Ještě nedávno vypadal náš politický provoz téměř idylicky. Po odeznění jarní vlny covidu veřejný prostor zaplňovali Rusové ve Vrběticích, radní v Radě ČT, Andrej Babiš junior a podobně. Teď, dva týdny před volbami, se znenadání ohlašuje budoucnost, která pro nás má vážnější témata. Česká národní banka si dělá starost o inflaci, která by do konce roku mohla vystoupat k pěti procentům. Brutálně, mnohem víc, než je celková inflace, podražily stavebniny. Mnohem víc roste i cena elektřiny. Zdražuje se u nás, zdražuje se v sousedním Německu a ještě dál. Z Velké Británie přicházejí těžko uvěřitelné zprávy o království, které poprvé od hornických stávek před čtyřiceti lety čelí energetické krizi. Nemůže za ni brexit, může za ni pandemie s lockdowny a ovšem energetická politika, jíž se většina Západu upsala před deseti patnácti lety a dnes přicházejí její první větší plody.

Je šokující poslouchat z úst premiéra Borise Johnsona chlácholení Britů, že prudký růst plynu je přechodný jev – a současně jedním dechem Johnsonovo varování, že energetická krize potrvá možná až několik měsíců. Šokující je i to, že právě Johnson před těmi deseti patnácti lety řídil politický týdeník, na jehož stránkách on a mnozí další autoři před tím, co už brzy může nastat, varovali. Pak přešel do politiky a zezelenal. Teď americký výrobce hnojiv CF Industries kvůli nedostatku plynu za přijatelné ceny zavřel v Británii dvě továrny.

Na růst cen plynu působí některé důvody jednorázové (v britském případě k vyšší poptávce po plynu přispěla porucha na kabelu, který přivádí proud z jedné atomové elektrárny ve Francii) a některé trvalé. Ty jsou bohužel platné i v naší části Evropy. Poslední týdny v Evropě málo foukal vítr, což odhaluje nedostatek stabilních zdrojů energie. Politická třída se po léta z nějakého záhadného důvodu místo o rozvoj energetiky zabývá šturmováním nesmyslných předsevzetí k redukci CO₂ (proč jsou nesmyslná, vysvětluje v rozhovoru v novém čísle Týdeníku Echo na straně 18 profesor Fritz Vahrenholt). Německo posledních deset let postupně odstavuje své reaktory a neotvírá některé, už hotové, moderní, avšak uhelné elektrárny, aniž je schopno nahradit je něčím stabilnějším, než jsou větrné parky a solární plantáže. A než je plyn z Ruska. Plyn musí a v budoucnu bude muset pokrývat víc nároků, i to je pochopitelně jeden z důvodů, proč po něm ve světě roste poptávka.

Nezodpovědnost je samozřejmě vlastní i české politice. Minulá, ale už i Babišova vláda ustoupila od přípravy dostavby nových jaderných bloků, a když se k tomu letos konečně rozhoupala, může nám už být jen líto sedmi ztracených let.

Titíž konvenční politici, kteří náhle bezradně stojí před inflací, zdražováním plynu a kteří se dnes mohou jen klepat při pomyšlení na blackouty, ještě zcela nedávno na evropských summitech schvalovali Zelený úděl pro Evropu, rok a půl udržovali lockdowny a dosud trvají na takových pravidlech pro cestování, za nichž lidstvo pokud možno zůstane doma a nebude nikde zbytečně trajdat a roztáčet ekonomiku.

Babiš je v takové situaci objektivně politicky zranitelný, jeho otisky prstů najdeme na klimatické politice EU i na domácích uzávěrkách. Obojí vede a povede k vyšší inflaci, k chudnutí střední třídy a k úbytku mobility. Babišův kabinet na vzniklou situaci reaguje jednak nápadem sociálně kompenzovat chudé domácnosti, jednak dalším navýšením dotací pro majitele „obnovitelných“ zdrojů. Je to nabídka současně pro nejchudší a pro nejbohatší vrstvy společnosti. Náklady ponese střední třída. A naše oficiální opozice už na této bláznivosti do voleb nijak zázračně nevyroste, protože v jednom případě (Ivan Bartoš) tuto energetickou a klimatickou politiku podporovala odedávna, v druhém (Petr Fiala) k ní nedávno slavně přistoupila. Část koalice Spolu, totiž elementy uvnitř TOP 09, ještě v těchto dnech na své platformě aktivně propaguje Zelený úděl. Významné politické síly v české politice se zříkají terénu, na němž vyroste někdo jiný, nad kým ony posléze budou stejně bezmocně ohrnovat nos.