Erdoğan podruhé prohrál volby v Istanbulu

Zapadající půlměsíc

Erdoğan podruhé prohrál volby v Istanbulu
Zapadající půlměsíc

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Silný muž v čele státu je lepší než rozhádané politické strany a parlamentní žvanírna. Takové hodnocení politiky pomohlo mnohému šikovnému populistovi do čela státu, který pak řídil řadu volebních období, pokud nezesílil natolik, aby demokracii přímo zrušil. Nikdo z těch, kdo silné muže podporují, si obvykle nepoloží otázku, co se stane, až jejich lídr zestárne. Odpověď na ni přinesly volby v patnáctimilionovém Istanbulu a je jednoduchá. Armáda unaveného populisty se ocitne bez vůdce a příští bitvu prostě ztratí.

Istanbulské volby bylo nutné opakovat. V březnovém termínu totiž prohrál kandidát vládní strany AKP Binali Yildirim o třináct tisíc hlasů s opozičním politikem Ekremem Imamoglem ze strany CHP. Šéfem AKP je ovšem autoritářský prezident Recep Tayyip Erdoğan a na jeho výzvu hlavní volební komise výsledky zrušila s odůvodněním, že při nominacích do okrskových volebních komisí došlo k několika formálním chybám. V druhém dějství se čekal ostrý souboj obou kandidátů s podporou celostátního vedení jejich stran. Nedošlo však k němu, protože Imamoglu se nenechal výpady svých odpůrců rozhodit. Ignoroval Erdoğanovo varování, že peníze na jeho kampaň pocházejí z neznámých zdrojů a nejspíš od „zahraničních teroristů“. Místo toho vyzýval občany k jednotě a sliboval, že vyřeší všechny věcné problémy, do kterých staroslavný Istanbul uvrhli nekompetentní politici AKP, a oslabí také dopady hospodářské krize, ke které svým neuváženým pumpováním peněz do státních podniků přispěl prezident republiky.

Z komentářů místních i zahraničních médií vyplývá, že lidé už byli unaveni z neustálých mobilizací a raději dali přednost někomu, kdo nabídl přátelské gesto. Především však unaveně působil sám Erdoğan. Před závěrem kampaně se úplně stáhl a nechal svého dlouholetého souputníka Yildirima, aby si to vypil sám. To bylo zarážející zvláště z toho důvodu, že Erdoğan je rodák z Istanbulu a jako primátor zde začal roku 1994 svou kariéru, zpočátku pod heslem „Kdo získá Istanbul, tomu patří Turecko“. Teď z pozice prezidenta reagoval nečekaně smířlivě: „Ukázala se vůle lidu, gratuluji Ekremu Imamoglovi,“ stojí v oficiálním prohlášení.

Lze to pochopit. Erdoğan je prezident a jeho funkční období končí v roce 2023. Už mu bude zbývat rok do sedmdesátky, a i když příští volby nezíská, příliš to vadit nebude. Do té doby se vyplatí budovat image zásadového demokrata, který klidně může prohrát důležité volby, a stejně bude respektovat vůli lidu.

Pro demokracii a proti vlivu církve

Pro AKP v Istanbulu byl ovšem takový postoj fatální. Před pěti lety vyhrál její kandidát se 48 procenty, a tedy s osmiprocentním předstihem před soupeřem z CHP. V letošních volbách se oba kandidáti sešli na 49 procentech, protože každé spolupráci otevřený Imamoglu získal podporu radikálních nacionalistů i Kurdů. Lidem s často opačnými názory prostě vadilo, že Erdoğan buduje stát se silným vlivem islámu, a proto dokonce konzervativci dali přednost CHP, která se sice někdy hlásí k sociálnědemokratickému učení, přesto je považována za hlavní dědičku zakladatele moderního Turecka Kemala Atatürka, který vliv náboženství omezil. Proto mohl po svém vítězství Imamoglu ohlásit: Volby nevyhrála jedna strana, ale celý Istanbul a Turecko.“

Druhé kolo pro něho už nebylo obtížné, protože se mohl představit jako obhájce demokracie proti Erdoğanovým manipulacím. Dokonce mnozí voliči AKP pochybovali o tom, že bylo nutné volby opakovat, a Imamoglu pak vyhrál opravdu suverénně: získal 54 procent a náskok 800 tisíc hlasů před Yildirimem. Měl většinu i v tradičně konzervativních čtvrtích v historickém středu města.

Z pohledu kariéry se vyplatí nastoupit na koráb, kterým silný vůdce míří ke světlým zítřkům a k vládě nad zemí. Ovšem ve chvíli, kdy má autoritářský vládce na dohled konec kariéry a kdy mu ubývá energie, je dobré se poohlédnout po jiné příležitosti. To je však možné jen v případě, že se člověk na veřejnosti příliš nespojil s právě zapadající hvězdou, v tureckém případě s půlměsícem.