Výsledek prezidentských voleb je všem dávno známý, vzápětí se začaly hledat příčiny. Jak mohl nemocný alkoholik s plejádou ostudných skandálů porazit vzpřímeného a solidního profesora? Je to jasné, vyhrála mu to migrace. „Stop imigrantům a Drahošovi. Tato země je naše!“ Primitivní, jednoduchý slogan. A většina lidí je primitivní a jednoduchá, to si lze taky mezi řádky komentářů přečíst. Navíc z nějakého důvodu nedůvěřují relevantním médiím, ale konspiračním webům.

Část lidí opravdu věří takovým absurditám, jako že nám sem vláda posílá uprchlíky tajně nebo že moderátorka Witowská, jejíž exkluzivní výkon při prezidentské debatě se jinak vyjímal mezi běžným standardem, měla s Jiřím Drahošem secvičený scénář a napovídala mu. Není to nic jiného než na maximum vyšponovaná nedůvěra a podezíravost, již je potřeba pochopit a nalézt její příčiny. Analytici Evropských hodnot by je jistě našli na „ruských dezinformačních webech“ – a částečně by měli pravdu –, ale kdyby si liberálové sáhli do svědomí, možná by si vzpomněli, jak tvrdili, že mezi uprchlíky nemohou být teroristé, protože ti by přiletěli letadlem, nebo že milion běženců v Německu přispěje k oživení ekonomiky a nijak významně nesníží bezpečnost.

Tisíce malých lží, domněnek vytvořených na základě vlastních představ o tom, jaký by svět měl být a ne jaký je, na jejichž vyvrácení stačilo pár týdnů či měsíců. Pak se mezi teroristy objevili první, kteří přišli v roce 2015 přes Řecko, proběhly znásilňovací oslavy nového roku v Kolíně nad Rýnem, což se německá média nejprve snažila zamlžit, a nebýt sociálních sítí, možná by se to povedlo. V lidech se podařilo vytvořit dojem, že musí žít neustále ve střehu, aby jim někdo nelhal. Raději preventivně zpochybňovat všechno než se jednou nechat napálit. Když liberální mainstream zaujal pozici taktické pravdy, vznikla tu poptávka po syrové pravdě bez příkras. Tady se nejrůznějším konspiračním teoretikům otevřelo volné pole působnosti jako nikdy předtím.

A proč se lidé bojí dvanácti uprchlíků? Protože už pochopili, jak se prosazuje většina progresivistické agendy. Metodou vařené žáby, krájeného salámu, jezinky, co strčí jen jeden prstíček, jenom se ohřeje a hned zase půjde. Mají pocit, že když ustoupí byť jen o krok, za pár let budou ležet pod útesem. Protože pak už se jich nikdo nezeptá. A ne že by neměli pravdu. Není to jen v otázkách migrace, ale i jiných významných progresivistických politik, jakými jsou sexuální menšiny a podobně. Jakmile společnost trochu ustoupí, okamžitě jsou tu nové a větší požadavky. A tak z legitimního požadavku homosexuálů ve Stonewallu, aby je policisté přestali mlátit a šikanovat, jsou dnes šikanovaní živnostníci, jimž je ničený byznys, protože odmítají participovat na homosexuálních svatbách, a vyslovit se proti nejradikálnějším požadavkům LGBT hnutí znamená získat nálepku nepřijatelného homofoba.

A tak se lidé nebojí dvanácti uprchlíků ani dvou tisíc, bojí se toho, co je na ně přichystané dál, co teď ještě není vidět. Bojí se stupňování počtů, slučování rodin, permanentních mechanismů a v konečném důsledku přeměny své domoviny v jinou zemi, než s jakou by dali souhlas v době, kdy se tomu ještě dala dát stopka. Cítí, že jediným limitem má být „potřeba ve světě“, která je ale nekonečná. Vědí, že dvanáct může znamenat dvanáct tisíc i biblických sedmasedmdesát. Vnímají ten rozpor mezi tvrzením, že Západ je lepší než my a že to u nás v případě migrace nedopadne jako na Západě. Západ je samozřejmě bohatší a v mnohém lepší, protějšky většiny českých voličů ale nežijí v londýnské City ani v Kensingtonu, kde je ta západní prosperita, žijí v dělnických čtvrtích Birminghamu, které připomínají arabskou ulici se vším všudy. A to nechtějí, za žádnou cenu, jakkoli je to nepravděpodobné. Zatím k nám nikdo nechce, ale slovo „zatím“ v nich vyvolává obrannou reakci. „Zatím jim stačí dvanáct…“

Většina lidí není zběhlá v diskusi, nedokážou vyjádřit svoje obavy těmi správnými slovy a liberálové nechápou, o co jim jde. O těch dvanáct uprchlíků? Úspěšný prezidentský kandidát se musí naučit s tímhle pracovat. Zeman se to naučil, bohužel pro nás.