Když člověk studuje třeba medicínu nebo práva, nekončí jeho studia veřejnou pitvou, operací žaludku za účasti rodičů nebo ukázkovým soudním procesem. Někdo toho možná lituje, ale v podstatě je to tak správné a většina absolventů se smíří s promocí. Studenti vysokých škol uměleckého typu mají však tu výhodu, že oni se mohou ukázat či přímo pochlubit již během studia, a pak se přímo počítá s tím, že jejich studia vyvrcholí veřejnou výstavou – nebo koncertem, představením či filmem etc. Je to přirozeně tím, že podstata jejich učení je právě v té tvorbě. Takže stále něco vytvářejí, ať už je k tomu nutí učitelé, termíny, nebo, a to ve většině případů, tvůrčí puzení.

Plody takové kreativity jsou pak v případě výtvarných škol vystavovány na různých ročníkových či výročních výstavách. Říká se jim klauzury, což neznamená, že jsou uzavřené veřejnosti, nýbrž že se jimi něco uzavírá, zpravidla ročník. Takové přehlídky se obvykle konají ve školních galeriích nebo někde poblíž a chodí na ně především studenti anebo jejich rodinní příslušníci či jiní vážní zájemci. Tak zvaná širší veřejnost spíše zřídka. To bývá někdy škoda, protože se tam objevují práce, jež se jinde jen tak nevidí a které se ocitnou právě jen tam. A to z toho důvodu, že pak už třeba tehdy mladí umělci na takové věci nemají ve středním věku dost času, volnosti, chuti a třeba ani té kreativity. Přitom umění je věc zvláštní povahy, že často ty nejlepší myšlenky a nápady dostávají umělci, když jsou mladí a neokoralí, a ještě je některé věci opravdu hodně baví. Proto se na takových výstavách nacházejí rozmanité výtvory, někdy úplné bizarnosti a úlety, ale třeba také věci opravdu zajímavé a podnětné, u kterých stojíte a říkáte si, pane jo, to je dobrý nápad, s tím by se dalo něco dělat. Bude se?

A to je právě případ výroční výstavy studentů pražské UMPRUM (Vysoké školy uměleckoprůmyslové), která se nekoná tentokrát v Praze, nýbrž v Západočeské galerii v Plzni, a to v Masných krámech, kam každý člověk se zájmem o věci výtvarné kultury chodí rád. Pod klenutým prostorem tohoto středověkého řeznictví jsou vystaveny práce pětatřiceti studentek a studentů, takže správně očekáváme výtvory, které jsou nějakým způsobem rozkročeny mezi uměním a průmyslem. To jsou ovšem velmi široké pojmy a dnes znamená obojí úplně něco jiného než třeba před padesáti lety.

Snad bychom mohli říct, že hlavním znakem je rozmanitost, různorodost a citlivost všeho druhu. Kreativitě a nápadům se ve svobodomyslném prostředí školy meze nekladou. Není to však tak, že si má každý student kutat na svém a nezajímat se o svět a o ostatní. Právě naopak. Proto se také výstava jmenuje Přihraj!, což lze vykládat různými způsoby, ovšem hlavní je, že se cení spolupráce čili ošklivým slovem kolaborace. Tato spolupráce je ovšem nenásilná a k prospěchu věci, má sloužit k vylepšování světa, což je koneckonců smysl kultury a umění a toho „užitého“ zvláště. Podtitul výstavy Aspekty spolupráce naznačuje rovněž, že výtvory by měly mít nějaké pokračování, že by se o ně měl zajímat třeba právě ten průmysl a také města a obce, aby lépe vypadaly a dalo se v nich příjemněji a estetičtěji žít.

