V době od uprchlické krize se v naší politice víc prosazují témata národní identity, mluví se taky o tom, že společnost je rozdělená, případně že ji někdo rozděluje. Jsou Češi nacionalističtí? Jak se jich dotýkají trendy objevující se jinde v Evropě? Co se dnes děje s politickými stranami? O tom hovoříme se socioložkou Klárou Plecitou.

Jak se lidé po bezmála třiceti letech dívají na demokracii? Dá se tvrdit, že „Češi nechtějí demokracii“?

Tvrzení, že Češi nechtějí demokracii, je nesmysl. Podle výzkumů Češi demokracii chtějí, považují za důležité, aby se v Česku vládlo demokraticky, ale na rozdíl od lidí na Západě, kteří neprošli zkušeností s transformací od totalitního režimu k demokracii, mají významně větší pochybnosti, zda se u nás demokraticky vládne. Podobné je to v Estonsku, Polsku, Maďarsku, na Slovensku a ve Slovinsku. Výzkumy demokratizace se dlouhou dobu zabývaly tím, proč v těchto zemích nejsou lidé spokojeni s vývojem demokracie stejně jako lidé na Západě. Přehlížely však skutečnost, že tyto země byly po roce 1989 v porovnání se západními zeměmi chudé, a lidé od demokracie čekali svobody, svobodné volby a také stejnou životní úroveň jako na Západě. Životní úrovně Portugalska a Řecka však dosáhli až v roce 2014.

V Česku, Estonsku, Polsku a na Slovensku se pak mezi lety 2004 a 2016 významně zvýšil počet lidí, kteří říkají, že jsou spokojeni s fungováním demokracie v jejich zemi (viz graf). Nárůst spokojenosti Čechů s demokracií souvisí nejen s generační výměnou, ale také s nárůstem spokojenosti s obsahem jejich peněženek a zejména s nárůstem spokojenosti s vývojem české ekonomiky. Naopak v řadě zemí západní Evropy zaznamenáváme ve stejném období pokles spokojenosti s fungováním demokracie. Výrazné je to zejména ve Francii, Španělsku a Itálii, což jsou země eurozóny nejvíc zasažené po roce 2009 dluhovou krizí. Španělé, Portugalci a Italové mají také velké pochybnosti o tom, zda se u nich vládne opravdu demokraticky.

Ale co je to demokracie? V sociálních vědách existují minimálně tři pojetí demokracie: minimalistický, proceduralistický a maximalistický, jejichž optikou můžeme vnímat, zda je v dané zemi demokracie a jakou má kvalitu. Nejvíc jsou s demokracií spokojeni minimalisté – těm stačí občanská práva a svobody, zejména svoboda slova, a pravidelné svobodné volby. V Česku tento model preferují lidé z politického středu a pravice, voliči ANO, KDU-ČSL, TOP 09 a ODS. Proceduralisté považují minimalistické pojetí za nedostatečné a za zdravou považují demokracii, kde vyvíjejí aktivitu i občanská sdružení, využívají se referenda a další doplňkové politické aktivity. Nejvíce nespokojeni jsou maximalisté – ti požadují spíše rovnost a hledají problémy v nastavení demokratických institucí, procedur a v kvalitě aktérů. Domnívají se, že změny volebních systémů, více přímé demokracie, větší proporcionalita zastoupení, větší regulace svobody slova, financování stran ze státního rozpočtu a omezení soukromých příspěvků, zřízení úřadů dohlížejících na volby a jiná image politických aktérů přinesou lepší demokracii a větší spokojenost s ní. Maximalistický model preferují lidé spíše levicově orientovaní – voliči ČSSD, KSČM a Zelených. Bohužel, žádná studie předpoklady maximalistického modelu nepotvrzuje.

Je úpadek ČSSD způsoben nějakými dlouhodobými společenskými pohyby, anebo je to jen vizitka špatné práce konkrétní garnitury strany?

ČSSD pod vedením Bohuslava Sobotky opustila hájení identity a zájmů nižších středních a nižších tříd, venkova a malých měst a orientovala se na témata městských liberálů – právo na umělé oplodnění bez souhlasu partnera, sňatky homosexuálních párů, adopce dětí homosexuálními páry, regulace životního stylu – protikuřácký zákon a regulace otevírací doby o svátcích, inkluze.

Tuhle kritiku slýcháme i od politických aktérů. Nepřehlížejí, že ČSSD prosazovala i řadu štědrých opatření zaměřených na sociálně slabší vrstvy? Anebo jsou ta progresivistická témata pro tradiční voliče tak toxická, že nic jiného nevidí? Má úpadek ČSSD něco společného s oslabováním sociálnědemokratických stran v Evropě?

Je pravda, že v Evropě v současné době sociálnědemokratické strany příliš úspěšné nejsou. Jedním z důvodů je, že evropské státy jsou již velmi sociální, takže programy sociálnědemokratických stran jsou vlastně splněny. Také se hovoří o tom, že politickým stranám jak na pravici, tak zejména na levici, protože levicové strany bývaly masové, uškodila tzv. kartelizace. Autory termínu „kartelová strana“ jsou Katz a Mair a označují jím politické strany, které žijí ze státních zdrojů – příspěvků a dotací na činnost – a nejsou závislé na volebním úspěchu. Takovým zdrojem jsou i příspěvky na úhradu volebních nákladů, které vyplácí Česko. Ačkoli deklarovaným motivem pro státní příspěvky politickým stranám je snaha zmenšit jejich závislost na soukromých sponzorech, ve skutečnosti se zmenšuje i jejich odpovědnost vůči vlastním členům a voličům, pro které přestává být zajímavé do stran vstupovat a volit je. Pro kartelové sociálnědemokratické strany bylo v nedávné minulosti typické, že realizovaly spíše politiky nadnárodních institucí a začaly být vnímány jako strany „establishmentu“. Nespokojené voliče jim pak sebraly nové protestní strany a hnutí. Kartelizace stran je prvním nepříliš dobrým příkladem nezamýšleného efektu reforem prosazovaných zastánci maximalistického modelu demokracie.

