Návrh státního rozpočtu na letošek Fialova vláda zdědila a za půldruhého měsíce, během rozpočtového provizoria, přepracovala. Ve výsledku už tak nemá deficit 377, ale „pouhých“ 280 miliard korun. Návrh minulý týden ve sněmovně prošel prvním čtením a premiér Petr Fiala ho prodával s argumentem, že v době vysoké inflace je to rozpočet protiinflační. Jedním z premiérových ekonomických poradců je hlavní ekonom BH Securities Štěpán Křeček.

Jaký ten rozpočet je?

Lepší než ten předchozí. Ovšem změna k lepšímu probíhala živelně. Když se sestavuje rozpočet, začínají práce na něm už na jaře. Teď bylo na přípravu zhruba šest týdnů, takže pochopitelně nešlo překopat ho od začátku do konce.

V čem je lepší než ten předchozí kromě toho, že má nižší schodek?

Některé úpravy jsou spíš účetní než faktické, například ve chvíli, kdy se zdravotním pojišťovnám nenavýší platby za státní pojištěnce, je to možná úspora z pohledu státního rozpočtu, poněvadž peníze ze státního rozpočtu nepřejdou do zdravotních pojišťoven, které nejsou součástí státu, ale veřejného sektoru. Ovšem z širšího pohledu, právě optikou veřejného sektoru, je to vlastně přesunutí peněz z jedné jeho kapsy do druhé. Jiný příklad jsou investice: předchozí návrh rozpočtu zahrnoval i investice, které letos nebylo možné provést, a pyšnil se tím, jak jsou investice vysoké. Nový návrh se zaměřuje spíše na velikost schodku, takže investice, které stejně není možné provést, se vyškrtly. Mám tu na mysli hlavně nákup obrněných transportérů, ten se letos určitě nevysoutěží. Protože o ně ovšem stojíme, tak se koupí stejně, akorát zatíží rozpočet budoucí. Tím pádem se teď snížily výdaje, tím pádem se snížil schodek. Ale v delším období se ty peníze stejně vydají. Prostě se provedly některé účetní operace kvůli vylepšení faceliftu rozpočtu.

A nějaké reálné úspory se podařily také?

Přece jenom se udělaly provozní škrty, což je proti předchozímu návrhu pokrok. Snižují se náklady na chod úřadů. To je změna potřebná, jen na můj vkus není dostatečně důrazná. A právě proto, že nebyl čas připravovat systémové změny, bych byl v tomto ohledu ráznější. Aspoň do budoucna chci věřit, že se současná vláda zaměří na redukci státních zaměstnanců. Stávající návrh rozpočtu to bohužel ještě nedělá, naopak počet zaměstnanců se letos má opět navýšit o 6609, což je chyba. Aspoň to většinou není na úřednické pozice, je to naplnění tabulkových míst ve školství, zčásti kvůli inkluzi. To nabírání je problém i proto, že na většině ministerstev nedochází k redukci. Tady narážíme na zákon o státní službě. Vznikají už návrhy, jak zákon změnit a státní sektor otevřít. A věřím, že v příštích letech se růst počtu státních zaměstnanců přinejmenším zastaví, v lepším případě se počet začne snižovat. Bude třeba udělat audit státní správy. Chtělo by to odvahu škrtat agendu, která není nezbytně nutná. Myslím, že pak zbudou některé úřady, které nebudou mít agendu žádnou, a tím pádem by se mohly zrušit.

Máte před očima nějaké konkrétní oběti?

