Rodinný dům v Lázních Bohdaneč

K nepoznání

Rodinný dům v Lázních Bohdaneč
K nepoznání

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Dlouhá desetiletí hyzdila náves staré osady spadající nyní pod městečko Lázně Bohdaneč jedna neforemná stavba. Vetřelec, který na první pohled rušil poklidnou souhru tradičně řešených (převážně hospodářských) domů. Ostentativně ignoroval soubor nepsaných pravidel, jako je základní tvar domu, umístění, orientace a velikost, kterých se dříve stavebníci drželi a která ve všech podobných případech vytváří příjemná místa pro život.

Řez

Dnes už bychom jej na jeho adrese v maloměstských lázních hledali marně. Nezmizel, ale transformoval se do výrazně jiné podoby, která se snaží opět ctít ona nepsaná pravidla. To byl totiž hlavní záměr architekta Zdeňka Balíka ze studia ZETTE ateliér, který rekonstrukci navrhl. Když Balíka oslovil nový majitel tohoto domu, zaujala architekta právě popisovaná situace, kdy jeden solitér narušuje kontext místa.

I jedna jediná stavba dokáže pokazit celé okolí. Jak projekt ukazuje, řešení nemusí automaticky představovat demolice. - Foto: ZETTE ateliér

Dům stojí v bývalé osadě V Ráji, která se během minulého století stala součástí Lázní Bohdaneč pár kilometrů od Pardubic. Přestože osada zanikla, uchovalo si místo čitelnou strukturu návsi, do které se všechny domy se šikmými střechami otáčejí svými štíty. Tak tomu bylo kdysi i u tohoto domu, který definitivně poznamenala vulgární přestavba někdy v poválečných dekádách. Z domu udělala dvoupodlažní kubickou stavbu s plochou střechou, která svým vzezřením připomínala spíš malý panelák než vesnické stavení. Od okolních domů se odlišovala nejen svým tvarem, ale také rozměry.

Architekt Balík si všiml, že stavba svým objemem odpovídá zhruba jedenapůlnásobku okolních domů, což se rozhodl dát při rekonstrukci jasně najevo. To ostatně naznačoval také rastr oken, jejichž rozvržení návrh převzal. Stávající „krabici“ se proto Zdeněk Balík rozhodl rozčlenit do dvou vzhledově i funkčně spojených domků. Stavba tak směrem do návsi získala dva štíty, které dům protahují do výšky, zároveň ale rozdrobují jeho předchozí nepatřičný objem. Zděná konstrukce z cihel umožnila plynulé materiálové navázání na vybourané části, díky mocnosti obvodových stěn (70 centimetrů v přízemí, 45 v patře) nebylo zapotřebí celý dům plošně zateplovat.

Baroko v jídelně

Z původního domu byla uvnitř zachována pouze nejstarší část přízemí při dvoře, kde byly odhaleny historicky cenné klenby, které přiznávají kořeny stavby sahající nejspíš do období baroka sedmnáctého či osmnáctého století. Díky tomu prostor dnešní jídelny završuje tzv. česká placka, přilehlou kuchyni pak valená klenba. Klenby vytvářejí osobitost prostoru, jaké u žádné novostavby nedocílíte, a je třeba si jich patřičně považovat. Kuchyně s jídelnou získaly také přímý vstup na dvorek díky francouzským oknům.

Rozčlenění stavby na dva menší „domky“ se propisuje také do vnitřního fungování domu. Část interiéru menšího domku s hlavním vchodem situovaným ze dvora nechal architekt Balík otevřít do krovu, což zásadním způsobem pocitově zvětšilo prostor plošně jinak malého obývacího pokoje. Nad ním je otevřený prostor využitelný hned několika způsoby. Větší domek nabízí celkem tři ložnice, každé podlaží disponuje vlastní koupelnou s toaletou. Vybavení interiérů nechává Balík zpravidla na klientech. Stejně tomu bylo i v tomto případě, kdy navíc díky kutilství majitele vzniklo několik neobvyklých prvků, jako je třeba podlaha ze značených cihel v jídelně, zábradlí schodiště ze starého lana nebo sprchový kout z betonových skruží, které se povalovaly na zahradě.

Kromě dvojice štítů si dům nicméně zapamatujete především díky řešení fasád, které víc než český venkov připomínají spíš Belgii či Nizozemsko. Se záměrem architekta odhalit cihly se investor ihned ztotožnil, podle svých slov ale pochyboval o jejich bílém nátěru. Nakonec ale souhlasil a dnes nelituje. Fasáda po pár letech od dokončení stárne dobře a majitelé přišli na to, že prach a další nečistoty bílou fasádu neničí, jen víc zvýrazňují jemnou texturu cihel. Architekt přiznává, že realizace probíhala živelně a poměrně narychlo, přesto se ale nejdůležitější části podařilo dotáhnout do zdárného konce.

 

8. března 2020