Ne pokaždé návštěvník ví, o co jde, a před některým výtvorem zůstane zmatený, proto přivítá existenci výkladových popisků, které výstižně sdělí, oč se jedná. Někdy sice ani to nestačí, ale to už je riziko současného světa, s nímž není snadné držet krok. Příkladem toho je jeden z prvních exponátů, který se jmenuje vividbooks a „využívá médium augmentované reality“, což se obecně překládá jako „realita rozšířená“. Tady to spočívá v tom, že uchopíte displej, namíříte ho na papír, kde je nakreslená v obrysech třeba lokomotiva, a ona se zbarví a pak se i rozjede – na tom displeji. Tím pochopíte lépe princip parního stroje, a co teprve děti! Lze si s tím dlouho hrát a pokusit se doplnit zapomenuté učivo z fyziky, k čemuž má tato věc sloužit. Aplikace naplňuje Komenského heslo Škola hrou, stejně jako název výstavy.

Na ní se ovšem setkáme s projekty, které bychom mohli považovat za tradiční design, tedy jaký tvar najít pro předměty, jež užíváme. Jako jsou třeba návrhy luxusního věšáku pro jistou italskou koupelnovou firmu, které doplňuje video svůdné modelky, jež si maže na tvář kaviárový krém z designového kelímku. Nebo jako podoba karoserie pro novou pražskou tramvaj, již si autor představuje jako modul jako z nějaké futuristické komedie, ale člověk by si jistě na ni zvykl. Jsou tu návrhy nových českých bankovek, na kterých by byly umístěny „ikonické“ předměty spojené s ČR a jejichž grafické prvky by vycházely z děl mj. Zdeňka Sýkory, Jiřího Koláře nebo Antikódů Václava Havla: autoři přitom v textu nijak neodmítají evropskou společnou měnu. Nebo tu jsou pánské prsteny dělané na míru, tedy po „dlouhém a důkladném rozhovoru“ s budoucím majitelem, jenž bude vystižen tvarem a výzdobou tohoto prstenu: objekty jsou pak s prsteny vypodobněny na portrétních fotografiích, takže návštěvník může odhadovat, s čím se asi mladík u hovoru svěřoval. Velmi soudobý je pak návrh, jak si obarvit domácí šatstvo ze zbytků jídel, třeba z avokádových jader nebo z granátového jablka, což ocení především ekologicky uvažující rodiny.

Jsou tu ale významně zastoupeny projekty architektonické povahy, třeba představa, co by se mohlo udělat s Tyršovým domem v Praze na Újezdě (a ten by opravdu renovaci potřeboval), nebo jak nějak zlidštit a do nové doby přenést pietní areál místa lidické tragédie: autoři navrhli landartovou úpravu, která trochu připomíná golfové hřiště. Člověk, který má rád Bratislavu, ocení návrh na revitalizaci obludného obchodního domu v Ružinově, a kdo má citovou vazbu k Tallinnu, bude přemýšlet na návrhem, jaké domy by mohly vyrůst v jeho zchátralých docích. Nostalgik či prostě citlivá duše bude se zájmem listovat „průvodcem“ po traumatické krajině vojenského újezdu Libavá, načež se uklidní u méně drásavých návrhů čepců pro nevěsty a mladé ženy vycházející z folkloru východní Moravy. A takových věcí tam najde celou řadu, třeba skleněné uzené makrely, stínové divadlo v krabici nebo třeba „kognitivní mapu více metaforického pyramidového komplexu“, nad kterou si položí otázku, co to je? To prosím nevím, ale vypadá to jako soustava hadic, doplněných keramickým náčiním, z něhož čouhají ornamenty vytvořené směsí asfaltu a máku. Tedy zajímavě.

Taková je celá ta výstava, o které tu píšeme také proto, abychom i my svým malým dílem „přihráli“ do společné snahy o lepší svět. Nebo aspoň ten český. A ten bez spolupráce lepší nebude.

Přihraj! Aspekty spolupráce v tvorbě studentů UMPRUM. Západočeská galerie Plzeň, Masné krámy. Do 1. 11. 2020.