KOMENTÁŘ

Nepříliš vzdálený Pelješský most

KOMENTÁŘ
Nepříliš vzdálený Pelješský most

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Tento týden, konkrétně v úterý 26. července, byl zprovozněn léta vyhlížený Pelješský most. Kolem jeho otevření byla veliká sláva, v projevech se hovořilo o jedné z nejnáročnějších a nejvelkolepějších evropských staveb současnosti, o technicky mimořádném provedení mostu, o dosud nejdražší dopravní stavbě Evropské unie – stála v přepočtu třináct miliard korun a osmdesát pět procent rozpočtu poskytla právě EU. Chorvatský premiér Andrej Plenković pozval na party k uvítání mostu kdekoho, proletěly se stíhačky, byl ohňostroj, ráno byla dva a půl kilometrů dlouhá lávka otevřena pro pěší, aby si ji výjimečně prošli klidně tam a zpět – a byl o to zájem, jelikož další příležitost hned tak nebude. Stavba totiž nepočítá ani s chodci, ani s cyklisty. Jejím úkolem, jak v úterý zaznělo snad odevšad, je, aby zrychlila cestu do Dubrovníku a zpět a aby Chorvatsko po staletích územní rozervanosti konečně zase spojila.

Tím by pojednání o mostě jako o díle nezměrného úsilí, talentu, odvahy, štěstí atd. mohlo skončit, ale byla by to škoda, protože příběh za jeho vznikem je napínavější. Obzvlášť když do něj pořádně vložíme slovo, jejž česká média zmiňovala okrajově, neboť se věnovala prezentaci Chorvatska, potažmo Evropské unie. Ono slovo zní: Bosna. Přesněji: Bosna a Hercegovina, jejíž hranice vstupují devítikilometrovým koridorem do jinak chorvatského pobřeží a nekompromisně jej rozdělují. Víte o tom všichni, kdož jste někdy jeli na dovolenou do jižní Dalmácie, museli překonat dvojí hraniční kontrolu a patrně kvůli ní vystát i hodinové fronty. Někoho při tom možná napadlo: Co tu ta Bosna vůbec dělá? Proč tu je, když kvůli pár metrům všecko komplikuje? Proč tu jednu zátoku Chorvatsko nezabere pro sebe? Proč se Jugoslávie rozpadla tak podivně?

Jenže nerozpadla, alespoň na tomto místě ne. Bosna totiž jugoslávský rozpad přežila ve svých historických hranicích. Otravný koridor Chorvatskem není novinka, vznikl už v roce 1699, kdy Turci potřebovali jednak získat přístup k Jadranu, jednak zkomplikovat vztah Dalmácie s Benátkami, aby spolu obě republiky nesousedily a obchod a vztahy mezi nimi nebujely jen tak, bez kontroly. Hranice potom zůstala stejná, ať už země patřila komukoli, třeba Rakousku-Uhersku. Když v roce 1945 vznikala Socialistická federativní republika Jugoslávie, zvažovalo se sice, že Bosna bude rozdělena mezi ostatní republiky mladého státu, nakonec ale se stala jednou z nich ve svých historických a nezpochybňovaných hranicích: cílem totiž bylo vytvořit pro jistotu val mezi Chorvaty a Srby. Partyzánští zakladatelé státu věděli o jeho národnostním problému, o křivdách kumulovaných po staletí, silně přikrmených právě skončenou nacistickou érou, která na Balkáně v duelu četniků s ustašovci byla velmi krutá. Proto se snažili problém řešit maximálně pragmaticky.

Například tím, že v Bosně – ekonomicky nejslabším a nejméně vyhraněném jugoslávském regionu – rozvinuli zbrojařský průmysl. Toto rozhodnutí plus národnostní rozložení mezi etnika Bosňáků (neboli Bosenských Muslimů), Bosenských Srbů a Bosenských Chorvatů pak přineslo výsledek ve válkách devadesátých let: Bosna zažila to nejhorší z nich. To všechno je asi známý příběh, ovšem právě za války se začíná rodit osud současného mostu, třebaže o přemostění moře na Pelješac se uvažovalo už mnohem dříve. Jak to bylo: v březnu 1994 uzavřeli mezi sebou příměří Bosňáci a Chorvaté, aby proti sobě neštěpili síly, které potřebovali na boj se Srby. Bosenský prezident Alija Izetbegović a chorvatský prezident Franjo Tuđman podepsali „Washingtonskou dohodu“, která upravila Bosnu na federaci kantonů a kromě dalšího usilovala řešit rovněž pobřeží Jadranu.

