Válka na Ukrajině je nesmírná tragédie. Hrůzné zprávy, videa a fotografie, které již přes tři měsíce proudí z tamějšího bojiště, zachycují utrpení, jakému jsme v Evropě už dávno odvykli. Politické důsledky se již rozlily mimo hranice Ukrajiny, východní křídlo EU hostí uprchlíky, Západ se snaží uvalit sankce na Rusko, do Kyjeva proudí zbraně. Samo utrpení je ale izolované do velké míry na Donbas. Přesto hrozí, že se brzy přelije mimo Ukrajinu, a dokonce mimo Evropu. Válka znásobuje světové problémy s potravinami a brzy může mít nedozírné následky.

Ukrajina je považována za obilnici Evropy. Širé lány by asi málokdo označil za malebné, úrodná černozem však živila carské Rusko a později Sovětský svaz. Úrodnost Ukrajiny se dokonce dostala na státní vlajku, dolní žlutý pruh symbolizuje lány pšenice, horní modrý nekonečnou oblohu. Tato úrodnost ale často byla ukrajinským prokletím. Bolševici vnímali Ukrajinu jako bezedný rezervoár, jehož produkty je možné prodávat a zajistit si tak prostředky na industrializaci. Paradoxně tak v samotné obilnici vyvolali hladomor. Úrodnost Ukrajiny byla také jeden z důvodů, proč si ji Hitler vybral jako jeden z cílů svého lebensraumu, plánu zajistit Němcům nové životní prostory na Východě a přitom zlikvidovat původní obyvatelstvo.

Pátý největší exportér pšenice

Nyní využívá hrozby hladu Vladimir Putin. Ukrajina je pátým největším exportérem pšenice na světě, pokud počítáme EU jako jednu entitu. Ukrajina ročně vyveze zhruba 14 % světové exportní kukuřice, 10 % pšenice a 17 % ječmene. V normálních letech vyveze obilí k nakrmení 400 milionů lidí. Válka však neumožňuje Ukrajincům vyvést úrodu a zasít ve stejném rozsahu jako minulý rok. Podle Světového potravinového programu (WFP) je nyní ohroženo hladem 276 milionů lidí, v roce 2019 to bylo 126 milionů. Válka na Ukrajině podle WFP může ohrozit hladem dalších 47 milionů.

Situace je ještě horší, pokud se k tomu připočítá ruský vývoz. Moskva je největším vývozcem pšenice na světě. Společně s Ukrajinou poskytuje 28 % světové obchodované pšenice, 29 % ječmene, 15 % kukuřice a 75 % slunečnicového oleje. Ruský vývoz sice není zablokovaný, ale kvůli sankcím je složitější a dražší.

A zde je kámen úrazu. Světu nehrozí hlad ve smyslu, že by nebyl dostatek jídla pro všechny. Rusko a Ukrajina se sice podílejí na světovém obchodu některých obilnin až téměř třetinou, ale co se týče globální úrody, čísla jsou mnohem menší. Většinu komodit si každá země dokáže vypěstovat sama. Není tudíž potřeba nahradit 28 % světové pšenice, ale pouze zhruba 1 %. To je rozhodně v silách světa.

Problém není nedostatek jídla jako takového, ale růst jeho ceny. Lidé v bohatších částech světa to zvládnou. Nebude to příjemné, připočte se to k všeobecnému zdražování, ale hlady nikdo umírat nebude. Opravdový problém je to v nejchudších zemích, jimž je vědomí, že světově je jídla dostatek, k ničemu, pokud si ho nemají za co koupit. Téměř 50 zemí dováží 30 % importované pšenice z Ruska a Ukrajiny. V případě Egypta, Turecka, Bangladéše nebo Íránu je to 60 % a víc. To neznamená, že by jim 60 % pšenice chybělo. Rozhodně to ale znamená, že se tamější jídlo prodraží.

Právě v zemích Blízkého východu je to velký problém. Tamní režimy jsou na růst ceny potravin velmi háklivé. Když se naposled vymkly kontrole, vypukly v celém regionu vzpoury, nepokoje a revoluce známé jako arabské jaro. To vyvolalo migrační krizi a destabilizovalo celou Evropu. Zřejmě na to Putin svou blokádou Ukrajiny spoléhá.

Dobrým příkladem režimu trnoucího hrůzou z růstu cen potravin je Egypt. Je to jedna ze zemí, které jsou na dodávkách potravin opravdu závislé. Má přes 103 milionů obyvatel, ale 98 % území tvoří poušť. Momentálně Egypt dováží 62 % pšenice potřebné k výživě obyvatel.

Na chléb nesahat

Tamější úřady intervenují na trhu s pšenicí od 19. století. Byl to však Gamál Násir, vůdce Egypta po svržení monarchie, kdo v padesátých letech zavedl rozsáhlý systém kontroly cen chleba. Od té doby neprošel žádnou velkou reformou. Ne že by se o to vlády nepokoušely. V sedmdesátých letech chtěl Násirův nástupce Anvar Sadat seškrtat dotace na jídlo, včetně některého chleba. Ve městech nastaly dva dny nepokojů a několik lidí zemřelo. Sadat rychle obrátil.

