Je státní svátek, ze všech těch porevolučních osmadvacátých říjnů asi ten nejzachmuřenější. Na Hradě nebude žádná ceremonie - vysvětluje se to hygienickými důvody a také tím, že lidé by vnímali jako nespravedlnost, kdyby si v čase uzavírek pořádala „vrchnost“ svou merendu.

Ozvalo se proti tomu pár hlasů – třeba známý konzervativní publicista Roman Joch. Státní svátek přece není vlastnictvím prezidenta a lidí, které si pozve na Hrad. Je to součást nějaké tradice, která přesahuje momentální politické poměry. A právě v časech krize je nutné projevit odolnost a odhodlání nepodlehnout, nevzdávat se toho zásadního a základního, co vyjadřuje tenhle stát – ne jenom jako administrativní útvar, ale jako komunita lidí, kteří mají cosi společné, a snad i jako idea.

V zásadě byla tahle kritika oprávněná. Jenomže praxe oslav státního svátku v posledních letech právě tohle popírala. Prezident Miloš Zeman si oslavy, jak se říká, privatizoval, udělal z nich slavnost pro své oddané příznivce a spojence, některé z nich si při té příležitosti vybral k ocenění. A proto by pořádání hradní ceremonie i v současné situaci působilo spíš jako mocenská zvůle, ne jako výraz kolektivního odhodlání všech. Takže se dnes na Hradě slavit nebude, což se dá pochopit – vzhledem k tomu, co se se státním svátkem stalo. A zároveň je to škoda, protože společnost zvlášť v těžkých časech potřebuje nějaké sjednocující rituály.

Dobře to vyjadřuje dnešní českou situaci, v níž selhání a neodpovědnost, sebestřednost politických elit posiluje nedůvěřivost a naštvání dole a taky slouží jako alibi, licence nevěřit ničemu. A ta nedůvěra a někdy taky nezodpovědnost dole zase slouží jako argument politickým elitám, které se přece tak snaží, jenomže je nikdo neposlouchá. Andrej Babiš pak může natáčet svoje lítostivá videa a vysvětlovat v nich, že s takovou populací se nedá pracovat jinak než represivně. Jako kdyby se ti nedůvěřivci nahoře i dole navzájem potřebovali – česká situace v tom ohledu není nijak ojedinělá. Ten cyklus nedůvěry může být ale pro společnost jako celek destruktivní, jakkoliv může být třeba i v mnoha ohledech oprávněná (mluvíme-li o důvěře v politiku v souvislosti s „výkony“ tuzemských politických špiček v letošním roce). A destruktivní nejenom pro celek, ale i pro jednotlivce.

Často se připomíná ten propastný rozdíl mezi atmosférou v téhle zemi na jaře a teď, ten veliký „sešup“ od vypětí a odhodlání k nedůvěřivé letargii. Oba ty krajní stavy – tehdejší pýcha vyjádřená Babišovým pověstným „best in covid“ a současná hluboká skepse byla a jsou každý po svém přepjaté a taky škodlivé. Teď jsme tedy ve fázi, kdy cyklus nedůvěry sviští skutečně rychle. Pokud by ale člověk chtěl udělat něco užitečného nejenom pro širší společenství, ale i pro sebe, měl by hledat cestu, jak z něj vystoupit.