Možná ještě existují lidé, kteří blízké k Vánocům obdarovávají hudebními nosiči. A jistě je dost lidí, kteří čas od času cítí potřebu poslechnout si něco nového. Oběma skupinám vycházíme vstříc osobním výběrem redaktora Týdeníku Echo Ondřeje Štindla z nahrávek, které se objevily v posledních měsících. Primární orientace na skupinu životem trochu omlácených padesátníků je samozřejmostí.

LCD Soundsystem: American Dream

Kapelník LCD Soundsystem James Murphy se v hudebně prosadil až po čtyřicítce, začátkem století. Získal si jméno díky skladbám, které byly – když už nic jiného – hodně chytré. V něčem upomínající na syntezátorové a postpunkové kapely dávnějších dekád, zároveň ale znějící docela moderně a velice tanečně, prodchnuté ironií a někdy taky jakousi pobavenou úzkostí. Zní to možná dost hipstersky, ale vadit by to nemělo. Jeho kapela vydala čtyři studiová alba, velmi úspěšná u kritiky i publika. Před šesti lety se grandiózně rozloučila koncertem v newyorské Madison Square Garden. Ten rozchod ale trval jenom čtyři roky. American Dream je jejich první deska po „znovuzrození“, rozhodně ale nepůsobí jako album natočené z povinnosti kapelou, jež chce už jenom na koncertech oprašovat hity lepších časů. Oproti těm starším je možná trochu méně taneční – nohy ale i tak dostanou dost podnětů k rytmickým záškubům. Zvukově pestré, posluchačům vlastně vstřícné, rozmáchlé a nervní. Starší pán si to pustí, může si přitom připadat docela „in“ a překvapeně zjistí, že ho to ani moc nebolelo.

Sharon Jones & The Dap-Kings: Soul of a Woman

Deska, která se ani trochu nesnaží znít moderně, perfektně zahraný a zazpívaný soul, jaký mohl klidně vyjít někdy v 60. letech. Mohutný zvuk, sevřená rytmika a v případě potřeby i dramatické smyčce jako z bondovského soundtracku Johna Barryho. Sharon Jonesová se jejího vydání nedožila, zemřela loni na rakovinu, krátce poté, co písně ze Soul of a Woman nahrála. Příznačné je, že blížící se konec se na tom albu nijak neprojevil – ani na zpěvaččině hlase, ani na náladě desky, která rozhodně není nijak předsmrtná. I na posledním albu Jonesová předvádí „business as usual“, snad jenom závěrečná skladba Call on God může upomínat na okolnosti vzniku desky. Jonesová se také prosadila až ve zralejším věku, v 70. letech zpívala jako anonymní sboristka na dobových funkových a disco deskách, potom hudby nechala. Až koncem 90. let se postupně vracela na scénu. Ideální zpěvačku v ní našla skupina Dap-Kings, tvořená mladšími hudebníky, kteří se rozhodli oživit tradici klasického soulu ve stylovém energickém a nijak nostalgickém provedení (doprovázela třeba i Amy Winehouse na větší části její slavné desky Back to Black). Jonesová svým projevem představovala typ velké soulové divy – mocný hlas, skvělý cit pro rytmus a velké city, sexy i hrozivá, naštvat ji si jeden rozmyslí (kdysi pracovala i jako dozorkyně v pověstné věznici Rikers Island). Rozloučila se tím, co dělala celý život nejlíp: deskou, kde se dají najít taneční „pecky“, znělé ploužáky i exaltované apely („Děvče! Musíš mu odpustit!“). Při vší mohutnosti hlasu Sharon Jonesové je na tomhle způsobu loučení něco tiše skromného.

Wolf Parade: Cry Cry Cry

V prvních letech po přelomu století to vypadalo, jako kdyby každá trochu zajímavá nová kapela byla z Kanady. Montrealští Wolf Parade se do širšího povědomí dostali jako předkapela slavnějších Arcade Fire. Srovnání posledních alb ale jednoznačně vyznívá v jejich prospěch. Cry Cry Cry je nabušená deska, zahraná a zazpívaná se zaujetím debutantů a suverenitou matadorů. Zpěvák Spencer Krug písně podává s kombinací chladu a dramatu, distance a vášně, v něčem upomínající Davida Bowieho (zpěvákův skon také inspiroval skladbu Valley Boy). Zvuk kapely táhne pulsující basa a klávesy, jež znějí spíš tradičně, než že by z nich kapela tahala „kosmické“ zvuky. Wolf Parade představují ušpiněnou pouliční romantiku, zalykavě naštvanou a zároveň plnou vážných slova a gest.