V roce 2011 rostoucí cena chleba byla jednou z příčin egyptské revoluce, která svrhla dlouholetého prezidenta Husního Mubáraka. Po krátkém experimentu s demokracií, jenž vyústil ve vládu Muslimského bratrstva a následně v roce 2013 ve vojenský převrat, je cena chleba považována za otázku národní bezpečnosti. Ze zmíněných 103 milionů Egypťanů má právo na dotovaný chléb asi 72 milionů. Dotovaný bochník stojí méně než jeden cent, nedotovaný zhruba 7 centů. Účet za státní dotace na jídlo stále roste. Předpokládá se, že za rok 2023 to bude 90 miliard egyptských liber neboli 4,9 miliardy dolarů.

Loni v srpnu vůdce puče z roku 2013 a současný prezident Abd al-Fattáh as-Sísí naznačil možné zvýšení ceny dotovaného chleba. „Nemohu poskytovat 20 bochníků chleba za cenu jedné cigarety,“ prohlásil. To však v zemi, která má velmi daleko k liberální demokracii, vzbudilo nebývalé pozdvižení, kdy i podporovatelé režimu prosili prezidenta o přehodnocení. Nakonec k žádné reformě nedošlo. Ve snaze ušetřit za dotace a zároveň zabránit růstu cen chleba ale vláda zavedla strop na nedotovanou cenu bochníků. To vedlo k lokálním nedostatkům, protože pekařům se nevyplatilo je péct.

Egypt krizi potravin řeší a nakupuje pšenici například ve Francii, Paraguayi nebo Indii. Jenže dovézt obilí třeba ze vzdálené Paraguaye je prostě dražší než je dopravit z relativně blízké Ukrajiny.

Zde se dostáváme k dalšímu problému růstu cen potravin. I když válka na Ukrajině trend zhoršila, jejich cena stoupala již předtím. Mohou za to dvě okolnosti, pandemie a neúroda v některých klíčových oblastech.

Pandemie narušila dopravní řetězce, včetně dodávek obilí. Čína hlásí, že kvůli dešťům, které vedly k odložení setby, může být letošní úroda tragická. Vedra a sucho naopak poškodily úrodu v Indii, Severní Americe a Francii. Indie dokonce zakázala vývoz obilí, i když Egypt dostal výjimku. Někteří přisuzují špatnou úrodu globálnímu oteplování, možná ale má svět prostě jenom smůlu. Výsledkem je, že cena pšenice na chicagské burze, jejíž hodnoty jsou považovány za směrodatné, letos vzrostla o 50 %, kukuřice o 32 % a například sójové boby o 26 %.

Cenu zvyšuje nejen neschopnost Ukrajiny vyvézt svou úrodu, ale s válkou související růst energií. Hnojivo se vyrábí ze zemního plynu. Stoupá rovněž cena dopravy. Až 70 % ceny jídla se odvíjí od cen energií.

Navíc, zvlášť v moderní době, opravdovým spouštěčem hladomoru ve světě není neúroda, ale válka. To není jen případ hrozícího nedostatku kvůli konfliktu na Ukrajině. Nejohroženější hladomorem jsou Jemen a Etiopie, země, kde momentálně probíhá brutální občanská válka. Podle WFP momentálně v Etiopii trpí „podmínkami srovnatelnými s hladomorem“ na 400 tisíc lidí.

Kudy ven

Odblokování ukrajinského vývozu by pomohlo. Vrhlo by totiž na trh obrovské množství pšenice, což by mohlo srazit její cenu. Momentálně není problém v ukrajinské neúrodě, ale v tom, jak obilí dostat ze země.

Zhruba 90 % obilnin a olejnatých semen vyváží Ukrajina přes své černomořské přístavy. Jenže Mariupol padl do rukou Rusů a Oděsa je blokovaná a zaminovaná. Transport po železnici je složitý, protože Ukrajina má jiný rozchod kolejí než sousední země EU. Teoreticky je možné vlaky vést přes Bělorusko a pak do baltských států, všechny tyto země mají stejný, sovětský rozchod kolejí, ale znamenalo by to dohodnout se s běloruským prezidentem Alexandrem Lukašenkem, spojencem Vladimira Putina. Lukašenko naznačil, že by souhlasil s převozem, pokud by rovněž Bělorusko mohlo využívat baltské přístavy. Unie může také pomoci Ukrajině vyvézt úrodu přes přístavy v Polsku a v Rumunsku, ale nejoptimističtější předpoklady mluví o tom, že takto se podaří transportovat maximálně 20 % úrody. Podle New York Times na transport veškerého obilí z Ukrajiny je potřeba 40 tisíc vagonů, seřazené za sebou by se táhly 7500 kilometrů, což je zhruba vzdálenost z New Yorku do São Paula v Brazílii.

