Jedno výstižné rčení praví, že pesimisté dělají z příležitostí problémy, zatímco optimisté dělají z problémů příležitosti. V oblasti vojenství určitě platí, že neznámější příklad oné optimistické doktríny představuje Stát Izrael, který svou zoufale nevýhodnou polohu změnil v motivaci pro vzestup na pozici světového vědecko-technologického „tygra“. Méně se ovšem ví, že podobně se chová i Korejská republika, což dokazují jak aktuální čísla o jejím exportu zbraní, tak jeden z čerstvých záměrů jihokorejského generálního štábu.

Když roku 1948 vznikl židovský stát, okamžitě se stal terčem útoku svých arabských sousedů. Také v dalších desetiletích musel znovu a znovu bránit vlastní existenci a prosazovat své zájmy, až si nakonec vydobyl obrovský respekt. Lví podíl na tom má izraelský zbrojní průmysl, který patří k absolutní světové špičce. Země o rozloze Moravy dnes zdatně konkuruje největším globálním mocnostem. Jak se to vlastně stalo?

Izraelci prostě od počátku chápali, že vždycky budou čelit obrovské početní přesile, a proto se museli zaměřit na převahu v kvalitě. Cílevědomě tak budovali výzkumný, vývojový a výrobní potenciál, jehož úhelným kamenem je zbrojní průmysl, ovšem jeho výdobytky se uplatňují též v mnoha dalších oborech. Izrael změnil nepřátelské obklíčení ve výhodu, jelikož byl takříkajíc „donucen k úspěchu“. Židé si nemohou dovolit ztratit náskok.

Dlouhodobě tedy platí, že Izraeli náleží první či druhé místo v žebříčku zemí podle toho, kolik procent HDP investují do výzkumu a vývoje. Pro Evropu je opravdu tristním vysvědčením, že malý Izrael vynakládá v absolutních číslech více než většina členů EU. Procentuálně je to přes 4 % HDP, zatímco většina evropských zemí se pohybuje kolem 2 %. Obdobným podílem jako židovský stát se může pochlubit jen jedna země, jež v některých letech okupovala první pozici zmíněného žebříčku. Touto zemí je Korejská republika.

Ne každý si nyní vzpomíná, že Jižní Korea, jeden z „asijských tygrů“, byla svého času chudou a zaostalou zemí, kde panovala vojenská diktatura. Větší část průmyslu se nacházela v KLDR, jejíž obyvatelé se (a to navzdory typicky mizerné socialistické ekonomice) těšili lepší životní úrovni než ti na jihu. Jih však samozřejmě nečekal a spolu s liberalizací politických poměrů se rozbíhala ekonomika, která (trochu po vzoru nedalekého Japonska) sázela nikoliv na masovou produkci, nýbrž na podporu špičkových technologií.

Nešlo to pochopitelně snadno nebo rychle. Ostatně i první japonské automobily a elektronické přístroje byly spíš pro smích. Ale Asiaté jsou trpěliví a cílevědomí. O kvalitě japonských aut či elektroniky již nikdo nepochybuje – a to samé už řadu let platí o produktech z Jižní Koreje. Kdo by zde koneckonců neznal značky jako Samsung, Daewoo, Hyundai či Kia? Ne každý už ale ví, že jde také o významné dodavatele vojenské techniky.

Pokud Izraelce ohrožovala početní přesila Arabů, pak Jihokorejci musí stále žít ve stínu svého severního totalitního souseda, který je straší milionovou armádou, dělostřelectvem, raketami a jadernými zbraněmi. Obdobně jako Izrael z toho však rovněž Jižní Korea udělala svého druhu šanci pro vzestup mezi světové zbrojní velmoci. Přestože se řadila a stále řadí mezi významné dovozce americké vojenské techniky, již mnoho let vyrábí více a více domácích typů a zřejmě by se výhledově chtěla stát víceméně soběstačnou.

Neprodukuje navíc jen pro svou potřebu, jelikož za posledních deset let výrazně narostl objem jejího zbrojního exportu. Nadzvukový cvičný letoun T-50 Golden Eagle, samohybná houfnice K9 Thunder či několik typů hlídkových člunů, to vše jsou položky, které zaznamenávají velké komerční úspěchy. Jihokorejský zbrojní vývoz patří mezi nejrychleji expandující na světě a už se pohybuje v celkové první desítce. Jenže jeho ambice nejsou zdaleka vyčerpány, jelikož jeho dlouhodobým cílem by údajně mělo být předstižení Číny!

Jihokorejci samozřejmě nepracují sami a vůbec se nebrání mezinárodním projektům. Např. již zmíněný cvičný letoun T-50 vznikl z kooperace jihokorejské firmy KAI a americké zbrojovky Lockheed Martin. Technologicky je to do jisté míry derivát F-16. Korejská republika pracuje i na „neviditelné“ stíhačce 5. generace KF-X, v níž se také mají uplatnit zahraniční technologie, byť primárně to má být přece jen domácí konstrukce.

Mýlil by se ovšem ten, kdo by hádal, že Jižní Korea spolupracuje jen se západními státy. Mezi její významné partnery totiž dlouhodobě patří Rusko, které s Korejskou republikou ostatně též čile obchoduje. Není příliš známým faktem, že jihokorejská armáda provozuje nezanedbatelné počty ruské techniky, např. tanky T-80U, bojová vozidla pěchoty BMP-3 a helikoptéry Ka-32. To všechno bylo před lety dodáno jako kompenzace dluhu, avšak v současnosti oba státy úzce spolupracují na projektech moderních raketových zbraní.

