Ve filmech Woodyho Allena často zazní pobavená a zároveň posmutnělá konfese – život je absurdní a vytratí se do prázdna, člověk má nepotlačitelný sklon tu svou existenci navíc ještě komplikovat vlastní dezorientací a rozporností svých tužeb, naštěstí je ale také možné se tím vším taky bavit a poslouchat jazz. Docela bych dvaaosmdesátiletému herci a režisérovi přál, aby se na něm léčivá síla jazzu projevila ve vší její síle. Asi to teď nemá jednoduché, stal se na stará kolena páriou. Jeho filmografie, k níž pravidelně každý rok přibývala nejméně jedna položka, by mohla být už provždycky uzavřená. Známí herci a především herečky dávají různými způsoby najevo, že s ním už nechtějí pracovat, případně lítost nad tím, že v jeho filmu někdy hráli. Jako kdyby tím vším byla potvrzena oprávněnost té allenovské hluboké skepse. Jenom legrace nějak absentuje. V Hollywoodu – a nejenom tam – prý v současné době dochází k jakési „změně paradigmatu“ a způsob, jímž filmový průmysl k Woodymu Allenovi přistupuje, to dokládá. Zrovna skvělou zprávu bych v tom ale neviděl, jakkoli nejsem moc velký fanoušek Allenova pozdního období. Jsou dva důvody Allenova pádu, oba nějakým způsobem sporné.

Ten jistě vážnější se týká jeho rodiny. Adoptivní dcera Dylan Farrowová ho v roce 1992 obvinila ze sexuálního zneužívání (bylo jí tehdy sedm). Obvinění zopakovala i jako dospělá v roce 2014 a při pozdějších příležitostech. Podpořil ji i bratr Ronan Farrow (v době údajného trestného činu mu bylo pět let), který jako novinář zásadním způsobem přispěl k odhalením zločinných praktik známého producenta Harveyho Weinsteina. Allen prý využil svého mediálního vlivu, aby svědectví Dylan jaksi upozadil. Jenomže vyšetřování režiséra za pachatele neoznačilo. Malá Dylan se svým svědectvím vystoupila v době, kdy probíhal velmi hořký a bojovný rozchod mezi jejími adoptivními rodiči – důvodem byl Allenův vztah k Soon-Yi Previnové, již režisérova partnerka Mia Farrowová adoptovala spolu se svým prvním manželem. V té době také v anglosaském světě probíhala vlna procesů s údajnými pachateli sexuálních zločinů na malých dětech, především s pracovníky privátních školek, později vyšlo najevo, že značná část odsouzených byla velmi pravděpodobně nevinná a že dětští svědkové byli manipulovaní, vzpomínky na zneužívání jim byly jaksi implantovány. Mohlo se to stát i Dylan Farrowové, jistotu v té věci samozřejmě pozorovatel zvnějšku po všech těch letech mít nemůže. Pravda ale je, že žádné další obvinění tohoto druhu proti Allenovi vzneseno nebylo a že konkrétní situace, v níž se měl zločinu dopustit, byla pro ukájení nějakých temných spádů hodně nevhodná – Allen údajně adoptivní dcerku zneužil v domě, který byl plný příbuzných ženy, s níž se právě rozcházel. Navíc, přestože doba velice přeje zveřejňování nedávných i dávných kauz skutečného i domnělého sexuálního obtěžování, na Allena zatím žádná žena nic nevytáhla. Vzhledem k režisérově značně barvité osobní historii to je až s podivem. Herečky, jež se zpětně distancují od své práce na filmech Woodyho Allena, opakují v různých formulacích tvrzení, že Dylan uvěřily, rozhodly se k tomu. Jenomže pravda není věc osobního rozhodnutí, člověk nemá povinnost tvářit se, že ví všechno, jednat tak, jako kdyby věděl. 

Ta druhá věc, kvůli níž se z Allena stává vyděděnec, se týká jeho tvorby a asi i životního stylu. Jeho filmy prý jsou monotónní tím, jak se vracejí k motivu vztahu staršího pána a mladé dívky, která je tvůrcem redukována na prostý objekt touhy, vlastně maso. Ano, každý, kdo pár Allenových snímků viděl, snadno z nich pochopil, že mladé ženy jejich tvůrci, řekněme, nejsou lhostejné. Novinář Richard Morgan v obsáhlém článku pro Washington Post popsal režisérovu „obsesi dospívajícími dívkami“ (pokud je ale Allen „posedlý“ dospívajícími, asi není pedofil). Prošel totiž tvůrcův obsáhlý archiv, který Allen dal do správy Princetonské univerzity. Našel v něm různé zápisky, verze scénářů a povídek a další texty, poselství toho všeho prý bylo jednoznačné: Woody Allen je chlípník. Prozrazuje ho jeho styl, když píše o mladých ženách, způsob, jakým popisuje herečky, s nimiž pracoval. „Milovat umělecké dílo znamená přistupovat k němu jako k dokončenému, vyleštěnému a upravenému pro publikum. Ale jaké myšlenky jsou do umění vkládány? Jaké emoce? Priority? Ošklivost? Všechno umění je zčásti autobiografické – přichází z nitra něčí mysli, něčí duše. Allenovy archivy ukazují, co tam uvnitř je,“ končí Morgan svůj článek-verdikt. Ta slavná „změna paradigmatu“ je v něm vyjádřená ve vskutku kondenzované podobě.

Je zřejmě jedno, že postavy mladých žen ve filmech Woodyho Allena většinou dalece přesahují prostý sexuální objekt, předmět touhy. Často ty hrdinky jsou inteligentní a i jinak výrazné, mohou sloužit také coby zrcadlo, jež zvýrazňuje opotřebovanost a zmatenost mužského protagonisty. Herečky o role v Allenových filmech také usilovaly proto, že pro ně psal zajímavé postavy, ne nějaké jednorozměrné figury, jejichž smyslem je těšit oko a navozovat u pánů vzrušení. Jenomže to je už zřejmě jedno, protože za těmi krásnými postavami možná byly nehezké myšlenky. A dnešní divák si zaslouží jenom to nejčistší, čisté od kořenů, vzniklé z čistých myšlenek. A všechny ty myšlenky by měly být přezkoumány, kdo třeba vytvořil cosi krásného, ale kontaminoval to ošklivostí uvnitř, zaslouží být postaven na pranýř. Oklamal publikum přece. Plyne z toho pro autory současné i budoucí jasné poučení: pálit všechny poznámky a pořádně promazat hard drive. Jinak by se stopy zápasů, selhání, vnitřních rozporů mohly dostat do rukou nějakého správce čistoty umění. Vyvodil by z nich pak příslušné závěry.