Po ekonomické krizi 2008 začal německý sociolog Wolfgang Streeck (71) v řadě článků a studií rozpracovávat otázku, zda ještě vůbec žijeme v kapitalismu a jak tento systém skončí. Tyto studie byly později shrnuty do anglické knižní edice s názvem uvedeným v titulu tohoto článku (How Will Capitalism End? 260 stran, Verso, London-New York). The Guardian svazek zařadil mezi pozoruhodné knihy roku a Martin Wolf z Financial Times o díle napsal, že nejde ani tak o předpověď, jako o varování.

Pokud vás zajímají rychlé odpovědi, vězte, že Streeck a zřejmě ani nikdo jiný neví, kdy kapitalismus skončí a co jej nahradí, protože žádná jiná ideologie se na obzoru dějin nerýsuje. Předmětem zkoumání rovněž není otázka, zda je kapitalismus metla, či dobrodiní, ale co se s ním v posledních letech děje. Výchozím bodem Streeckových úvah je, že peníze vytvářejí jedny z nejsilnějších společenských vztahů, takže studium jejich toků a vlivů nelze nechat jenom v rukách ekonomů, protože je to hlavně sociologické téma. V současné diskusi o proměně světa se většinou soustřeďujeme na slavné anglosaské intelektuály, ale velice málo víme o evropském, ruském nebo čínském pohledu na svět. Streeckova matka pocházela z českých Sudet, odkud musela po válce odejít, takže autor je svým způsobem „náš člověk“ s podobnou historickou zkušeností.

Kapitalismus vždycky byl poněkud nepravděpodobný systém plný konfliktů a protikladů, neustále v pohybu a slibující nekonečný růst v konečném světě. Snažil se motivovat pracovníky, aby co nejlépe pracovali pro firmy, které nevlastní. Vytvářel k tomu neustále inovované strategie odměn a ekonomických trestů, cukru a biče, které většinou fungovaly jen určitou dobu a pak musely být nahrazeny rafinovanějšími anebo brutálnějšími pobídkami. Kapitalismus je neklidný systém věčných expanzí pod neustálým tlakem konkurence, kde je mnoho energie investováno do nejistých výsledků. Ospravedlnit tento komplikovaný a křehký systém, kdy na „dělníkovi“ se chce, aby pracoval stejně usilovně jako „ředitel“, ale za zlomek jeho mzdy, vyžaduje nějakou ideologii. Na tu musí navazovat jiná ideologie, která z pracovníků v nejistém světě vytvoří důvěřivé konzumenty všeho nového, a to dokonce tváří v tvář možné ztrátě zaměstnání či výdělku. Většinou si ani neuvědomujeme, jakým desítky let vytvářeným předivem iluzí jsme obklopeni, ale přijímáme je, pokud nám slibuje růst platů. První teorie kapitalismu vznikaly pod vlivem osvíceneství a technologického pokroku v Německu po roce 1800 a o něco později v Anglii. Kapitalismus zhruba řečeno tvrdil, že zaváděním masové výroby, která potřebuje určitou koncentraci kapitálu, vznikne nová, bohatší a spravedlivější společnost, která už nebude založena na aristokratických privilegiích, ale na práci a schopnostech lidí. Tyto teorie se proměňovaly od fáze prvních kapitalistů, jimiž byli obchodníci, k další etapě, ve které převládala materiální výroba v továrnách, až k dnešnímu převážně finančnímu kapitalismu, ve kterém už neprodáváte boty, ale obligace. Důležité však je – a to se týkalo nejenom Marxe a Engelse, ale i Ricarda, Milla, Keynese či Schumpetera –, že většina velkých teorií kapitalismu je teorií krize. Jeho konec se čekal od roku 1848 a pak téměř v každé následující generaci teoretiků, i když příčiny konce mohly být různé – nasycení trhu, odpor společnosti, technologická stagnace a řada dalších. Kapitalismus vždy přežil, ale za cenu hluboké proměny, která často probíhala nepředvídatelným a někdy nechtěným způsobem. Pomáhaly mu v tom nové technologie, jiné druhy povolání i globalizace. Myslím si, že pod pojmem „konec“ vnímáme nějaké jasné viditelné rozhraní. Konec mostu je okamžik, kdy se s rachotem zřítí. To ale neplatí pro ideologické systémy či instituce, kdy „konec“ je neviditelný, protože probíhá jako stovky změn, zlomů a posunů. V tomto smyslu už konec kapitalismu (socialismu, komunismu, fašismu) několikrát nastal, a přesto tu s námi dál zůstávají.