Tento problém je navíc potřeba řešit rychle. Ukrajinští farmáři navzdory válce, bombardování a nevybuchlé munici dělají, co mohou. Oseto je asi o 22 % méně plochy než minulý rok, kvůli problémům s válkou se očekávají nižší výnosy, vypadá to, že sklizeň obilí bude o třetinu menší než loni. Jenže vniveč může přijít její mnohem větší část, pokud se nepodaří vyvézt zhruba 20 milionů tun obilí, jež leží v ukrajinských sýpkách od minulé sklizně. Pokud se tak nestane před tou další, která proběhne koncem června a v červenci, nebude kam ji uložit a hrozí, že prostě shnije na polích. Ukrajinci si rovněž stěžovali, že EU neodstraňuje byrokratické překážky na transport obilí přes její území. V minulých dnech je EU na rok pozastavila.

Nejlepším způsobem, jak transportovat obílí z Ukrajiny, je stále moře. Rusko tvrdí, že je připraveno otevřít koridory pro lodě s potravinami, ale výměnou za to chce odstranění některých sankcí. To Západ a Ukrajina odmítají. Místo toho se objevil nápad ohledně „koalice ochotných“ západních zemí, které by vyslaly své válečné lodě a pomohly tak s transportem obilí z ukrajinských přístavů. To ale naráží na několik problémů. Nejmenším jsou miny, které do přístavu naházeli Ukrajinci, aby zabránili ruskému vylodění. Specializované západní lodě je dokážou zlikvidovat.

Druhým problémem je Turecko. To kontroluje Bospor a Dardanely a podle konvence z Montreux z roku 1936 může v době války úžiny uzavřít válečným lodím. Tak se stalo a zatím to působilo ve prospěch Ukrajiny, jelikož to zabraňovalo posílení ruské černomořské flotily. Jakýkoli takovýto konvoj by tedy potřeboval souhlas Ankary.

A zatřetí je tu samozřejmě problém ruského loďstva. Dovolilo by si střílet na západní lodě doprovázející transporty s obilím? Pálily by západní křižníky zpět? Vedlo by to celé k eskalaci? Takováto operace není zcela bez precedentu. Během íránsko-irácké války USA chránily kuvajtské tankery před íránskými útoky. Dokonce se Američané několikrát dostali do ozbrojeného střetu z Íránci. V roce 2019 Donald Trump nařídil podobnou operaci, aby zabránil íránským útokům na tankery v téže oblasti. Riskování války s atomovým Ruskem je ovšem něco zcela jiného než konflikt s Íránem. O konvoji k proražení blokády se hodně mluví, naposled Ukrajinci zmínili možnost jeho provedení pod hlavičkou OSN, ale do akce se nikdo příliš nežene.

Nepříjemné dilema

Západ stojí před nepříjemným dilematem. Buď nedělat nic a riskovat hlad, nepokoje a případnou migrační vlnu z Blízkého východu, nebo se dohodnout se agresivním Ruskem, ustoupit jeho vydírání a zrušit sankce. Anebo se pokusit prorazit blokádu silou a riskovat přímý střet s Moskvou.

Přesto existují způsoby, jak nadcházející potravinovou krizi zmírnit. V první řadě je potřeba zachovat světový trh s potravinami. Přes dvacet zemí zavedlo nějaký druh zákazu exportu potravin. Argentina zakázala export hovězího, Egypt fazolí, olivového oleje, pšenice a kukuřice, Ghana zase vývoz rýže, sójových bobů a taktéž kukuřice. To celosvětově zvyšuje cenu potravin a dolehne právě na nejzranitelnější země. Momentálně zákazy vývozu zasahují 10 % světově obchodovatelných kalorií a jednu pětinu světového hnojiva. Příkladem jde Indonésie, která zrušila zákaz vývozu palmového oleje. Pokud se má svět vypořádat s nedostatkem v některých oblastech, obchod musí pokračovat.

Pak je tu otázka biopaliv, 10 % obilí se spotřebuje na tvorbu biologického benzinu a 18 % rostlinných olejů na biodiesel. Přitom jejich přimíchávání do paliva je ekologicky pochybné a zvyšuje ceny.

Bohaté země by měly podpořit WFP ve snaze odvrátit hladomor v nejpostiženějších oblastech. WFP hlásí, že kvůli rostoucí ceně energií mu měsíční výdaje vyrostly o 70 milionů dolarů. V Sýrii podle magazínu Der Spiegel má WFP k dispozici jen 3 % prostředků, které potřebuje. Nedostatek financí mají i projekty v Somálsku a Jemenu. USA, Mezinárodní měnový fond nebo třeba Africká rozvojová banka přislíbily peníze na pomoc nejchudším. Spojené státy plánují například zvýšit produkci hnojiva. MMF vyjednává s Egyptem o půjčce, která by pomohla pokrýt vyšší náklady na potraviny.

Už před válkou na Ukrajině WFP varoval, že půjde o těžký rok. Spojenými silami může svět zmenšit tyto problémy na minimum.