Španělský seriál Vlast je příkladem solidně provedeného „prestižního projektu“. Adaptace mimořádně úspěšného románu Ferdinanda Aramburua seznamuje publikum s méně známou historií, činí tak ale způsobem velice vstřícným, ukazuje ji zdola, optikou nikoli těch, kdo dějiny tvoří, ale lidí, kteří jimi jsou vlečeni. Zároveň jsou ale na Vlasti znát i limity podobného stylu vyprávění, které v zájmu snadné stravitelnosti dělá tu historii trochu moc úhlednou.

Aramburuův román vyšel ve Španělsku před čtyřmi roky, měl skutečně senzační úspěch a byl přeložen do mnoha jazyků, prodalo se přes milion výtisků. Aramburu pochází z Baskicka (od poloviny 80. let žije v Německu) a tématem jeho románu je trauma, jež v kraji jeho původu způsobila mnoho desetiletí trvající násilná kampaň teroristické organizace ETA, mezi jejíž cíle patřila také baskická nezávislost. Je to téma, které v baskickém a španělském umění není nijak zevrubně zpracované, spíš se o něm mlčí – v mnoha ohledech podobně jako o historii španělské občanské války, ani ona není ve španělském umění a popkultuře nijak výrazně tematizována, také z přesvědčení, že rány, jež přinesla, jsou tak strašné, že je neradno je znovu rozdírat, vyvolávat její přízraky.

Světoznámý román se teď dočkal vlastně odpovídajícího televizního zpracování, jistě připraveného i s ohledem na zahraniční diváky, provedeného docela velkoryse a prezentovaného s velkou vážností. Seriál vytvořený Aitorem Gabilondem a režírovaný Oscárem Pedrazou a Felixem Viscarretem od prvního momentu zdůrazňuje svou osudovou vážnost tragickými smyčci, obrazy deště lijícího se z nízko visících oblaků, výrazy citových hnutí ve tvářích postav. Těch figur je ve Vlasti hodně a jejich osudy se proplétají, seriál je ukazuje v rozmezí mnoha roků: Vlast se odehrává především na počátku 90. let a pak v roce 2011, kdy ETA oznámila, že se vzdává ozbrojeného boje. Tehdy se Bittori (Elena Irureta) vrací do městečka, v němž prožila většinu života. Chce zjistit okolnosti smrti svého manžela Txata (José Ramón Soroiz), kterého ETA před lety zavraždila, protože jako místní podnikatel nechtěl teroristům platit výpalné. Někdejší spoluobčané ovšem Bittori nevycházejí nijak vstříc, brání jim v tom dědictví let mlčení a často nedobrovolné komplicity. Protikladem Bittori je její dávná blízká přítelkyně Miren (Ane Gabarain), z níž se stala fanatická nacionalistka potom, co se k ETA přidal její starší syn.

Nejsilnější je Vlast v momentech, kdy ukazuje způsob, jímž ozbrojený konflikt zasahuje každého, včetně těch, kdo se ho neúčastní a chtěli by stát stranou. Předvádí každodenní morální dilemata, jež musejí řešit lidé, kteří žijí ve společnosti rozdělené válkou, a způsoby, jimiž ozbrojená menšina vynucuje loajalitu a mlčení většiny. Výrazně je to vidět na postavě Joxiana (Mikel Laskurain), manžela Miren, který nedokáže projevit loajalitu k nejbližšímu příteli, zapře ho a přeruší s ním styky, když proti němu ETA rozjede pomlouvačnou kampaň. Jinak Vlast naplňuje šablonu rodinné ságy na pozadí velkých dějin. Jsou v ní pečlivě rozdělené role, každá figura představuje nějaký typ, nějaký charakteristický příběh, každá je nějak zraněná a dál zraňovaná, zjišťuje, že konfliktu doma neuteče. Nechci tím seriál nějak zlehčovat, ale přece jenom. Ohromující dílo to není, spíš slušně předvedená profese, v některých situacích a motivech možná blízká telenovele (způsob, jímž v příběhu hraje „povinná“ smrtelná nemoc, apod.), pavučina osudů je spřádána místy dost mechanicky. Ty velké dějiny jsou velmi přítomné v životech hrdinů, samy ale nějak interpretované anebo popsané nejsou. ETA ve Vlasti působí jako nějaká nacionalistická mafie, že se konflikt mezi ní a španělskými úřady nějak vyvíjel, že měl taky politickou dimenzi, a jakou, to se ze seriálu člověk moc nedozví. Ale to by možná chtěl už moc, protože nakonec dostal to své – solidně naplněné zadání, podívanou prestižní a jaksi přehlednou, tak trochu ho zasáhne, strhne ale jen stěží.

Vlast (Španělsko 2020), scénář: Aitor Gabilondo, režie: Oscar Pedraza, Félix Viscarett, hrají: Elena Irureta, Ane Gabarain a další.