Po útoku na most přes Kerčskou úžinu a následné ukrajinské reakci je jasná jedna věc. Ukrajinci mají plán, jak válku ukončit, Rusové nikoli. Poškození mostu je významné hlavně ve dvou rovinách. První je symbolická. Most byl před válkou jediným přímým spojením okupovaného Krymu s pevninským Ruskem. Představoval nedělitelnost této násilím vynucené unie. Koneckonců ho v roce 2018 otvíral sám Putin. Zadruhé akce má jasný vojenský cíl. Jde o hlavní zásobovací trasu pro ruská vojska na jihu Ukrajiny. Konec přepravy přes most by znamenal jejich částečné odříznutí.

Pokud bude most dlouhodobě vyřazen z provozu, je jediným zásobovacím spojením pro ruská vojska na jihu Ukrajiny železniční trať vedoucí přes Melitopol. Ta má ale dvě velké nevýhody. Vede přes území, kde vzrůstá ukrajinská partyzánská aktivita. Zároveň je relativně blízko frontové linie. O tom, že příští ukrajinská ofenziva by mohla proběhnout v této oblasti, s cílem přetnout tuto železnici, se spekuluje již dlouhodobě. Zničení Kerčského mostu zkombinovaná s přetnutím železnice u Melitopolu by znamenalo odříznutí celé ruské armády na Krymu a u Chersonu. Pokud by to Ukrajincům vyšlo, mohl by to být válku ukončující manévr. Útok na Kerčský most ukazuje, že Ukrajinci myslí strategicky.

To ruská odpověď byla čistá agresivní bezmoc. Jistě se projevil fakt, že Vladimir Putin chápe symboliku útoku. Rusové sami zdůrazňovali význam mostu. V posledních dnech po internetu kolovala ruská infografika dokumentující údajné nepřekonatelné zabezpečení mostu včetně bojových delfínů. Vzkaz byl jasný, Kerčský most je důležitý a uděláme vše pro to, aby zůstal nepoškozen.

To, že se Ukrajincům povedlo jej poničit, je obrovskou PR prohrou pro Putinův režim. Vtipy šířící se po sítích i okamžitě představená ukrajinská poštovní známka oslavující tuto operaci jasně naznačují, že ukrajinská propaganda jede na plné obrátky a chystá se ze situace vyždímat maximum.

Masivní ruský raketový útok na Kyjev a další ukrajinská města je čistý terorismus, pomsta za utrpěnou újmu na Putinově hrdosti. Vojensky totiž nedává příliš smysl. Rusko má vyspělých balistických raket jen omezené množství. Jestli se někde projevují protiruské sankce, je to právě v této oblasti. Rusko je v podstatě odříznuté od mikročipů, které jsou do této „chytré munice“ potřeba, a nemůže vyrábět další. Jeho zásoby nejsou nijak velké. Podle Ukrajinců v srpnu Rusku zbývalo 45 % zásob vyspělé munice. Jistě, tyto informace nelze nijak ověřit, ale panuje všeobecné přesvědčení, že Rusko musí takovými raketami šetřit.

Smysl by dávalo „chytrou munici“ využívat na přesně mířené zásahy s cílem vyřadit klíčové vojenské cíle, jako jsou sklady munice, velitelská stanoviště, dopravní uzly a podobně. V podstatě tak, jak s velkým úspěchem používají Ukrajinci systémy HIMARS. Bombardování paneláků v Kyjevě a jinde však situaci na frontě nezmění.

Agrese vůči civilním objektům nese rukopis nového ruského velitele na Ukrajině Sergeje Surovikina. Ten má zkušenosti ze Sýrie, Čečenska a Tádžikistánu a provází ho pověst řezníka, jenž brutalitu považuje za nutnou součást války. Proslul zničením Aleppa a Ghúty v Sýrii. Znám je také incident z roku 2004, kdy tak seřval svého podřízeného, že ten se následně zastřelil.

Historická zkušenost ukazuje, že prostý teror proti obyvatelstvu málokdy vyhrává války, většinou má naopak kontraproduktivní efekt, protože civilní obyvatelstvo stmelí a posílí jeho morálku v touze po pomstě. Dobrým příkladem je Hitlerovo bombardování Londýna během bitvy o Británii. To sice vedlo k obřím ztrátám na životech a všeobecné destrukci, ale vojensky bylo nesmyslné. Britové dodnes vzpomínají na to, jak přestáli útoky luftwaffe, jako na svoji nejskvělejší hodinu. Civilní morálku to rozhodně nezlomilo. Navíc to britskému stíhacímu letectvu poskytlo možnost zotavit se. Bylo na pokraji sil a neustálé útoky na jeho letiště znamenaly, že mnohdy mělo problémy vůbec vzlétnout. Kobercové bombardování Londýna mu dalo čas na opravy a jasný cíl, kde se bude koncentrovat nepřítel.

Mrhání drahocenných raket na civilní cíle může být pro Rusko vojensky poškozující. Jde spíš o propagandistickou akci pro domácí publikum, snahu ukázat, že útok na Kerčský most nezůstal bez odezvy. Vliv na vývoj na frontě bude minimální.

Zatímco Ukrajina zřejmě má jasnou vítěznou strategii, kterou se snaží uvést do reality, vůbec není jasné, jak chce ve válce pokračovat Rusko. Na začátku agrese plánovalo chirurgickým zásahem sesadit vládu a instalovat vlastní garnituru. To se evidentně nepovedlo. Pak bylo cílem dobýt celý Donbas a obklíčit tamější ukrajinské síly. To se také nepovedlo. Na frontě Rusko víceméně přenechalo iniciativu Ukrajincům a jen se snaží vyvolávat strach bombardováním civilistů a vyhrožováním jadernými zbraněmi.

Mezitím se hroutí postavení Moskvy na světové scéně. Čína po ruském bombardování vyzvala k deeskalaci na Ukrajině. Je to jasný signál, že má již plné zuby ruského dobrodružství. Kyrgyzstán odvolal plánované společné vojenské cvičení a rychle se vymaňuje z ruské vlivové sféry – ve prospěch Číny. Obavy z eskalace a výzvu k návratu k dialogu vyjádřila i další nastupující mocnost, Indie. Jediným pevným spojencem je Putinova loutka, běloruský prezident Alexandr Lukašenko. Ten ohlásil, že vytvoří společné jednotky s Ruskem. Přes první zprávy, že jde o přímé zapojení Běloruska do konfliktu, se zdá, že zatím se nic takového nechystá. Lukašenko ohlásil vytvoření společného bojového uskupení (součástí má být až 1000 ruských vojáků), jež má být snad nasazeno na běloruské hranici. Spíš jde o třesení zbraněmi, které má ukázat soudržnost s Ruskem, než o přímý vstup do války, do níž se Lukašenko zjevně zapojit nechce.

Putin je zahnán do kouta, bez přesného plánu, jak pokračovat. To je velmi nebezpečné.