Například je tu řada všelijakých výzkumných ústavů. Napsal jsem si už před časem seznam těch, které by se daly rušit nebo významně zmenšit, a dám ho teď znovu na stůl: (čte z mobilního telefonu) Národní informační a poradenské středisko pro kulturu, Národní ústav lidové kultury, Národní vzdělávací fond, Ústav pro hospodářskou úpravu lesů, Výzkumný ústav zemědělské techniky, Výzkumný ústav živočišné výroby, Ústav zemědělské ekonomiky a informací, Výzkumný ústav práce a sociálních věcí. Prostě tady existují kolem ministerstva práce, kultury nebo zemědělství ústavy s agendou, která se duplicitně dělá buď na samotných ministerstvech, nebo přesah, který ústavy oproti ministerstvům mají, je tak malý, že by těch pár klíčových lidí normálně šlo zařadit přímo na ministerstvo. Ovšem je tu ale: vládu skládá pět stran, takže se z koaličních ohledů nepodaří rušit sto procent toho, s čím případně přijde premiér, nemluvě o tom, že ani premiér si nemusí osvojit sto procent toho, s čím přijde jeden z jeho poradců.
A to už není moje oblast, nicméně přijde mi jako úplné zvěrstvo, co se teď stalo ve školství, kdy se nabraly spousty asistentů pedagogů, místo abychom měli skutečně dobře placené pedagogy. Výsledkem je výrazně více a současně hůře placených lidí ve školství.

To by asi předpokládalo zrušit poslední vlnu inkluze z roku 2016.

Ano. Inkluze je dost drahá a určitě dražší, než jak se nám před jejím zavedením tvrdilo. Rušit se podle mého nebude. Některé strany v koalici jsou rády, že se jakžtakž rozběhla.

Jak velký problém je, že platy ve státní sféře jsou vyšší než v soukromé?

Nikoli na řídících místech, tam je ocenění v soukromé sféře pořád výrazně vyšší. Ale v průměru to je pravda a je velký problém, když sektor, který to platí, pobírá v průměru menší mzdu než sektor, který je placen. I proto se nová vláda snaží poměrně výrazné navýšení platů zbrzdit. Učitelům, zdravotníkům a policistům se sice ještě přidává, zato úředníci budou mít plat zmrazený. Načež realita pracovního trhu a inflační tlaky budou ten propastný rozdíl zužovat.

Najdete v návrhu kromě úspor provozních nákladů ještě další pozitiva?

Líbí se mi škrty v dotacích na obnovitelné zdroje. A v dotacích podnikatelským subjektům. U nás to většinou bohužel funguje tak, že na dotace dosáhnou jen největší společnosti, které mají speciální oddělení na podávání žádostí.

A nekulhá i změna v tomto ohledu za očekáváním? Zbyněk Stanjura ještě v opozici sliboval seškrtat neinvestiční dotace velkým firmám o 80 miliard, nakonec proti původnímu návrhu ubylo jen 40 miliard. A to ještě skoro všechny tyto škrty už předtím navrhl Andrej Babiš. Je to velmi mírný pokrok v mezích zákona.

To je trefné pojmenování. Ale připomněl bych i paralelu s kapitánem na námořní lodi, kterou nedokáže otočit na místě. Setrvačnost je velká.

Dotace pro velké, to přece není letadlová loď, kterou nelze snadno otočit. Ty dotace se dají jednoduše škrtnout, příjemci jsou tak velcí, že to hravě překonají.

Moment, některé zásahy do rozpočtů budou potřebovat změnu legislativy. Ale ano – i pro mě je zklamání, že se v těchto nenárokových dotacích neškrtalo víc. Přerozdělovat od chudých k bohatým je chyba.

Další námitka zní tak, že větší část z těch sto miliard, o které se zmenšil Babišem naplánovaný schodek, nezařídily škrty, ale inflace.

Ano, v rozpočtu se počítá s inflačními penězi, jak na straně příjmů, tak výdajů. Na straně výdajů se například teď schválila valorizace penzí, protože vysoká inflace skutečně zasahuje do životní úrovně seniorů. Oproti tomu inflace přináší i nové příjmy do rozpočtu. Z vyšších cen se samozřejmě odvádí vyšší DPH, spotřební daně. Ale pokud od inflačních příjmů odečteme inflační výdaje, škrty hrají v ušetřených sto miliardách zásadní roli. Byť samozřejmě i inflační příjmy sehrály svou roli. Díky inflaci spoustu položek, které se nám zdály nesmyslně vysoké, nebude nutné snižovat, a přesto se jejich velikost inflací reálně zmenší. Inflace bude maskovat část opatření tak, aby nevedla k výrazné nepopularitě vládních opatření.

