Existují dvě věci, které byly na minulém režimu dobré, ba lepší, než je to teď. Víte, co to je? Tou první byla Akce Zet, což už znají jenom pamětníci, ale já bych její návrat velmi uvítal. Šlo tam o to, že lidé si šli v nějaký den, většinou v sobotu dopoledne, uklidit kolem svého bydliště, vysázet kytky, udělat krmítka. Nebylo to samozřejmě každou sobotu, většinou tak dvakrát na jaře, možná pak na podzim. Úřady zajistily hrábě, košťata a takové věci, někdy třeba barvy a štětky, a občané se do toho dali. Třeba natřeli lavičku, pak si na ni sedli a byla legrace.

Já vím, že se hned kolektivní hlas uvědoměle ozve, že to bylo bolševické a kolektivistické a že se o to mají starat firmy a trh, jenže co když se nestarají nebo se starají špatně a zábradlí už někdo nenatřel třeba deset let, protože se mělo natřít samo? Pochopitelně že to režim organizoval proto, že to sám nezvládal a že nic nefungovalo, no tak to museli vytrhnout občané. Ale co když se to nezvládá dál? Tak už to pak neudělá nikdo.

Druhou věcí byly neděle. Je to zvláštní, ale ty nezrušili ani komunisté, a to byli nějací neznabozi a rušitelé tradic a přirozeného světa. Ani oni se neodvážili sáhnout na třetí z přikázání: Pomni, abys den sváteční světil. Neděle byla tabu i pro marxisty-leninisty. Existovaly pracovní soboty, subotniky, ale pracovní neděle nikdy. Ta byla a zůstala i v ateistickém Sovětském svazu voskresenije, den vzkříšení.

U nás to byla neděle, kdy se prostě nedělá. To by se lid, byť již konzumu propadlý a ateizovaný, vzbouřil. Do kostela sice už moc nechodil, ale věděl, že neděle je něco zvláštního, sváteční den, jak říkaly televizní hlasatelky. Nejenže je volno, jako v tu sobotu, ale mělo by se dělat něco trochu klidnějšího, třeba i duchovnějšího, třeba se těšit na oběd a pak si vzít čistou košili a jít se někam projít, třeba si zajít na fotbal a pak rozumně na pivo, protože hospody, ty otevřeno mít mohly.

Obchody byly ale v neděli prostě zavřené a nikomu to nepřišlo zvláštní, jak to ostatně nepřijde zvláštní většině lidí v mnoha rozumnějších zemích v našem okolí. Je pravda, že za komunismu v našich obchodech toho stejně moc nebylo, ale to nebyl ten hlavní důvod. Lidé ostatně chodí do obchodu, i když nic nepotřebují. Hlavní důvod byl, že existovalo obecné přesvědčení, že některé věci se v neděli prostě nedělají, třeba se neutrácejí peníze a neprovádějí nákupy, což byl možná takový atavismus, ale prospěšný: zbožní židé se v sobotu nedotknou peněz a rabín Sidon, když si chce zapálit cigaretu, má na to věčný plamen.

I ten nejchaotičtěji založený člověk si je schopen zvyknout na to, že nakoupit si má v sobotu nebo třeba už v pátek, a pokud to nezvládl, tak je to holt jeho chyba, příště si dá pozor a aspoň má v neděli klid. Tahle česká představa, že se má ustupovat pohodlnějším sklonům ve všem, vede k tomu, že se prosazují horší a horší věci, až z toho, co dává životu nějakou sváteční podobu, nic nezbyde.

Každý psycholog vám přitom poví, že člověk, který se není schopen aspoň na chvíli, aspoň jeden den v týdnu trochu zastavit a dělat něco jiného než v ty běžné dny, se brzy zhroutí. Možná o to někteří lidé stojí, ale mělo by se jim v tom v zájmu ostatních zabránit. Právě aspoň v tu neděli.

Myslím, že jednu takovou máme za sebou a nikomu se nic zvláštního nestalo. Tedy pokud se nezhroutil, že si nemohl nakoupit. A jestli ano, tak bude problém někde jinde než v té neděli.