Funkcionář, který pochopil, v jaké podobě může jeho strana přežít

Miroslav Grebeníček: tvář komunismu

Funkcionář, který pochopil, v jaké podobě může jeho strana přežít
Miroslav Grebeníček: tvář komunismu

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Během sněmovní rozpravy před hlasováním o důvěře vládě na sebe po čase opět upozornil, dohadoval se s Miroslavou Němcovou o minulosti své rodiny, podílu otce na mučení politických vězňů v Uherském Hradišti. Miroslav Grebeníček mladší. Dlouhou dobu rekordman polistopadového Česka v počtu roků ve funkci předsedy politické strany – teprve nedávno ho „dohnal a předehnal“ Grebeníčkův nástupce Vojtěch Filip. Grebeníček byl pro veřejnost i straníky tváří českého porevolučního komunismu, jeho reprezentantem, zosobněním. Tváří nejenom ve smyslu přeneseném, ale i doslova, máloco vystihuje zdejší komunismus a jeho obraz ve vzpomínkách lidí přesněji než fyziognomie bývalého předsedy KSČM.

O českých komunistech se často říká, že byli a jsou nereformovaní, to je jistě také Grebeníčkova „zásluha“. Právě ta nereformovanost ale KSČM pomohla přežít až dodneška. V Polsku nebo Maďarsku, v nějaké míře i na Slovensku se někdejší vládnoucí komunistické strany transformovaly v plus minus standardní politické partaje levého středu. Pár let po pádu totality se podílely na vládě, aniž to mělo nějaké zásadní systémové důsledky. Ti tuzemští nereformovaní starokomunisté se k jakémusi podílu na vládní moci dostali až teď. Na druhou stranu – oproti těm partajím z dalších visegrádských zemí ještě existují jako jakžtakž relevantní parlamentní síla. Máme to ale štěstí.

Tuzemští „starokomunisté“ koketovali s reformní cestou, když si za předsedu zvolili filmového režiséra Jiřího Svobodu. Rychle ale ten „omyl“ korigovali. Vydali se cestou, jejich oblíbeným termínem řečeno, „poznané nutnosti“. Zatímco třeba polští a maďarští komunisté se v osmdesátých letech podíleli na uvolňování poměrů (a byli za to také kritizováni československým tiskem), byla tehdejší KSČ ještě v roce 1989 důsledně normalizovaná strana. Ideologicky rigidní, skeptická vůči novotám, které tehdy přicházely z Moskvy, a také ideologicky „vyčištěná“. S nástupem normalizace se zbavila statisíců někdejších reformistů, čímž se zbavila také intelektuálního potenciálu. Převládajícím typem tuzemského stranického funkcionáře byl v následujících desetiletích veledůležitý a nebezpečný pitomec. Jeho hlavní devízou pak byla loajalita ke stranickému vedení, schopnost kafrat v těch správných frázích, jaké požadoval ten který den. Vznikl tak aparát ovládaný diktátem ideologicky ospravedlněné (pod)průměrnosti, byl tomu odpovídajícím způsobem výkonný a pružný, schopný reagovat na změnu, adaptovat se. KSČ byla zlenivělá partaj pro zlenivělé časy. Komunistický režim byl zločinný, jenomže i ten zločin vyžaduje nějaké schopnosti, občas rychlé rozhodování, někdy dokonce i odvahu či troufalost. Českoslovenští kápové normalizačních časů tyhle vlastnosti naprostou většinou neměli, sádelnatí majitelé moci, držení nahoře jenom globální mocenskou konstelací a absolutní převahou doma. V okamžiku, kdy se obojí začalo drolit, nedokázali přijít prakticky s ničím. Kromě téhle oficiální „persony“ komunistické strany v ní byly i statisíce pragmatiků, neřešičů, pro něž byla partajní průkazka jen podmínkou kariérního vzestupu, po revoluci ji odložili se stejnou lehkostí, s jakou předtím podepisovali přihlášku. Zůstali především ti pravověrní, což sice může znít hrdě,  jenomže právě jenom znít. Zároveň ale oproti souputníkům v některých jiných zemích bývalého sovětského bloku měli a mají čeští komunisté jednu výhodu. Jejich ideologie sem nebyla jenom importována, jako třeba do Polska, měla tady taky nějakou tradici i skutečnou základnu. Na tom revoluce nezměnila nic.

Miroslav Grebeníček byl vlastně ideální volbou šéfa tradičně pojaté strany tradičních českých komunistů. Nikoli muž takzvaně z výroby, ale historik dělnického hnutí. S velmi funkcionářským vystupováním a potřebně agresivní dikcí, vždy ochoten projevit spravedlivé rozhořčení a metat očima blesky. I v tom obleku vypadal jak z Okresu na severu, dílo dotvářela ulíznutá pěšinka a pichlavé oči. V tradičním smyslu komunistický na něm nebyl jen obsah jeho slov, ale prakticky všechno. A také ten správný kádrový původ, toho si komunisté vždycky cenili. Příběh Grebeníčkova otce, vyšetřovatele StB, který měl v padesátých letech sadisticky mučit politické vězně, byl svého času chápán jako metafora polovičaté české snahy potrestat po letech zločiny komunismu. Proces se táhl roky a roky, nakonec nikdy nebyl uzavřen, obžalovaný zemřel. Grebeníček mladší za něj vždy plamenně bojoval, synovská oddanost musela v jeho případě mít i pozitivní vliv na jeho vnímání straníky. Kauza Grebeníčka staršího v nich jistě posilovala přesvědčení, že se z nich v těch strašných nových časech stali mučedníci. Předsedovy rodinné poměry na ně musely ale působit i dojmem, řekněme, uklidňujícím. V Miroslavu Grebeníčkovi bylo možné vidět šéfa strany, která z nějakých dobově podmíněných důvodů některé věci nemůže říkat úplně otevřeně, hrát si spolu s ostatními na demokracii, odsuzovat „přehmaty“ minulosti. Za těmi rétorickými ornamenty ale pořád zůstává ten pověstný zdravý základ, ideologicky ryzí dědictví. Miroslav Grebeníček na rozdíl od nepočetných reformistických snílků pochopil, v jaké podobě může česká komunistická strana přežít. Všechno, čím předseda KSČM iritoval, pobuřoval, přiváděl k zuřivosti nekomunistickou veřejnost, posilovalo jeho pozici v semknutém šiku věrných. A nakonec už za jeho časů se komunisté dočkali prvního oficiálního uznání, prolomení tabu – pozvání od prezidenta Klause do Lán odměnou za podporu v prezidentské volbě. Dnes sklízejí plody ještě sladší a asi budou i nadále, byť jejich volební výsledky už nejsou, co bývaly. I díky Grebeníčkovi našli svůj přístav, širší proud národoveckého autoritářství, v němž se jako stranická struktura možná jednou rozplynou, jejich duch ale bude kráčet dál.

22. července 2018