Na přelomu 80. a 90. let Zdeněk Košek řídil ze svého panelákového bytu v Ústí nad Labem svět a možná i celý vesmír. Ovlivňoval planetární události, takže nejspíš stál i za politickými změnami, a to nejen v Československu. Hlavně ale tvořil počasí. „Dělal“ mraky, bouřky, tornáda, lijáky, sněhové bouře, cyklony, anticyklony. Když někde třeba v Peru nebo Thajsku začalo pršet nebo se zvedl vítr, mohl za tím být on, rodák z Duchcova, vyučený typograf, dlouho pracující jako sazeč, amatérský výtvarník a meteorolog, tehdy čerstvě rozvedený čtyřicátník, kterému psychiatři právě diagnostikovali schizoidní psychózu.

Ta se projevuje bludy, fantaziemi a fixními představami, které v něm hromadily napětí, podobné těm atmosférickým jevům, kterým vládl. Vytvořil si složitou teorii o souvislostech fyzikálních a biologických procesů, jež se utkávaly v jeho těle. Všemu vládl erotický princip, jak on sám říkal „freudismus“, který svou sexuální energií ovládal i atmosférické jevy. Žil po rozvodu sám, takže třeba bouřka nebyla jen setkáním studeného a teplého vzduchu, byl to emocionální výboj jeho těla.

Z okna hleděl do jednoho z ústeckých údolí a podoben nějakému výkonnému meteorologickému přístroji pozoroval směr a sílu větru, konfiguraci mraků, proměny teplot a tlaku. Spolu s tím však registroval záchvěvy listí, vlnění trávy, do toho zvuky z ulice a města, linie letů ptáků, bzučení hmyzu, stopy zvěře ve sněhu nebo blátě. Všechno pro něho bylo znamením a všechno mělo svůj význam – a všechno ve své manické představě ovládal a řídil.

Taková šílená, božská moc musela být nad síly člověka, kterého mohla i zničit. Pán světa z paneláku s průkazkou invalidního důchodce si do zápisků napsal, že má dvě možnosti, buď otevřít okno a skočit z něho, nebo svůj nesmírně výkonný aparát v hlavě zkrotit, usměrnit a přeladit na něco jiného, upustit páru a tím mu ubrat z hrozivé síly. Košek tuto moc ventiloval vytvářením „meteorologických map“, obrazců, které vznikaly asi podobně, jako kdyby se „zbláznil“ počítač a přešel do nějakého jiného, biologického kódu či šifrování. „Počítač“ v hlavě Zdeňka Koška začal do sešitů, bločků, knih, novin a časopisů produkovat tajemné a přitom jaksi „racionální“ zápisy a záznamy, které byl schopen v plnosti dešifrovat jen on. Dalo by se říct, že fixy, pastelkami a propisovačkou, kterými pokreslil, co měl po ruce, zachraňoval sebe i svět, který do jeho mozku proudil jako do otevřené rány. V ní se všechno hromadilo, spojovalo a znovu vytvářelo. Část tohoto obrazce je pak zachycena v nekonečných „diagramech“, které připomínají kytice složené z čísel a písmen, organicky bující hmotu, nepostrádající ani čistě estetickou kvalitu. Ta ale nebyla záměrná. Jeho obrazce, které se teď v Paříži prodávají za tisíce eur, nevznikaly jako výtvarné dílo, ale jako potřeba člověka zachránit se.

Přesně naplňovaly jednu důležitou definici umění art brut, umění v syrovém stavu. Zdeněk Košek, který zemřel po Vánocích 2015, je teď jeho světovou hvězdou: spolu s Annou Zemánkovou (1908–1986) nejdůležitější představitel „art brut“ z Čech, novým klasikem umění, které uměním být nechtělo. Jeho mezinárodní docenění dokládá nyní i výstava Dominus mundi (Pán světa) ve známé, na art brut specializované pařížské galerii Christian Berst nedaleko Centre Pompidou. Navazuje na úspěšnou výstavu Jsem mozek vesmíru v Palais de Tokyo v roce 2012 a na nepřehlédnutelné zastoupení Koškových prací v rámci přehlídek sbírky abcd (Art brut connaissance & diffusion) Bruna Decharma. Jeho sbírka art brut je považována hned za druhou nejvýznamnější po kolekci, kterou nasbíral „objevitel žánru“ Jean Dubuffet a kterou odkázal městu Lausanne.

Českým objevitelem Zdeňka Koška byl básník a kunsthistorik Jaromír Typlt: nyní na delším studijním pobytu v Paříži, právě v souvislosti se svým dlouhodobým zájmem o art brut. Koškovy obrazce uviděl poprvé roku 1999. Říká, že mu to změnilo život a že to bylo jako setkání s něčím, co na člověka rychle přeskočí a ovládne ho. Tehdy se v rámci náhradní vojenské služby staral o duševně nemocné ve sdružení Fokus a připravoval s nimi mimo jiné i výstavy v Liberci. O Koškovi věděl jako o ústeckém amatérském výtvarníkovi, který tvoří olejomalby v duchu Vincenta van Gogha, přičemž ty nejoriginálnější mu „osobitým způsobem otevíraly průhled do světa člověka trpícího schizofrenií“. Tak to popisuje ve svém textu pro dvousetstránkový (!) katalog pro pařížskou výstavu, který obsahuje text básníka a teoretika Manuela Anceaua.