Takže se vládě ta inflace vlastně hodí.

Každé vládě se inflace hodí. Neplatí to jen pro Českou republiku. Celý plán EU k oddlužení, který je třeba udělat už kvůli enormnímu zadlužení jižního křídla eurozóny, s inflací kalkuluje. To je onen během covidu pozastavený Pakt stability a růstu. Jeho kritéria určitě budou zas obnovena, aby se hlavně předlužený jih vracel k rozpočtové odpovědnosti. Při této snaze určitě pomůže inflace, která bude dluh odmazávat. Výrazně tomu pomáhá Evropská centrální banka, která zaujímá trochu jiná stanoviska než další centrální banky po světě, jak americký Fed, tak hlavně ČNB. U nás na nic nečekáme, s inflací bojujeme, byť to prodražuje obsluhu státního dluhu. Naše dluhopisy jsou nyní vydávány s výrazně vyššími úroky, ty desetileté kolem tří procent. Ovšem ECB se bojí zvyšovat úrokovou sazbu, aby jih eurozóny neměl výrazně vyšší náklady na obsluhu státního dluhu. Takže Evropská centrální banka lije benzin do požáru, jak pořád ještě odkupuje státní dluhopisy členských zemí eurozóny, čímž v době extrémně vysoké inflace pumpuje skrz monetární kanál do ekonomiky další peníze. Na to, jak vysoká je inflace, se ECB chová dost nelogicky. Ale ona tím pomáhá vládám na jihu. Naopak obětí těchto procesů jsou například němečtí důchodci, lidé, kteří celý život spořili, a nyní sledují, jak jim jejich obrovské úspory inflace ničí. Svým způsobem je to transfer bohatství, od spořivých lidí ve prospěch nezodpovědně se chovajících států.

Pokud ČNB provozuje protiinflační a ECB proinflační politiku, a my v České republice pořád máme i na evropské poměry vysokou inflaci, plyne z toho, že Babišova vláda dělala superinflační politiku, ne?

Pravda je, že naše reakce na pandemii snoubí kombinaci toho nejhoršího, co vůbec bylo představitelné. Většina zemí reagovala rozpočtově draze a medicínsky efektivně: Izrael, Švýcarsko… Jiné naopak levně a s podobným počtem úmrtí jako my. Pak byly dokonce země – asijští tygři, v Evropě Skandinávie –, které reagovaly levně a účinně. Nám se bohužel podařila reakce drahá a medicínsky neefektivní. Peněz do ekonomiky jsme za covidu nalili fakt hodně.

Bude inflace krátkodobá, nebo s námi zůstane déle?

Úkolem analytiků je spíš říkat, že inflace bude krátkodobá, aby nenastalo sebenaplňující se proroctví, abychom zvyšováním inflačních očekávání nenapomáhali vzniku inflační spirály. Ale upřímnou odpověď na vaši otázku teď stejně ještě nemám. Bude záležet na tom, jak budou na sebe jednotlivé subjekty při nastavování cen reagovat. Počátkem roku firmy přecenily situaci a výrazně zvýšily ceny. Skok cen zboží i služeb mezi prosincem a lednem je letos skutečně dramatický. Tím, jak se o inflaci hodně mluví, si všechny subjekty zakalkulovávají vyšší vstupy i do vyšších cen výstupů. No a pokud bychom začali vytvářet očekávání, že takhle to poběží dlouhou dobu, může s námi inflace skutečně vydržet dlouho. ČNB chce vyšší inflační očekávání rázně utnout, proto šla mnohokrát při zvyšování úrokových sazeb nad úroveň očekávání. Je dnes v Evropě nejrazantnější ze všech centrálních bank. Chce, aby inflace byla krátká epizoda a aby se už od druhého pololetí letošního roku začala snižovat, čemuž by mohlo napomoci, že loni v září, říjnu už byla inflace vysoká, takže meziroční srovnávání na podzim snad dopadne lépe.

Dalším stěžejním nástrojem proti inflaci je státní rozpočet. Tento návrh je protiinflační, nebo proinflační?

