Silná armáda je zásadní především proto, aby nikdy nemusela být použita. Ale protivník musí počítat s tím, že použita bude. Obávat se toho a přizpůsobit tomu své chování. To je ve zkratce definice síly. Když tu armádu někdo má, ale tvrdí, že ji rozhodně nepoužije. Nikoho tou silou neodstraší.

Rusko se k tlaku a novým požadavkům na chování Severoatlantické aliance nevybralo náhodou dobu, kdy je Západ zranitelný. Pandemie čínského koronaviru oslabila a vnitřně rozložila západní demokracie víc než autoritářské režimy typu Ruska a Číny.

Nejde o to, že by na ně samotná pandemie dolehla silněji. V západních zemích ale nejsou lidé zvyklí na omezování svobody. Restrikce vnímali mnohem citlivěji. Když se v Číně neprodyšně v karanténě uzavře aglomerace s desítkami milionů lidí, je to jiné, než kdy se restrikce typu zákazu nočního vycházení, zavírání škol a pak drsný tlak na očkování ordinují v Evropě nebo Spojených státech. Do západních společností to přináší nedůvěru a dělí je to. K tomu se přidalo zpřetrhání obchodních vazeb v důsledku lockdownů, které se kvůli nedostatku mnoha surovina zboží promítlo spolu s napouštěním obrovských objemů peněz do ekonomik v prudké zdražování. Do toho přišla energetická krize s prudkým růstem cen plynu. Západ je oslabený, jako už dlouho ne.

Moskva to cítí. Proto si se svými nároky vyšlápla právě teď. Česká republika je členem NATO. Není ale přirozeně se svou pozicí lídrem toho, jak bude vypadat západní odpověď Rusku. I my bychom ale měli mít jasno, jaký je náš zájem a co chceme. A hlavně jak toho dosáhnout. Aby až se nás spojenci zeptají, jsme to měli doma prodiskutované. A měli jasno.

První otázka je: co je cílem Západu. Odpověď by měla být jasná: zabránit Rusku v diktování si jakýchkoliv podmínek, pokud jde o NATO, a zastrašit ho od jakýchkoliv akcí na Ukrajině.

Odpověď na otázku, jak toho dosáhnout, je zřejmá. Vytáhnout a za realistickou považovat zbraň, které se Moskva skutečně bojí. Už od krize 2014 po obsazení Krymu, kdy následovaly velmi bezzubé sankce, je zřejmé, že ta obávaná zbraň je jediná.

Vyřazení Ruska z mezinárodního platebního systému SWIFT, v němž je v celém světě propojeno 11 tisíc bank ve 200 zemích. V roce 2014 tehdejší ruský vicepremiér Alexej Kudrin na ekonomickém fóru v Davosu jasně utrousil větu, že to by byl skutečně vážný zásah, který by měl fatální dopady na ruskou ekonomiku. Do země by fakticky nepřišly žádné peníze. Moskva by mohla vyvážet, ale nedostala by zaplaceno. Odešli by i ti investoři, kteří tam ještě zůstávají.

Je tady už precedent. Západ v roce 2012 odstřihl ze SWIFT íránské banky kvůli rozvoji teheránského jaderného programu. Írán ztratil více než polovinu příjmů ze svého exportu ropy a celkový zahraniční obchod se propadl o 30 procent. To by bylo pro Rusko fatální.

Rusko samozřejmě ví, že toto je nejsilnější západní zbraň proti němu. Ví to přinejmenším od onoho roku 2014. Založilo vlastní alternativu SWIFT se jménem SPFS. Samotná ruská centrální banka ale přiznává, že tento systém má v této chvíli pouhých 400 uživatelů. A z vnitřních, nikoliv zahraničních plateb, v Rusku se v něm odehrává jen 20 procent všech transakcí. Čína ani Rusko v této chvíli bez Západu a SWIFT nejsou schopné fungovat v mezinárodním obchodu. SWIFT je jeho základní infrastruktura.

Především Spojené státy a Velká Británie v minulých dnech o vyřazení Ruska ze SWIFT často mluvily. Nedaří se ale najít konsenzus především kvůli odmítavému postoji Německa, které je jednak k Rusku tradičně empatičtější než Britové nebo Američané, jednak má mnohem víc co ztratit. Energeticky je a bude stále víc závislé na ruském plynu. S pokračujícím odchodem od uhlí se ta závislost bude jen prohlubovat.

V aktuálně připravených sankcích tak o SWIFT není zmínka. Mluví se o embargu na některé ruské klíčové banky jako Gazprombank nebo Sberbank. A zastavení importů některého zboží do Ruska. Hodně to připomíná repertoár roku 2014, který na ruské chování neměl žádný vliv.

Nenechat hrozbu SWIFT alespoň ve vzduchu je strategická chyba. Je to jediná zbraň, jíž se Moskva skutečně bojí. A mohla by ovlivnit její chování. Zákaz dovozu zboží do Ruska může skončit stejně komicky jako v roce 2014, kdy například skandinávští lososi, které mají Rusové v oblibě, cestovali do země přes Bělorusko.