KOMENTÁŘ

Břímě kovového Churchilla

KOMENTÁŘ
Břímě kovového Churchilla

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Pomník je jistě jenom kus kovu nebo kamene vytvarovaný do nějaké formy, ostatně realistické pomníky nemají už dobrý zvuk, také řemeslo upadlo a povede se jen málokterý. Ale ten Churchillův před londýnským parlamentem se opravdu mimořádně povedl, taky jeho autor Ivor Robert-Jones nebyl žádný extramodernista, ale spíš stará škola, to znamená podoba, figura, postoj, výraz, hmota.

Takže Churchill tam připomíná valící se kolos, člověčí horu, která se dala do pochodu: opírá se sice o křehkou hůlku, ale jeho mohutné kovové tělo se v záklonu jako by chystá vyrazit do prostoru a nic ho nemůže zastavit. Je to jedna pochodující vůle, která bude vzdorovat všemu, v největší bouři a marasmu se vydává vstříc zápasu, v těžkém vojenském kabátě, ale prostovlasý. Budeme bojovat, říká ta socha. Budeme bojovat na moři, budeme bojovat na plážích, budeme bojovat na pahorcích, budeme bojovat v zahradách a v ulicích našich měst, i kdybychom byli vytlačeni z našeho ostrova… Budeme bojovat za záchranu našeho světa, nikdy se nevzdáme. Říkal ten muž v nejtěžší hodině západní civilizace, kterou jeho Británie v té chvíli osamocená ztělesňovala, a říká to ta socha.

Je zcela přirozené, že ti, kteří západní civilizaci, tedy tu Churchillovu civilizaci, nenávidí, na něj útočí. O Churchillovi a jeho roli v dějinách toho moc vědět nemusí, určitě neznají jeho obrovské literárně-historické dílo (dostal za něj Nobelovu cenu – za literaturu), vlastně by to byl další důvod k averzi, ale správně cítí, že Churchill, to je hlavní terč.

Churchill, to je pilíř, na kterém Západ stál a snad ještě trochu kymácivě stojí. A ten je nutné vyvrátit. A také to dělají: tím nyní nejúčinnějším způsobem. Nastříkají na něj pár hesel, to hlavní zní, že byl rasista. To je ortodoxie dneška, největší a doživotní hřích, přímo rozsudek společenské a dějinné smrti. Nerozhoduje skutečný vztah obviněného k rasám (které podle nich přece ani neexistují), ale to, že si dovolil dávat té své přednost. V boji o její záchranu porazil přitom mocnost, pro kterou rasa byla jádrem jejich útočného světonázoru, čímž zároveň zachránil rasy, které měly být určeny k vyhubení nebo zotročení. Z hlediska dnešní posedlosti rasami (které neexistují) však jeho vítězství je méně důležité než jeho ať již skutečný nebo domnělý vztah k „rasám“, který byl často především realistickým popisem poznané skutečnosti: například, že je jeho protivník Gándhí je „lstivý fakír“. Vždyť byl. A také – úctyhodný muž.

Churchill byl zajisté odhodlaný, tvrdý a svým způsobem nelítostný muž, buldog s drsnými způsoby a geniálním mozkem, který byl schopen pojmout nekonečné množství informací a s bezkonkureční jazykovou bravurou je přetvořit v úžasný literární nebo řečnický výkon. Jeho nelítostnost spočívala v pyšné, ale v podstatě nezbytné představě, že je na něm, na Angličanovi, aby se snažil dát chaosu řád a aby světlem civilizace, a tou civilizací byl Západ, nějak zlidštil temný a barbarský svět. To bylo to „břímě bílého muže“, které je teď jenom předmětem výsměchu a nenávisti, ale v důsledku přinášelo světu více prospěchu a pokroku než to, co přišlo poté, co z něj „bílý muž“ stáhnul.

Byl to muž, který představoval řád proti chaosu a hierarchii hodnot proti relativismu. Ztělesňoval kontinuitu a historickou paměť a věděl, že on je součástí dějin, a to právě proto, že je takový, jaký je a žije v zemi, která má nějaké dějiny, a s lidem, který ty dějiny představuje a tvoří.

Ti, kteří čmárají na jeho pomníky slabomyslná hesla, jsou pravým opakem takového lidu, a dějiny, jejichž hmotnou podobou je i ta Churchillova socha, pro ně představují jen terč pro jejich zlobu a agresi. Je fakt, že to nejsou jejich dějiny a Churchill nebyl bojovníkem v jejich historii. O to horší je skutečnost, že na ty své dějiny současný Západ zapomíná, omlouvá se a kaje se, couvá a ustupuje tam, kde by se Churchill valil jako tank. Ustupuje, protože to je snazší a bude za to pochválen, svými vlastními hrobaři. A je fakt, že bez Churchilla se jim to pohřbívání sama sebe bude provádět mnohem snáz.

13. června 2020