Jihokorejská armáda disponuje balistickými střelami Hyunmoo-2, jejichž dosud nejvýkonnější verze má dolet asi 500 km, avšak připravuje se již i provedení s dosahem 800 km. Ve výzbroji se nachází též střela s plochou dráhou letu Hyunmoo-3, nabízející dosah až 1500 km, ale plánuje se varianta s doletem dvojnásobným. Ačkoliv to Soul ani Moskva nikdy oficiálně nepotvrdily, ve skutečnosti se jedná o deriváty ruských raket.

Podobnost designu Hyunmoo-2 s obávanou ruskou zbraní Iskander není nijak náhodná a totéž platí i o typu Hyunmoo-3 a ruské střele Kalibr, jež už byla i úspěšně použita proti Islámskému státu v Sýrii. V odborné komunitě se již řadu let ví, že experti z ruských zbrojovek svého času působili v Jižní Koreji a pomohli vytvořit tyto raketové komplety, které dnes představují páteř odstrašení proti ničivému potenciálu nevypočitatelné KLDR.

Někdo by asi mohl namítnout, že to je flagrantní porušení režimu MTCR (Missile Technology Control Regime), který zakazuje vývoz technologií raket s dosahem přes 300 km. Ano, to jistě je. Jindy v tomto směru velmi pozorná a kritická Amerika ale neřekla ani slovo. Proč? Protože Američané chápali, že Jihokorejci ony technologie skutečně potřebují a Rusko v tomto smyslu představuje nepochybně vhodnější (protože diskrétnější) zdroj, a tak se zachovali pragmaticky a v příslušné chvíli se zkrátka „náhodou dívali jinam“.

Jihokorejsko-ruská spolupráce tím však zdaleka neskončila. V roce 2016 zařadila jihokorejská armáda do služby protiletadlový komplet KM-SAM čili Cheongung, jenž využívá technologie ruských systémů S-400 Triumf a S-350 Viťaz. Někdy se dokonce říká, že to byly jihokorejské peníze, které fakticky umožnily dotažení vývoje těchto zbraní i v samotném Rusku. Dnes běží další program jménem L-SAM, z něhož má vzejít protivzdušný systém dlouhého doletu, který bude schopen sestřelovat i severokorejské balistické rakety.

Ochrana před hrozbou severního souseda totiž samozřejmě stále zůstává hlavním imperativem jihokorejské bezpečnostní politiky. V této souvislosti se nezřídka spekuluje o tom, co by mohl způsobit gigantický arzenál houfnic a raketometů, které ze Severní Koreje míří na Soul. Tisíce granátů a raket by mohly hlavní město změnit v „ohnivé moře“, s čímž nelze nic udělat, neboť zastavení tohoto přívalu je zjevně nemožné. Nebo snad není?

Začali jsme jedním úslovím, a tak přidejme ještě jedno. Kdo chce, hledá způsoby, kdo nechce, hledá důvody. V dnešním světě se stalo zvykem hledat zejména ty důvody, avšak jihokorejský generální štáb už loni v říjnu publikoval plán vyvinout obranný systém, který zajistí právě onu „nemožnost“, tedy zneškodnění velkého počtu dělostřeleckých granátů a raket, jež by vypálilo Kimovo dělostřelectvo. Šlo by tak do jisté míry o obdobu slavného izraelského komplexu Iron Dome, o jehož pořízení Jižní Korea také uvažovala.

Fundamentální rozdíl ovšem spočívá v tom, že izraelská „železná kopule“ obvykle ničí jednotlivé primitivní rakety, které odpalují palestinští či libanonští teroristé. Naopak jihokorejští vojáci si přejí systém, který zlikviduje tisíce projektilů. Jak? To zatím není jasné, byť je evidentní, že je to vysoce náročný a ambiciózní úkol. Coby „nemožnost“ ostatně nejdřív vypadal i Iron Dome, ale Izraelci se rozhodli hledat nikoli důvody, nýbrž způsoby.

Návrh jihokorejských generálů by ve skutečnosti neměl být nijak překvapivý. Hrozba, pod níž musí Jižní Korea žít, se nemálo podobá té, pod kterou už podobně dlouho žijí Izraelci, takže si vynucuje podobné odpovědi. V každém případě je jasné, že bez velkých investic do výzkumu a vývoje to nepůjde. Jenže stejně tak je jasné, že tyto investice se mnohonásobně vrátí, protože se zrodí nové technologie s komerčním potenciálem.

Koneckonců, právě fakt, že izraelské a jihokorejské zbrojní firmy jsou obvykle úzce provázané s civilním sektorem, představuje jeden z důvodů ekonomické síly těchto „tygrů“. Je snad třeba dodávat, že by to mohlo být inspirací pro malé a střední evropské země? Stát jako Česko nemůže ohromit množstvím, ale může uspět díky kvalitě, pochopitelně pokud bude do zrození této kvality adekvátně investovat. Místo neustálých stížností, že to či ono nejde, bychom se už konečně měli soustředit na hledání způsobů, jimiž to jde.