Je proinflační, jako všechny schodkové rozpočty. Peníze na dluh, které přitečou do ekonomiky, mají inflační potenciál vždycky. Návrh je ovšem méně proinflační, než byl ten předchozí.

Další inflační faktor – zdražování energie. Přispívá už dnes k inflaci unijní Green New Deal?

V rovině očekávání určitě. Jelikož na základě Green Dealu víme, kam směřujeme, a trhy se snaží hledět vždycky dopředu, je velká část té politiky už dnes zanesena v cenách. My když obchodujeme na burze, taky neřešíme, co se děje teď, ale snažíme se trefit dění za půl roku. Snažíme se navnímat trh a na základě toho našim zákazníkům upravovat portfolia při nákupu nebo prodeji akcií. A Green Dealem jsme dostali pevné politické stanovisko, co se bude dít do roku 2050. A pokud už známe směr, tak do něj samozřejmě všichni chtějí investovat. Dnes se na burze hodně řeší ESG neboli rating odpovědnosti jednotlivých firem. Že někdo v kritériích ESG vychází dobře, ještě neznamená, že je to ziskovější firma a že bude pro akcionáře výnosnější. Ale už jen vědomí, že to je do budoucna významný trend, vede mnoho investorů k tomu, že když akcie má vysoký ESG rating, i oni ji chtějí do svého portfolia. A zvýšená poptávka na základě kritéria ESG skutečně vedla k vyššímu růstu zelených, společensky odpovědných akciových titulů. Říkám to jako příklad, jak se to už do současných cen zabudovalo. Větší efekty budou nabíhat dlouhodobě. Takže ano, Green Deal má konkrétní dopady už dnes. Podtext Green Dealu je, abychom byli šetrnější k přírodě, což se v energetice vyvolá zdražením. To je samozřejmě celý smysl emisních povolenek: zdražit energii a tím zvýšit tlak na úspory.

A jsme zpátky u inflace.

Ano. I povolenky bezpochyby vyvolávají inflační tlaky. Dalším inflačním tlakem i u nás je odpojování jaderných reaktorů v Německu, kde letos odpojí poslední tři. Tím se snižuje nabídka stabilní, předvídatelné energie na trhu. Že Němci zrovna teď končí s jádrem, přispívá i u nás k růstu cen energií. A podobně situace kolem Ukrajiny vytváří na trzích inflační tlaky, neboť se k cenám komodit přidává riziková bezpečnostní přirážka. Vidíme to na ropě. V lednu se sice v meziročním srovnání příliš nezměnil poměr nabídky a poptávky, přesto je barel ropy zhruba o patnáct dolarů dražší. Je to dáno obavou, že když se konflikt na Ukrajině bude dál vyhrocovat a EU uvalí sankce na Rusko, může to Rusko oplatit přesměrováním dodávek. Evropa dováží 26 procent své spotřeby ropy z Ruska. Kdyby ta na evropském trhu chyběla, obávám se, že by bylo velice komplikované najít rychle alternativního dodavatele. Mohlo by to vést až k ropnému šoku.

Ještě bych se zastavil u ESG, tedy kritérií pro udržitelné financování. Jak to konkrétně funguje?

Je docela paradox, že do finančního světa, v němž jsme léta sledovali jen finanční kritéria – ziskovost, marže, tržby, výplaty dividend –, se náhle začínají dostávat další, nefinanční ukazatele. Z ESG znamená E environmental, tedy že firma je zodpovědná vůči životnímu prostředí. Posuzuje se například, jestli firma používá elektřinu z obnovitelných zdrojů. S je jako sociální: boduje se tu například zastoupení mužů a žen. Pro Evropu to má někdy bizarní důsledky. Pravidla vznikají většinou v Americe, kde se hodně poměřuje, kolik je ve firmě Afroameričanů. To kdybychom uplatňovali u nás, tak žádná česká firma v tomto kritériu nezaboduje. A G je jako governance: například jak je odměňován management vůči ostatním ve firmě. Velké společnosti – mezi nimi jsou největší MSCI a S&P Global – vytvářejí indexy, podobně jako když ratingové agentury hodnotí bonitu firem. I tady každá velká veřejně obchodovaná firma dostane svůj index. Dnes už si některé z velkých penzijních fondů v USA samy daly podmínku, že budou investovat pouze do společensky odpovědných firem s vysokým ESG ratingem. Což ovšem výrazně pokřivuje investiční svět. Jestliže některé subjekty dopředu hlásají, že budou nakupovat jen část trhu, v této části ceny akcií hodně porostou. Ve zbytku se nakupovat nebude. A protože investoři se vždycky snaží vydělat nad běžný výnos na zbytku trhu, tak si všimli, že hodně peněz směřuje do firem s vysokým ESG ratingem. I oni začali nakupovat tyto firmy. Takhle se vygeneroval vysoký růst. Někdo to bere jako důkaz funkčnosti, že vysoký rating ESG společnosti prospívá, podle mě jde spíš o momentálně populární trend.

