Silný muž v čele státu je lepší než rozhádané politické strany a parlamentní žvanírna. Takové hodnocení politiky pomohlo mnohému šikovnému populistovi do čela státu, který pak řídil řadu volebních období, pokud nezesílil natolik, aby demokracii přímo zrušil. Nikdo z těch, kdo silné muže podporují, si obvykle nepoloží otázku, co se stane, až jejich lídr zestárne. Odpověď na ni přinesly volby v patnáctimilionovém Istanbulu a je jednoduchá. Armáda unaveného populisty se ocitne bez vůdce a příští bitvu prostě ztratí.

Istanbulské volby bylo nutné opakovat. V březnovém termínu totiž prohrál kandidát vládní strany AKP Binali Yildirim o třináct tisíc hlasů s opozičním politikem Ekremem Imamoglem ze strany CHP. Šéfem AKP je ovšem autoritářský prezident Recep Tayyip Erdoğan a na jeho výzvu hlavní volební komise výsledky zrušila s odůvodněním, že při nominacích do okrskových volebních komisí došlo k několika formálním chybám. V druhém dějství se čekal ostrý souboj obou kandidátů s podporou celostátního vedení jejich stran. Nedošlo však k němu, protože Imamoglu se nenechal výpady svých odpůrců rozhodit. Ignoroval Erdoğanovo varování, že peníze na jeho kampaň pocházejí z neznámých zdrojů a nejspíš od „zahraničních teroristů“. Místo toho vyzýval občany k jednotě a sliboval, že vyřeší všechny věcné problémy, do kterých staroslavný Istanbul uvrhli nekompetentní politici AKP, a oslabí také dopady hospodářské krize, ke které svým neuváženým pumpováním peněz do státních podniků přispěl prezident republiky.

Z komentářů místních i zahraničních médií vyplývá, že lidé už byli unaveni z neustálých mobilizací a raději dali přednost někomu, kdo nabídl přátelské gesto. Především však unaveně působil sám Erdoğan. Před závěrem kampaně se úplně stáhl a nechal svého dlouholetého souputníka Yildirima, aby si to vypil sám. To bylo zarážející zvláště z toho důvodu, že Erdoğan je rodák z Istanbulu a jako primátor zde začal roku 1994 svou kariéru, zpočátku pod heslem „Kdo získá Istanbul, tomu patří Turecko“. Teď z pozice prezidenta reagoval nečekaně smířlivě: „Ukázala se vůle lidu, gratuluji Ekremu Imamoglovi,“ stojí v oficiálním prohlášení.

Lze to pochopit. Erdoğan je prezident a jeho funkční období končí v roce 2023. Už mu bude zbývat rok do sedmdesátky, a i když příští volby nezíská, příliš to vadit nebude. Do té doby se vyplatí budovat image zásadového demokrata, který klidně může prohrát důležité volby, a stejně bude respektovat vůli lidu.

Pro demokracii a proti vlivu církve

Pro AKP v Istanbulu byl ovšem takový postoj fatální. Před pěti lety vyhrál její kandidát se 48 procenty, a tedy s osmiprocentním předstihem před soupeřem z CHP. V letošních volbách se oba kandidáti sešli na 49 procentech, protože každé spolupráci otevřený Imamoglu získal podporu radikálních nacionalistů i Kurdů. Lidem s často opačnými názory prostě vadilo, že Erdoğan buduje stát se silným vlivem islámu, a proto dokonce konzervativci dali přednost CHP, která se sice někdy hlásí k sociálnědemokratickému učení, přesto je považována za hlavní dědičku zakladatele moderního Turecka Kemala Atatürka, který vliv náboženství omezil. Proto mohl po svém vítězství Imamoglu ohlásit: „Volby nevyhrála jedna strana, ale celý Istanbul a Turecko.“

Druhé kolo pro něho už nebylo obtížné, protože se mohl představit jako obhájce demokracie proti Erdoğanovým manipulacím. Dokonce mnozí voliči AKP pochybovali o tom, že bylo nutné volby opakovat, a Imamoglu pak vyhrál opravdu suverénně: získal 54 procent a náskok 800 tisíc hlasů před Yildirimem. Měl většinu i v tradičně konzervativních čtvrtích v historickém středu města.

Z pohledu kariéry se vyplatí nastoupit na koráb, kterým silný vůdce míří ke světlým zítřkům a k vládě nad zemí. Ovšem ve chvíli, kdy má autoritářský vládce na dohled konec kariéry a kdy mu ubývá energie, je dobré se poohlédnout po jiné příležitosti. To je však možné jen v případě, že se člověk na veřejnosti příliš nespojil s právě zapadající hvězdou, v tureckém případě s půlměsícem.