Něco velkého na horizontu

V roce 2013 vyšla vlivná reflexe Má kapitalismus budoucnost? od pěti významných sociálních vědců, jako jsou I. Wallerstein či M. Mann. Všichni se shodují v tom, že před námi je nějaké nové rozhraní, možná strukturální krize větších rozměrů než velká recese roku 2008, která může být jen předehrou k dalším, hlubším změnám, ale neshodnou se v příčinách. Těmi mohou být nezaměstnanost, příjmová nerovnováha či klimatické změny. Společně však vnímají, že v poválečném období došlo ke zničení světa dělníků a že něco podobného se dnes děje s americkou a evropskou střední třídou. To, co pro dělníky udělala mechanizace práce, dělá dnes pro střední třídu digitalizace. W. Streeck se domnívá, že tyto různé, ale ve výsledku shodné názory znamenají, že vstupujeme do období neurčitelnosti, ve kterém se kdykoli může odehrát něco neočekávaného. Mluví o mnohočetné smrtelnosti (multimorbidita), kdy systém nezhyne na jednu ránu do vazu typu ruské bolševické revoluce, ale vykrvácí z příliš mnoha neduhů, které jej současně začnou rozkládat na více místech.

Neexistuje přitom žádná účinná opozice nebo systém, který by kapitalismus mohl nahradit. Žádná velká síla nesní o třídní revoluci nebo změně režimu. Kapitalismus spíš mizí po kouscích, rozpouští se zevnitř. Se ztrátou socialismu a vítězstvím nad odbory ztratil brzdu, která by jej zastavila před zničujícím úspěchem. To, co po něm bude následovat, Streeck nazývá mezivládí – interregnum. Tradičně tak bývalo nazýváno období nejistoty a sociální entropie, kdy zemřel starý král a nový ještě nebyl posazen na trůn.

Tradiční kapitalismus usiloval o co největší zisky, a tak se dřívější státy snažily své občany před ním chránit. Ke spojení demokracie a kapitalismu došlo jen na čas někdy v letech 1945–1990, kdy v soutěži se socialismem musel kapitalismus ukazovat svoji lidskou tvář a zároveň se snažil na troskách světové války vybudovat fungující společnost, ve které se dá normálně vyrábět a prodávat. Spojil své síly s demokracií, ale s pádem Sovětského svazu se už nemusel tak moc starat o společnost, ale věnoval se globalizační expanzi a novým možnostem, jak zvýšit zisky. Ale i vlády, které dřív své občany zaštiťovaly proti příliš bezohledným praktikám, se ocitly ve vleku velkých korporací a jejich finančních zdrojů, ze kterých financovaly volební kampaně. Národní státy se ve většině případů staly slabší než globální instituce. Dřív se trhy odehrávaly ve státech, ale nyní se státy začaly odehrávat v trzích.

Komodizace společnosti

Komodita je nějaká „věc“ – může to být dokonce i státní dluh –, se kterou se dá obchodovat. Již od první poloviny 20. století upozorňoval znovuobjevovaný vídeňský filozof maďarského (a židovského) původu Karl Polanyi, že existují fiktivní komodity, jako je práce či příroda, které sice mají nějakou finanční hodnotu, ale pokud je bereme pouze ekonomicky, tak něco pokazíme. Dá se to dobře ukázat třeba na lese, jehož dřevo je sice zboží, ale les také zadržuje vodu a dají se v něm sbírat houby. Pokud jej příliš komodizujeme, tedy díváme se na něj jenom jako předmět, který jde prodat, tak třeba vytvoříme nestabilní plantáž, která snáz podlehne vichřici nebo kůrovci. Práce má určitě svoji hodnotu. Ta se dá vyjádřit nejenom penězi, ale třeba také tím, že díky nim máme čas na rodinu, tedy mírou volného času. Pokud bychom práci brali jenom jako komoditu, ztrácíme náplň života a s ní i nějakou míru spokojenosti a štěstí.

Jedním z charakteristických rysů kapitalismu je expanze trhů. Na tom není nic špatného, protože touhu expandovat mají také třeba kopřivy nebo bobr. Trhy nejdřív expandují v dané oblasti, pak využijí globalizaci a obsadí jiné země. Další prostorová expanze už není možná, a tak se hledají jiné, někdy rafinovaně zdůvodněné způsoby, jak prodat i věci, které stávaly nad obchodem. Typicky jde o zdraví a vzdělání. V jiných zemích, jako je Rusko či USA, se předmětem komodizace stává násilí. Do válečných ohnisek už nejsou vysílána vládní vojska, ale najatí žoldnéři. Firmy, které je zaměstnávají, pak mohou provádět aktivní lobbování, aby vláda dané země v zájmu demokracie či míru v cizině vojensky intervenovala. Komerční násilí se rovněž dá lépe skrýt před kontrolou veřejnosti.