Je v tom prvek státního donucování, nebo je ESG převážně dobrovolný vývoj moderní společnosti?

Jistěže v tom jistý prvek donucování je. Pokud se v EU začínáme bavit o zelených financích, kdy se v bankách a pojišťovnách budou kategorizovat projekty, tak pokud budou vyhodnoceny jako málo ekologické, nebude jim moci být poskytnuto úvěrování a pojišťování. Případně se jim poskytne, jenže za výrazně horších podmínek. Už dnes mnohé banky odmítají například financovat uhelné elektrárny. Svým způsobem to vývoj společnosti křiví. S časovým odstupem to podle mého dramaticky promění strukturu našeho hospodářství. Je paradoxní, že i některé ropné společnosti mohou mít vysoký ESG rating ve chvíli, kdy jsou hodně nadprůměrné v kritériích S a G.

Nezažívá ekonom, který sleduje pokřivování trhu, a obchodník s cennými papíry v jedné osobě rozporuplné pocity?

Musím upozornit, že já sám nejsem investiční poradce. Zpracovávám makroanalýzy, strategické a ekonomické analýzy, pro naše portfoliové manažery. Dnes je finanční svět regulovaný tak, že já bych konkrétnímu klientovi vůbec nesměl radit, jestli doporučuji danou investici, nebo ne. Ani když se ptá na konkrétní akcii. Ale představa z vaší otázky, že Česká republika bude vzdorovat celoevropskému trendu a bude ostatním říkat, že oni to vidí špatně, je naivní. Neříkám, že ideově je ESG správně. Že je správné politicky rozhodovat, které obory jsou špatné, a proto nebudou mít přístup k penězům. To se mi nelíbí. Jenže když se snažím vytvářet analýzu pro firmu nebo pro klienty, jsem prostě povinen jim sdělit, kde je největší potenciál růstu. Bude pochopitelně tam, kam poteče nejvíc peněz. Přičemž ty problematické společnosti budou narážet na to, že každý rok se šroub utáhne o další závit – a ony budou chřadnout. Tedy logicky když mám říct, kam se mají uložit peníze, odpovídám, že do zeleného trendu. Nemůžeme stát mimo tento trend, to by byla špatná rada.

Chápu, ale neříkáte si někdy, že trend, na němž se podílíte, bude mít za padesát let hodně smutnou bilanci?

Nejsem v pozici, že bych mohl určovat pravidla. Já se jen snažím ta pravidla zanalyzovat a odhadovat, kam povedou. A když se mi podaří dobrá analýza a dobrý odhad, dá se na tom vydělat. Nehodnotím ve své práci, jestli je ideově správné, že akcie porostou, ale jak velký mají potenciál k růstu. Možná že evropští politici pravidla nastavili špatně, mně se spousta věcí zdá být velmi kontroverzních a zbytečně dirigistických. To je můj světonázor, ale fakt nejsem v pozici, abych ho v práci mohl prosazovat. Dokonce ani český premiér, ani český prezident nemají šanci názor, který dnešní Evropě dominuje, změnit, i kdyby se stavěli na hlavu. To už je rozjeté tak, že se maximálně mohou dojednat nějaké přechodné výjimky nebo že se konstatuje: O. k., když si pospíšíte, ještě si jednu nebo dvě jaderné elektrárny dostavte.