Typlt Koška pozval do Liberce, kam muž nerad opouštějící svou ústeckou pozorovatelnu přijel v lednu 1999. Táhl se se dvěma narvanými taškami, ze kterých vyndal čtverečkovaný školní sešit a podal ho Typltovi: „Otevřel jsem sešit a naráz to na mě prudce přeskočilo. Ten okamžik si i po dvaceti letech vybavuji tak přesně, jako bych tam na tom místě dodnes stál a nepřestával prožívat ten údiv. Zdeněk Košek mi toho dne svými ‚záznamy počasí‘ vstoupil do života tak zásadně, že si pamatuji i přesné datum: 19. ledna. Teploty ve střední Evropě se tehdy pohybovaly okolo nuly a rozprostírala se nad ní tlaková výše: meteorologická data by neměla být přecházena bez povšimnutí.“

Ty dvě přecpané tašky tahal Košek všude s sebou. Nechtěl je nikde odložit ani dát z ruky. Na Typltovu otázku, proč to dělá, odpověděl: „Víš, já mám strach, že by můj byt v Ústí třeba mohl vyhořet, a že bych tím pádem přišel o ty svoje obrazce. A to by mi nikdo nevynahradil. Tak si je radši všude beru s sebou.“ To už byl Košek z nejhorší fáze svého psychického onemocnění „venku“ – což ale člověk takto zasažený bývá jen málokdy úplně. Medikamenty zklidnily a upravily horečně pracující mozek, ale mnohé to neklidné a manické samozřejmě zůstalo. Především vypjatě senzitivní prožívání světa, spojené s hlubokými obavami o něj. Typlt si vzpomíná, že Košek stále doplňoval ve svém bytě PET lahve s vodou, protože si byl jistý, že jednoho dne musí přestat téct. Když mu v roce 2001 připravil a vydal první monografii Jak se dělá počasí (text do ní spolu s Typltem napsal filozof a meteorolog Miroslav Petříček), zasáhly nedlouho nato Česko povodně. A Košek, který měl v Ústí rozvodněné Labe přímo na očích, prohlásil, že to je přece jasné: když mu vyšla kniha, musely přijít povodně, a rovnou pětisetleté. Tato věta je zaznamenána i ve filmu, který tehdy přijel ke Koškovi natočit Bruno Decharme. A třebaže taková slova můžeme brát s rezervou, v osudu Zdeňka Koška právě tehdy skutečně nastal zlom: Decharmovi totiž k tomu, aby podnikl tak dalekou cestu, stačil jediný výtisk knihy s reprodukcemi obrazců. Okamžitě pochopil, že Košek může být jedním z nejdůležitějších objevů jeho sbírky art brut.

Obrazce – či diagramy, jak to nazývají teoretici ve Francii –, které jsou nejobdivovanější částí jeho díla, Košek vytvářel nejvíc právě v nejtěžším období své nemoci. Když polevila, vracel se ke „konvenčnější“ tvorbě, která přitom taky nese originální a „zneklidňující“ rysy. Podle Typlta však diagramy úplně tvořit nepřestal. Vracely se k němu v období, kdy se nemoc opět v jeho mozku probouzela a hrozila ho zaplavit dalším přílivem. Tyto obrazce, stejně jako kresby, do kterých vstupovaly často silně sexuální, ba pornografické vize a představy, Košek nerad ukazoval. Nejspíš si byl vědom toho, že jsou prokazatelným dokladem jeho šílenství. Možná si přál, aby se s ním mohl vypořádat jen on sám.

Košek už tehdy věděl, že není žádný hromovládný Zeus, ale citlivý muž se svým vlastním světem v hlavě. Jak jeho známí říkají a jak je to vidět z různých filmových záznamů besed a rozhovorů, působil jako příjemný pán, který rád o svých obrazech a kresbách mluvil, přičemž, jak vzpomíná i Typlt, často se člověk v jeho úvahách rychle ztratil. Po překonání nejhoršího ataku nemoci žil „obyčejný život“ ve svém „začouzeném Ústí, které by si zasloužilo pozornost světa“, jak si to napsal do svých zápisků. Nebyl tam zcela neznámý a skutečnosti ani neodpovídá představa, že by šlo o nějakého podivína, natož bezdomovce či váguse. Neztratil kontakt se svou rodinou, hlavně se synem Přemyslem, jehož odloučení v době své nemoci těžce prožíval a ve své „kosmologii“ mu přisuzoval roli Slunce: die Sonne – der Sohn. Hodně kouřil a nosil plnovous, ale na fotografiích a v různých filmových dokumentech vidíme docela dobře udržovaného muže, který si oblíbil umělecký baret a rád nosil košile, které s jeho obrazci začala vyrábět jakási designová módní značka. Jinak ho ale úspěch jeho děl nezměnil. Zhruba od roku 2003 začal vystavovat po světě; moc rád sice necestoval, několikrát však byl v Paříži, kam, jak říkal, musí zajet každý umělec. Zůstal pořád tím mužem z ústeckého sídliště, který sice už neřídil mraky, nebo o tom aspoň nemluvil nahlas, protože kdoví. Zemřel náhle pět dní po zimním slunovratu 2015.