Komodizace se snad nejvýrazněji zapsala do chodu současné politiky. Z jedné miliardy dolarů, které byly během pěti let využity na americkou federální volební kampaň, připadlo celých 60 % na pouhých 195 dárců. Podobně dopadají volební kampaně, které shánějí příspěvky od malých dárců, což vypadá skvěle – občané se skládají na své vlastní politiky, ale většinou je takto sebraná suma menší než 20 % celkové částky a zbytek přišel od několika velkých dárců. Komodizace je typický příklad „hrobaře kapitalismu“, protože zpočátku sice přináší zisky, ale postupně deformuje celý systém, takže se stává nepoužitelný jako absolvent umělecké školy v elektrárně.

Oddělenost elit

Každá společnost má své mocenské, ekonomické či hodnotové elity a zřejmě se to nikdy nezmění. Je to víceméně přirozený proces a není na nás, abychom soudili „přírodu“. Oproti současnosti je rozdíl v tom, že kníže pán, pokud to byl rozumný chlapík, hospodařil na svém panství a přitom přál lidem. Tvrdě hájil své zájmy, ale přesto se cítil s místními lidmi svázán už jen z toho důvodu, že sdíleli stejný prostor. Moderní elity nahromadily takové množství peněz, že podle ekonoma Jeffreyho Winterse poměr mezi materiálním bohatstvím průměrné a elitní domácnosti zhruba odpovídá poměru, jaký byl v časech Římské říše mezi senátorem a otrokem.

Dobře, může to být jen mediální metafora, ale to, co známe z vlastního pozorování, je, že pokud nějaký člověk získá velké bohatství, tak často přeruší kontakty se svými krajany, někam odjede, kde se snaží si vybudovat nějaký druh pevnosti. Tam, jak doufá, přežije zmatky světa. Pro ruské a jim podobné oligarchy je typické, že odcházejí ze své země, ale američtí oligarchové se právě naopak snaží zůstat doma a vytvořit si třeba i pomocí financování voleb, či dokonce filantropie (anebo výše zmíněné privatizace a komodizace násilí) takový stát, který bude hájit jejich bohatství. Staví pevnost „Manhattan“. Bohatí lidé mají sice různé zájmy, ale shodnou se na ochraně vydělaných peněz a při této činnosti zapomněli na lidi ze sídlišť, kteří jejich bohatství pomáhali vytvářet.

Koncem 80. let minulého století ekonomika vstoupila do nové fáze, již Streeck popisuje jako posun od státu, který určoval daně, ke státu, který se ocitá pod vlivem dluhů. A když dluhy dosáhly vysoké úrovně, tak se stát dostával ještě do další konsolidační fáze. Každá z těchto tří fází měla jiné priority, a proto docházelo ke vzniku nových stran, které na ně musely reagovat. Tempo někdy bylo tak rychlé, že strany a jejich vůdcové zazářili a zmizeli. Ale i velké politické strany musely měnit své priority. Přitom se objevovaly nové tváře, ale také mizela tradiční členská základna. Málokdy se stávalo, že volič byl dlouhodobě věrný jedné straně. Spíš volil v každých volbách jiné uskupení. To vytvořilo prostor pro tzv. populistické strany, které nabízejí lék na strach. Běžný člověk má pak pocit, že mu žádná politická strana neumí pomoct, protože všechny jsou v zásadě stejné a všem běží jen o výhody.

Pět neléčených nemocí kapitalismu

Vždycky jsme si mysleli, že kapitalismus zanikne, až se objeví nějaká nová zářná budoucnost, ale spíš to vypadá, že jej rozervou vnitřní rozpory zesílené mnoha úspěchy – globalizací, technologiemi, umělou inteligencí a robotizací. Konec kapitalismu byl ohlašován již dlouhou dobu, ale Streeck věří, že tato doba je jiná v tom, že ani technici a konstruktéři kapitalismu nevědí, jak jej opravit. Systém zvítězil nad konkurenčními alternativami do té míry, že se neumí obnovovat. Dobře to je vidět například na USA, které jsou stále dost silné, aby si poradily s nepřítelem, ale příliš slabé, aby si v nových zemích dovedly udělat přátele. Udržují si svoji destruktivitu, ale ztratily kreativitu.

Kapitalismus ponechaný sám sobě neumí sám sebe omezit. Je proti jeho zásadám, že méně může být více. Jeho přirozeností je expanze. Za pět hlavních nemocí současného kapitalismu Streeck považuje stagnaci, oligarchickou koncentraci majetku, vykrádání veřejného prostoru, korupci a globální anarchii. Žádný z těchto pěti neduhů se příliš nelepší. Nikdo už nečeká, že kapitalismus by mohl slibovat něco víc než peníze, třeba sociální spravedlnost nebo společenský pokrok. V mezích všech svých evolučních nejistot může slíbit snad jenom to jediné – že se nám bude dobře nakupovat. K tomu však potřebuje vytvořit iluzi, že nakupováním vytváříme svoji jedinečnou osobnost. Nejspíš nám to jednou nebude stačit.

(Dokončení v příštím čísle)