením nadřazenosti evropského práva nad národní judikaturou Unie mohla začít sypat. Možná by se jen rozsypal tento stupeň turbointegrace, hlavně ale Jourová nepřipomíná, že stejnou opovážlivost projevily letos i Ústavní soudy Německa a Francie. A zatímco vůči Německu (jde o masivní nákup státních dluhopisů Evropskou centrální bankou) spustila komise formálně řízení, tak aby vláda zpaficikovala svůj Ústavní soud, nález francouzské Soudní rady (týká se uchovávání osobních údajů telefonními operátory) ponechala komise bez jakékoliv reakce. Snad i proto, že výrok soudu šlo nakonec interpretovat jako kladné stanovisko, nicméně svatokrádeží přece z pohledu Jourové a jejích kolegů musí být to, že si Ústavní soud jakékoliv členské země vůbec dovoluje posuzovat evropský předpis, a sám sebe tím nutně stavět nad Evropský soudní dvůr a jeho nálezy.

 

Je to jasný dvojí metr, na „nový“ členský stát se uplatňuje větší přísnost než na „staré“ a stěžejní země.

 

Dokonce i velmi proevropský a velmi „protipopulistický“ týdeník Der Spiegel konstatuje, že nebýt obavy, že na to Varšava bude poukazovat, komise by vůči Německu nevznesla ani onu formální žalobu.

 

Dvojí metr je tu podstatou všech řečí o polexitu. Odchod Polska z EU je dnes naprostá chiméra, už proto, že v Polsku má členství v EU mnohem větší a bezvýhradnější podporu než třeba u nás. „Evropan“ Donald Tusk temně prorokuje, že přirovnávat odpor k Bruselu ke svržení německé hrůzovlády neprojde bez trestu, část vládního tábora v Polsku naopak sází na to, že samotná představa jakéhokoliv dalšího exitu po brexitu přiměje EU, Brusel a Berlín k větší vstřícnosti. Je to zřejmě rozumná domněnka.

 

Autorovi poznámky jednou významný a prounijní činitel české vlády citoval slova nestora německé politiky Wolfganga Schäubleho: Angličani ať si jdou, ale váš odchod (tedy: vás, kdo tvoříte východní předpolí spolkové republiky) nikdy nedopustíme.