Komunikaci ministra zemědělství Miroslava Tomana kolem skandálu s hovězím masem z Polska nejlépe vystihuje dotaz na Rádio Jerevan: „Je pravda, že Ivan Ivanovič vyhrál v loterii automobil?“ „Ano, to je pravda. Nebyl to však Ivan Ivanovič, ale Sergej Sergejevič. A nevyhrál automobil, ale ukradli mu kolo.“

Polské hovězí se v pražských restauracích nevydávalo za argentinské, Toman se podle svých slov vyjádřil nepřesně, jaksi se uřekl, stane se; jenže výrok o tom, jak se nakažené maso z Polska podává v restauracích „s asijským názvem, které ale nejsou čínské, a porce tam stojí 1000 korun“ coby argentinský steak, stál u zrodu dusné atmosféry a posuďte sami, jestli to bylo uřeknutí. Podezření se neprokázalo, říká Toman jakoby nic. Najednou je to podezření, předtím hotová věc.

Takových „drobných“ mystifikací bylo víc; do Česka se sice dostalo zhruba 300 kilogramů masa z jatek, na nichž polská strana zjistila problémy, ale zdravotní závadnost tohoto masa nebyla prokázána; v návaznosti na to byly zavedeny kontroly polského hovězího, načež byla objevena šarže 700 kilogramů masa skladovaného u společnosti Frost Logistics, která obsahovala bakterie salmonely (do Česka maso dovezla firma Animalco, spadající pod Agrofert; bakterie salmonely se může rozvinout i při špatném skladování; chyba nemusí být na polské straně; ne nutně). 

Toman následně začal vyzývat veřejnost, aby nekupovala polské maso a dala přednost domácí produkci; na tom by nic nebylo, kdyby k tomu vyzýval z lokálpatriotských pohnutek namísto očerňování konkurence. Polské hovězí maso je dnes naopak na českém trhu největší jistota. Díky Tomanem vyvolané hysterii totiž prochází plošnou a přísnou kontrolou pouze na základě původu, a je tak zaručeně nezávadné; na rozdíl od masa produkovaného Agrofertem, u něhož se při namátkové kontrole nezávislé spotřebitelské organizace dTest loni v červenci zjistilo, že ve třech z pěti kontrolovaných vzorků prsních řízků společnosti Vodňanská drůbež je salmonela. 

Toman ale není sám, ministři Babišovy vlády poslední dobou předvádějí jeden lapsus za druhým. Vedle Tomana se v uplynulém týdnu blýskla ministryně průmyslu a obchodu Marta Nováková se svým výrokem o mobilních datech. „Když budete prostě někomu pořád dokola opakovat: Máme drahá data, máme drahá data, tak co uděláte, tak vezmete mobil, tak se nepřipojíte na internet přes data, ale budete hledat volnou wifinu. A tady jsme u toho. Čím méně se těch dat používá, protože se jim vyhýbáme, tak tím nepřispíváme k tomu, aby byla levnější. My potřebujeme změnit to klima v té společnosti také k tomu, aby ta data chtěli používat.“ Babiš výroky Novákové odmítl, ji osobně zatím ne. 

Ministr dopravy Dan Ťok už dříve nadělil českému jazyku pojem „kalamitní sníh“, který se od normálního sněhu odlišuje tím, že se s ním ani v prosinci nepočítá a nelze na něj být připraven. Výtky ohledně stavby dálnic odrazil neprůstřelným argumentem, že rychleji by stavěl jedině superman. Od roku 2010 se v Česku postavilo 75 km dálnic (z toho pět let drží resort Ťok). Ve stejném časovém úseku postavili supermani v Polsku 783 km a supermani v Maďarsku 447 km. Ťok si už pomalu balí, je vysmívaný a představuje pro Babiše příliš velkou skvrnu na pracně utvářeném zdání kompetence.

Samozřejmě, je snadné plácnout nějaký nesmysl a být okamžitě za idiota před celým národem. K tomu osobní flashback; jako druhá aktérka kauzy „chcíplý pes“ jsem si u nočního komentáře Pavla Bělobrádka řekla, že na takovou pitomost mi snad ani nestojí reagovat, a šla jsem v klidu spát; do rána se ale na mém profilu rozjel slušný shitstorm a dopoledne byl můj někdejší hafan spolu s někdejším předsedou lidovců úplně všude. Tato situace mi byla natolik nepříjemná, že jsem se na Bělobrádka naštvala dodatečně, protože nebýt jeho, nedostalo by se mi publicity, o jakou jsem v nejmenším nestála – vážně byste chtěli, aby vás všichni znali jako smutnou dívku z Pardubic?

Naštěstí se moje komplikované jméno rychle zapomnělo, zatímco každé malé dítě ví, že podle Bělobrádka zvířátka chcípají; když se objeví někde zpráva, že zvíře zemřelo, diskusí se přežene vlna komentářů citujících tento už zlidovělý výrok. Nad politiky se prostě vznáší Damoklův meč, že když něco blbého řeknou, stanou se terčem posměchu všech. U jinak neznámých tváří, kterých je Babišova vláda plná, navíc hrozí, že to bude jediná věc, se kterou si je veřejnost spojí.

A to je kámen úrazu. Změna k lepšímu se nekoná, vláda velkou politikou nepolíbených „odborníků“, nikoliv matadorů, kteří slovy Václava Klause mladšího „vysírají“ ve sněmovně od mládí, až na pár světlých výjimek plácá, co jim slina na jazyk přinese, a míra zodpovědnosti, kterou z toho pro sebe vyvozují, je nižší, než bylo zvykem u předchůdců; nižší než nízká.

Zde je potřeba mít na zřeteli, že něco jiného je komentář nespavého Bělobrádka na sociální síti (a komentář kohokoliv v debatě na sociální síti) a něco jiného zase prohlášení ministryně Novákové, jež nejenže hájí praktiky operátorů v zemi, která má celosvětově jedny z nejdražších mobilních služeb, ale ještě obviňuje občany, že si za to mohou sami, protože málo využívají data – což je mimochodem naprostý nesmysl; ceny mobilních služeb v Polsku nebo v Itálii nesnížilo vypnutí wi-fi, ale vznik konkurenčního operátora.

Ministr Toman v protipolské kampani možná zašel příliš daleko. Na rozdíl od Novákové se nezaměřoval na anonymní masu, po níž všechno nějak steče, ale rozšiřoval nepotvrzené a od počátku zmatečné informace (později se ukázaly jako falešné) ke škodě konkrétních jednotlivců; například pražské restaurace U Moťáka, kterou z neznámého důvodu vypíchnul jmenovitě, jako jedinou, přestože podnik nemá asijský název ani ceny kolem tisícovky za porci. Restauraci klesly tržby o třicet až čtyřicet procent a majitel už avizoval, že chystá žalobu.