Čím to, že mezi nejefektivnější pozice, jež dnes politik může zaujmout, patří, že „není politik“ a „nedělá kampaň“?

Dříve bylo členství v politických stranách častým způsobem společenské a politické participace a integrace, strany vydávaly za tímto účelem pro své straníky a voliče i noviny. V posledních desetiletích však vlivem kartelizace výrazně poklesly počty členů politických stran, stranická média zanikla a oslabila i stranická identifikace voličů. Na druhou stranu vznikají nová politická hnutí, jejichž lídři se vymezují k profesionálním politikům a chápou politiku jako soukromý obchod se státem. Pokud jejich hnutí uspěje ve volbách, dostanou za to od státu alespoň tučnou dotaci na činnost. U nás se tento byznysový plán nejlépe podařil ANO, o němž novináři často píší jako o podniku z holdingu Agrofert. Vidíme tedy vývoj od veřejných politických stran financovaných ze soukromých zdrojů k soukromým stranám a hnutím financovaným z veřejných zdrojů.

Dá se na datech doložit, že je česká společnost polarizovanější než dřív? Dá se u nás mluvit o „politice třídy vs. politice identity“?

Česká společnost není polarizovaná. Je jako jiné evropské společnosti stratifikovaná podle sociálních tříd (podle zaměstnání), rodinného statusu, věku, pohlaví, velikosti sídla, vzdálenosti od hlavního města a jiných velkých měst, religiozity, etnicity atd. Tyto charakteristiky samozřejmě vysvětlují, koho lidé volí ve volbách. O politice třídy příliš mluvit nemůžeme, vazby politických stran na sociální třídy podle zaměstnání vysvětlují dlouhodobě volbu stran jen velmi málo, ale o politice identity ano – příslušnost k jiným sociálním skupinám a identifikace s nimi hraje ve volbách významnou roli. K dočasné polarizaci nutí společnost volby. U nás nejvíc ty prezidentské. Polarizace společnosti během přímé volby prezidenta, vzájemné napadání se obou fanouškovských táborů, neprůhledné financování kampaní kandidátů v řádech desetimilionů a otrávení voliči jsou druhým nedobrým příkladem nezamýšleného efektu reforem prosazovaných zastánci maximalistického modelu demokracie v Česku.

Mělo se za to, že česká společnost reaguje méně na témata národní identity a národní hrdosti než Polsko nebo Maďarsko. Byla to pravda? Změnilo se to?

Česká i maďarská společnost jsou v porovnání s tou polskou málo nacionalistické. V Evropě jsou nejhrdější nacionalisté Irové, Malťané, Kypřané, Řekové, Slovinci, Španělé či Finové. Nacionalismus je produkt kapitalismu, umožnil existenci demokracie a znamená sociokulturní utváření národních společností žijících na svém historickém území, sdílejících mýtus o společném původu, společný jazyk, kulturu, právní systém, společnou historii a představu o společné budoucnosti a ochotu si vládnout.

V českém mediálním prostoru má slovo nacionalismus pouze negativní význam. Jsme bohužel ovlivněni diskurzem představitelů Evropské unie a sousedního Německa, které během posledního století prochází nezdravou trajektorii od expanzivního nacionalismu až po jeho totální popření. Po sto letech budování české státnosti je míra nacionalismu u nás tak nízká, že vypovídá o nízkém vědomí národní společnosti. Řada Čechů má pocit, že nejsou „na jedné lodi“. Obtížně hledáme národní étos, hodnoty, cíle a zájmy. To se bohužel projevilo i ve vyjádřeních některých prezidentských kandidátů – chtějí sjednocovat, ale nejsou schopni říci koho a vůči komu. Národní společnost uvnitř sjednotit nelze, protože je stratifikovaná, ale navenek může mít jednotnou národní identitu.

Národní identita však neexistuje sama o sobě. Existuje pouze v kontrastu s ostatními národy, národnostmi, nadnárodními entitami. Těžko si můžeme definovat, kdo jsme, když nevíme, kdo nejsme. Lidé si národní identitu začínají uvědomovat právě v kontrastu s cizinci, kteří se u nás usazují nejvíce z celé visegrádské čtyřky, s nelegálními migranty, kteří přicházejí do západní Evropy, v kontrastu s islámem, brexitem a katalánským separatismem, s požadavky Evropské komise a Německa na přerozdělení migrantů. Na druhou stranu obava z Ruska, které s námi ani bezprostředně nesousedí, není mezi lidmi aktuální.

Vnímají Češi EU jako demokratickou?

Stejně jako občané dalších států Visegrádu ji jako demokratickou nevnímají, ale zatím souhlasí se členstvím. V rámci EU si nejvíce odchod své země z EU přejí lidé v Řecku a Itálii.