Pomník je jistě jenom kus kovu nebo kamene vytvarovaný do nějaké formy, ostatně realistické pomníky nemají už dobrý zvuk, také řemeslo upadlo a povede se jen málokterý. Ale ten Churchillův před londýnským parlamentem se opravdu mimořádně povedl, taky jeho autor Ivor Robert-Jones nebyl žádný extramodernista, ale spíš stará škola, to znamená podoba, figura, postoj, výraz, hmota.

Takže Churchill tam připomíná valící se kolos, člověčí horu, která se dala do pochodu: opírá se sice o křehkou hůlku, ale jeho mohutné kovové tělo se v záklonu jako by chystá vyrazit do prostoru a nic ho nemůže zastavit. Je to jedna pochodující vůle, která bude vzdorovat všemu, v největší bouři a marasmu se vydává vstříc zápasu, v těžkém vojenském kabátě, ale prostovlasý. Budeme bojovat, říká ta socha. Budeme bojovat na moři, budeme bojovat na plážích, budeme bojovat na pahorcích, budeme bojovat v zahradách a v ulicích našich měst, i kdybychom byli vytlačeni z našeho ostrova… Budeme bojovat za záchranu našeho světa, nikdy se nevzdáme. Říkal ten muž v nejtěžší hodině západní civilizace, kterou jeho Británie v té chvíli osamocená ztělesňovala, a říká to ta socha.

Je zcela přirozené, že ti, kteří západní civilizaci, tedy tu Churchillovu civilizaci, nenávidí, na něj útočí. O Churchillovi a jeho roli v dějinách toho moc vědět nemusí, určitě neznají jeho obrovské literárně-historické dílo (dostal za něj Nobelovu cenu – za literaturu), vlastně by to byl další důvod k averzi, ale správně cítí, že Churchill, to je hlavní terč.

Churchill, to je pilíř, na kterém Západ stál a snad ještě trochu kymácivě stojí. A ten je nutné vyvrátit. A také to dělají: tím nyní nejúčinnějším způsobem. Nastříkají na něj pár hesel, to hlavní zní, že byl rasista. To je ortodoxie dneška, největší a doživotní hřích, přímo rozsudek společenské a dějinné smrti. Nerozhoduje skutečný vztah obviněného k rasám (které podle nich přece ani neexistují), ale to, že si dovolil dávat té své přednost. V boji o její záchranu porazil přitom mocnost, pro kterou rasa byla jádrem jejich útočného světonázoru, čímž zároveň zachránil rasy, které měly být určeny k vyhubení nebo zotročení. Z hlediska dnešní posedlosti rasami (které neexistují) však jeho vítězství je méně důležité než jeho ať již skutečný nebo domnělý vztah k „rasám“, který byl často především realistickým popisem poznané skutečnosti: například, že je jeho protivník Gándhí je „lstivý fakír“. Vždyť byl. A také – úctyhodný muž.

Churchill byl zajisté odhodlaný, tvrdý a svým způsobem nelítostný muž, buldog s drsnými způsoby a geniálním mozkem, který byl schopen pojmout nekonečné množství informací a s bezkonkureční jazykovou bravurou je přetvořit v úžasný literární nebo řečnický výkon. Jeho nelítostnost spočívala v pyšné, ale v podstatě nezbytné představě, že je na něm, na Angličanovi, aby se snažil dát chaosu řád a aby světlem civilizace, a tou civilizací byl Západ, nějak zlidštil temný a barbarský svět. To bylo to „břímě bílého muže“, které je teď jenom předmětem výsměchu a nenávisti, ale v důsledku přinášelo světu více prospěchu a pokroku než to, co přišlo poté, co z něj „bílý muž“ stáhnul.

Byl to muž, který představoval řád proti chaosu a hierarchii hodnot proti relativismu. Ztělesňoval kontinuitu a historickou paměť a věděl, že on je součástí dějin, a to právě proto, že je takový, jaký je a žije v zemi, která má nějaké dějiny, a s lidem, který ty dějiny představuje a tvoří.

Ti, kteří čmárají na jeho pomníky slabomyslná hesla, jsou pravým opakem takového lidu, a dějiny, jejichž hmotnou podobou je i ta Churchillova socha, pro ně představují jen terč pro jejich zlobu a agresi. Je fakt, že to nejsou jejich dějiny a Churchill nebyl bojovníkem v jejich historii. O to horší je skutečnost, že na ty své dějiny současný Západ zapomíná, omlouvá se a kaje se, couvá a ustupuje tam, kde by se Churchill valil jako tank. Ustupuje, protože to je snazší a bude za to pochválen, svými vlastními hrobaři. A je fakt, že bez Churchilla se jim to pohřbívání sama sebe bude provádět mnohem snáz.