KOMENTÁŘ ONDŘEJE ŠTINDLA

Svátek v zemi nedůvěry

KOMENTÁŘ ONDŘEJE ŠTINDLA
Svátek v zemi nedůvěry

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Je státní svátek, ze všech těch porevolučních osmadvacátých říjnů asi ten nejzachmuřenější. Na Hradě nebude žádná ceremonie - vysvětluje se to hygienickými důvody a také tím, že lidé by vnímali jako nespravedlnost, kdyby si v čase uzavírek pořádala „vrchnost“ svou merendu.

Ozvalo se proti tomu pár hlasů – třeba známý konzervativní publicista Roman Joch. Státní svátek přece není vlastnictvím prezidenta a lidí, které si pozve na Hrad. Je to součást nějaké tradice, která přesahuje momentální politické poměry. A právě v časech krize je nutné projevit odolnost a odhodlání nepodlehnout, nevzdávat se toho zásadního a základního, co vyjadřuje tenhle stát – ne jenom jako administrativní útvar, ale jako komunita lidí, kteří mají cosi společné, a snad i jako idea.

V zásadě byla tahle kritika oprávněná. Jenomže praxe oslav státního svátku v posledních letech právě tohle popírala. Prezident Miloš Zeman si oslavy, jak se říká, privatizoval, udělal z nich slavnost pro své oddané příznivce a spojence, některé z nich si při té příležitosti vybral k ocenění. A proto by pořádání hradní ceremonie i v současné situaci působilo spíš jako mocenská zvůle, ne jako výraz kolektivního odhodlání všech. Takže se dnes na Hradě slavit nebude, což se dá pochopit – vzhledem k tomu, co se se státním svátkem stalo. A zároveň je to škoda, protože společnost zvlášť v těžkých časech potřebuje nějaké sjednocující rituály.

Dobře to vyjadřuje dnešní českou situaci, v níž selhání a neodpovědnost, sebestřednost politických elit posiluje nedůvěřivost a naštvání dole a taky slouží jako alibi, licence nevěřit ničemu. A ta nedůvěra a někdy taky nezodpovědnost dole zase slouží jako argument politickým elitám, které se přece tak snaží, jenomže je nikdo neposlouchá. Andrej Babiš pak může natáčet svoje lítostivá videa a vysvětlovat v nich, že s takovou populací se nedá pracovat jinak než represivně. Jako kdyby se ti nedůvěřivci nahoře i dole navzájem potřebovali – česká situace v tom ohledu není nijak ojedinělá. Ten cyklus nedůvěry může být ale pro společnost jako celek destruktivní, jakkoliv může být třeba i v mnoha ohledech oprávněná (mluvíme-li o důvěře v politiku v souvislosti s „výkony“ tuzemských politických špiček v letošním roce). A destruktivní nejenom pro celek, ale i pro jednotlivce.

Často se připomíná ten propastný rozdíl mezi atmosférou v téhle zemi na jaře a teď, ten veliký „sešup“ od vypětí a odhodlání k nedůvěřivé letargii. Oba ty krajní stavy – tehdejší pýcha vyjádřená Babišovým pověstným „best in covid“ a současná hluboká skepse byla a jsou každý po svém přepjaté a taky škodlivé. Teď jsme tedy ve fázi, kdy cyklus nedůvěry sviští skutečně rychle. Pokud by ale člověk chtěl udělat něco užitečného nejenom pro širší společenství, ale i pro sebe, měl by hledat cestu, jak z něj vystoupit.

28. října 2020