O dva roky později byla na stole „Neumská dohoda“, která slibovala Bosňanům přístup k chorvatskému přístavu Ploče a Chorvatům nerušený průjezd bosenským koridorem kolem města Neum. Leč chorvatský parlament dohodu neratifikoval, což vztahům neprospělo… A tak zboží a osoby projíždějící Neumem nadále podléhají kontrole, což – především od vstupu Chorvatska do EU – zdržuje všechny zájemce o jadranské leháro. Bez mostu by ovšem zanedlouho mohlo být ještě hůř. Pokud Chorvatsko napřesrok skutečně vstoupí do Schengenu (zatím je proti Slovinsko, s nímž nemá Chorvatsko vyřešen vztah k jiné mořské zátoce, tentokrát na svém severu), budou muset být kontroly pro vstup do jednotného evropského prostoru ještě přísnější než dosud. Proto se na most kvaltovalo a zřejmě také proto souhlasila EU s proplacením značné části jeho výstavby, jinak by včas a možná vůbec nevznikl a turistický průmysl v Dalmácii by řešil ještě delší kolony v koridoru a násobně více rozezlených cestujících včetně místních chorvatských občanů.

Jejich štěstí a vyřešená situace na hranici však neznačí, že spokojeni jsou rovněž místní bosenští občané – pro ně je most trnem v oku. Turisté Bosnou doposud projíždějící v Neumu často odpočívali, jedli, pili, nakupovali zboží výrazně levnější než v Chorvatsku. Teď jich ubude, což bude místní nutit vymyslet, jak je přilákat jinak. V Bosně se to vědělo celou dobu, Pelješský most navíc kazí výhled ze zálivu na volné moře (fotky mostu z bosenské strany proto taky v médiích jsou k nalezení málo). Most se pro obě země stal výsostnou politikou a dlouhodobě mezi nimi napjal vztahy: Bosna léta požadovala zastavení projektu a apelovala na to, aby Chorvaté důkladněji zvážili, že mostem odstřihnou od světa Neum, zamezí jeho přístavnímu rozvoji a znemožní pohyb větších lodí, a tím i zboží do Bosny. Menší hráč preferoval variantu podmořského tunelu či rozšíření trajektového přístaviště v Ploče, aby pojalo více aut a autobusů než dosud. Chorvaté namítali, že jiné řešení než most bude výrazně dražší. A zatímco lobbovali v Bruselu o peníze na stavbu, Bosňané se rozhodli bojovat v Hamburku u Mezinárodního soudu pro námořní právo.

Nakonec byli Chorvaté donuceni postavit most vyšší: v nejvyšším bodě se klene nad mořskou hladinou nikoli ve výšce původně zvažovaných třiatřiceti metrů, nýbrž více než padesáti. Lodi by se tak do Bosny dostat měly. A proč se v Bosně o most nezápasilo více? Kvůli zákulisnímu lobbingu v bosenském parlamentu: po čtvrt století od spolčení s Bosenskými Muslimy se Chorvaté spolčili s Bosenskými Srby z Republiky srbské – a uspěli. Výměnou za dofinancování mostu přes řeku Sávu do pohraničního bosenského města Gradiška… To je ryzí reálná politika a kouzlo paradoxů.

Když to shrneme, je Pelješský most dobrým dokladem jisté povýšené přehlíživosti států Evropské unie: aby Chorvatsko mohlo do Unie vstoupit, muselo se podvolit slovinskému členu, pokud jde o severní námořní hranici a lodní dopravu. Bude-li chtít Chorvatsko do Schengenu, bude se muset Slovincům podvolit znovu a uznat všechny nálezy Evropského soudu (které odmítá uznat z důvodu podezření na podjatost soudu, jeho slovinští členové se pokoušeli ovlivnit ostatní členy tribunálu). Na jihu přitom Chorvatsko dělá opak: jakožto člen EU přehlíží zájmy nečlena. Jako podtržení takového chování lze vnímat scénu z otevření mostu, kdy se přes něj tam a zpět projela rovněž chlouba evropské elektromobility, supersport Nevera. Zakladatel a majitel Rimac Automobili Mate Rimac je původem Bosenský Chorvat, jenž se po rodinné emigraci do Německa vrátil do Chorvatska a tam řídí svou firmu.

Je složité pochopit všechny balkánské cesty, ale je hezké vidět, že státy někdejší Jugoslávie neřeší spory mezi sebou klackem, nýbrž respektují strukturu soudních institucí, které si kontinent vytvořil na obranu před dalšími válkami. Kéž to tak vydrží co nejdéle. Mimochodem, rozdílný pohled Chorvatů a Bosňanů na Pelješský most dokládají třeba i wikipedická hesla nové stavby: to v chorvatštině je hodně technické, zaobírá se detaily stavby a jejím financováním. To v bosenštině je naopak historizující, kontextové, podrobnější, politické… Však ještě uvidíme, co Neumské zátoce, Pelješacu a Dubrovníku most přinese.

31. července 2022