Zpráva o offshorovém obchodu Andreje Babiše, jímž si v roce 2009 převedl, možná vypral víc než 380 milionů korun (viz str. 9 a 53), přišla tak pozdě před volbami, že svůj potenciál nestačí rozvinout. Premiér očekávatelně tvrdí, že to je kampaň, ovšem pak by kvůli němu muselo Mezinárodní konsorcium investigativních žurnalistů (ICIJ) uvést do pohybu akci, která inkriminuje desítky politiků a vlivných figur napříč světem.

Budou orgány šetřit podezření na praní peněz, nebo se tím budou zabývat, ale bez snahy to rychle vyšetřit, jak to uboze předváděly několik posledních let u dotace pro Čapí hnízdo a současně v případě reklamy německé větve Agrofertu (opět) na Čapím hnízdě? I když zpráva z Panama Papers Babišovými voliči stejně nehne, je to cenná připomínka, že v nadcházejících volbách jde o konec nebo prodloužení oligarchického režimu, který u nás žije v podivné symbióze s orgány činnými v trestním řízení; obě složky se navzájem drží v rovnováze a de facto proti sobě nevystupují, bez obojího bychom se dobře obešli.

Druhou zásadní výtkou vůči vládnoucí koalici je rychlé zhoršování státního dluhu. Letos stát prohospodaří 400 miliard korun, což je smutný rekord. Prodražuje se nám obsluha dluhu, ty peníze bude třeba někde konkrétně vzít. Jsou to dvě velká témata voleb, oba hlavní opoziční bloky je správně zdůrazňují, a přesto má letos člověk neodbytný pocit, že v té kampani něco zásadního chybí.

Už jsme o tom klubku do sebe vrostlých problémů v Echu opakovaně psali: drsné epidemiologické uzávěry života a tím i ekonomiky od loňského jara; následující keynesiánská lavina, kdy vládní koalice využila covidu k přidávání zaměstnancům a důchodcům; s tím vším spjatá inflace; konečně radikální klimatická politika, během našeho sžívání s covidem protlačená na unijní rovině, klimatická politika, jejíž vinou se inflace může stát trvalým jevem příštích let.

To jsou minimálně stejně silná témata jako oligarcha, který svůj střet zájmů přebíjí bombardováním voličů penězi. Opozice tu však nemá co říct, protože se na obojím tak či onak podílela – částečně vládu k tomuto chování pobízela, částečně proti němu včas neprotestovala. Zkouší to trochu napravit na poslední chvíli, kdy bylo celé klubko potíží náhle nasvíceno. Ale není už ani čas, aby se jako téma do kampaně ujalo, není to dostatečně systematické a není to věrohodné.

Z hovorů s insidery opozičního tábora je zřejmé, proč se to vyvinulo takto. „Lídři“ tzv. demokratické opozice jsou dnes odzbrojeni svým strachem. Poslední rok a půl strávili tu obavami, že kdyby se víc stavěli proti lockdownům, měli by dnes v průzkumech ještě méně hlasů – tedy kolem deseti procent každý blok –, tu strachem, že kritika Zeleného údělu by jim odehnala voliče, jimž se trochu mlhavě říká proevropští. Když se téma v posledních týdnech přece jen prodralo na světlo, odkazoval tým Petra Fialy nespokojené voliče k posezení předsedy u youtubera Bratříčka v garáži na Příbramsku. Ano, tam Fiala Zelenému údělu věnoval několik kritických vět. A kmenoví voliči strany se to mohou dovědět, ale mrky mrk, je to mezi námi.

Takže všichni vážní uchazeči o premiérský post společně zavírají oči před nepříliš vzdálenou budoucností. Upínají se k realitě, která trvala zhruba do konce roku 2019 (kdy už bylo utrácení vlády vidět, o premiérově střetu zájmů nemluvě). Tato realita je i součástí dneška, jen už ho zdaleka tak nevystihuje. Tak podivná kampaň tu od roku 1989 nebyla. Nepřátelství mezi babišovským táborem a lídry nebabišovského světa je pravé, a přece tyto entity spojuje faktický kartel mlčení.

Je samozřejmě otázka, proč odměňovat hlasem lidi, kteří mají takový strach z tzv. kontroverzních, přitom zásadních témat doby. Proč by se „lídři“, paralyzovaní strachem už v opozici, měli osvědčit v exekutivě, která bude přinášet větší zátěž? Za pokračování stávajícího vývoje potřeba ostřejší pravice, která vzdoruje tendencím přicházejícím z EU, stejně vznikne. Z tohoto pohledu je hlas pro tzv. demokratickou opozici jen pokus získat oddechový čas.