Hiss Golden Messenger: Hallelujah Anyway

Skupina kolem zpěváka a multiinstrumentalisty MC Taylora přišla s devátým v řadě nenápadně krásných alb. Podobně jako ta předcházející je i novinka Hiss Golden Messenger ukotvená v americké písničkářské tradici, písně téhle kapely by klidně mohl hrát i The Band – a nijak by se v jeho produkci neztratily, novátorského v nich není skoro nic, ale to nijak neumenšuje Taylorovu autorskou vlohu. I na písních z Hallelujah Anyway všechno sedí, Taylorův křehce nakřáplý hlas, uvolněný zvuk sehrané kapely, písně většinou ve středním tempu, v nichž rezonují krajiny země i krajiny duše, u kterých se dá kontemplovat i vařit. Ve zpěvákově hlase je prakticky pořád slyšet stopa rezignovaného smutku, písně z nové desky Hiss Golden Messenger ale vyjadřují jakýsi nesmělý, dospělý optimismus. V podání někoho jiného než MC Taylora by závěrečná When The Wall Comes Down zněla ve svém idealismu až otravně, takhle ale jeden skoro zamačkává slzičku. „Step back Jack from the darkness.“

Aldous Harding: Party

Jestli existuje prostředí, kam se písně z téhle desky rozhodně nehodí, je to nějaká party. I když vlastně… Někdy by se možná hodilo, aby lidé na mejdanu místo bezuzdné konzumace a halasného hovoru o nicotnostech tiše seděli a přemítali o svých zraněních a vinách. Druhé album novozélandské písničkářky je k tomuto účelu vhodné skvěle. Písně Aldous Hardingové jsou výrazné také tím, co všechno v nich jejich autorka a interpretka nedělá. Například neexhibuje, nesnaží se prokázat nějakou hráčskou či pěveckou zdatnost (obojí zjevně má). Skladby z party jsou obroušené na nejnutnější minimum a svědčí jim to. Protože Hardingová představuje podobný autorský typ jako třeba PJ Harvey (ne že by jejich hlasy či vůbec hudba byly výrazně podobné), je jí vlastní soustředěnost, místy až strohost, přímočaré a ornamentů zbavené změření do jednoho bodu – zasáhnout ho a proniknout hluboko. Hlas umělkyně je přitom docela tvárný proměnlivý, na tohoto posluchače fungoval především v hlubších polohách. Party je druhá deska autorky, v tomhle období se hudebníci často ještě hledají, Hardingová toho už našla docela dost. Očekávám, že její třetí deska bude ještě lepší.

Curtis Harding: Face Your Fear

Sešli se nám v tom výběru jmenovci. Hudba Curtise Hardinga ale s písněmi Aldous Hardingové moc společného nemá, snad jenom míru kvality. Curtis Harding je typ velkého a křehkého hudebního samce (jeho image na obalech desek to, řekněme, dost podporuje). Zároveň jsou ale jeho písně víc než jenom (jenom?) vhodný zvukový doprovod pro „svíčkovou“ fázi večera ve dvou. Začínal v kostelních sborech v Georgii a později jako doprovodný vokalista známého Cee-lo Greena. Časem našel vlastní styl, trochu retro, ale zároveň poučené, kombinující soul a funk v těch jemnějších polohách s psychedelií a někdy i garážovým rockem. Nové album natočil ve spolupráci s vyhledávaným producentem, který si říká Danger Mouse, spoluautorem většiny písní je studiový hudebník a skladatel Sam Cohen. Zvuk Hardingových skladeb evokuje jakousi sedmdesátkovou nostalgii, kombinace pulzujícího rytmu a košatě aranžovaných smyčců, opět znějících spíš filmově než diskotékově, trochu retro, ale žádné staromilství. Harding zpívá s lehkostí a nepřehrávaným citem, muž s velkým srdcem jde městem. Není to hudba vysloveně taneční, při jejím poslechu se ale dá kráčet dnem v rytmu a s energií. Z jednoduchého Hardingova popěvku I Need Your Love by se ve spravedlivém světě stal velký hit. Znavený padesátník ale ví o spravedlivosti světa svoje.

Bob Dylan: Trouble No More: The Bootleg Series Vol. 13, 1979–1981

Další pokračování série velmi důkladných edic dosud nevydaných Dylanových nahrávek – živých záznamů, nepublikovaných písní a alternativních verzí skladeb známých už dřív. Tentokrát pokrývá období, které je v umělcově kariéře často považované za to vůbec nejspornější. Koncem 70. let Dylan konvertoval ke křesťanství, stal se z něj „znovuzrozený“ umělec a na koncertech hodně evangelizoval. Jeho studiová alba z té doby nejsou moc povedená. Na Trouble No More je ale slyšet, že Dylan byl i v té době především Dylanem, mužem plně oddaným svojí hudbě; to, co ve studiu třeba moc ducha nemělo, z ní na koncertních nahrávkách naléhavě, syrově a silně. Mezi mnoha skladbami na dvou discích vyniká třeba pomalá I Believe In You nebo dvě verze písně Caribbean Wind. Nová edice dokazuje, že i v tom svém spíš upozaďovaném období vytvořil skladby, jež v jeho hudebním dědictví patří k tomu nejlepšímu. Po tom krátkém čase šíření víry umělec evangelizačního úsilí zanechal. Svou víru, zůstal-li mu nějaká, v písních explicitně nedeklaruje (dál o sobě ale říká, že je „true beliver“). Nevím, jestli poslech Trouble No More někoho přivede ke konverzi, rozhodně ale poskytne další důvod věřit v Dylana.