Když v roce 1969 v zápase o titul mistra světa v šachu poráží ruský velmistr velmistra arménského, zajímá sovětský duel leda šachisty. Když se však o tři roky později probojuje k „šachovému trůnu“ Američan Robert Fischer, přitáhne „zápas století“, jak se mu na Západě začne říkat ještě před jeho začátkem, pozornost celého světa. Nejen šachového. Má-li kdo šanci narušit sovětskou hegemonii v této subkultuře, je to právě zázračné dítě z Chicaga.

V úterý 11. července 1972 usedá v Reykjavíku k šachovému stolku mistr světa Boris Spasskij (35). Je na vrcholu sil a proti Fischerovi (29) si věří. Znají se dlouho, v turnajích už se několikrát utkali, Fischer nikdy nevyhrál. Hlavní rozhodčí zápasu Lothar Schmid (z NSR, jak se tehdy v českém tisku s pošetilou důsledností píše; teprve v prosinci 1973 při oficiální pražské návštěvě kancléře Willyho Brandta si i v Rudém právu vzpomenou, že ta země se vlastně jmenuje Spolková republika Německo), vydavatel knih Karla Maye a prý i spisovatelův příbuzný, spouští v ohlášeném čase dvouciferníkové hodiny; je německy akurátní, ač šampionův vyzývatel v sále dosud není. Přijde vůbec? Místo utkání se složitě domlouvalo, už ohlášený termín se posunul. Fischer měl připomínky k tomu i onomu, k finanční prémii, ke kamerám, k hluku v sále, k osvětlení…

Sovětský „šachový gentleman“ – tak zní dobové klišé, omílané českými publicisty do omrzení – hraje v první partii s bílými figurami. Učiní tah dámským pěšcem (d2–d4), povstane a zvolna odkráčí stranou k rozhodčímu, snad se chce zeptat, co je s Fischerem. Vtom to v řadách diváků zahučí: na scénu vchází enfant terrible světového šachu, poněkud klátivým krokem zamíří ke svému pohodlnému kancelářskému křeslu (letecky si ho dal dopravit z USA, už mu přineslo štěstí, odehrál v něm vítězný zápas s Petrosjanem, otvírající cestu ke Spasskému), usměje se na soupeře, jenž se mezitím rychle vrátil na své místo, podá mu pravici, levou ruku přitom nevytáhne z kapsy kalhot. Usedá a zírá na bílé figury s postoupivším pěšcem, jako by byl prvním soupeřovým tahem zaskočen. To je jen póza, na zápas se dokonale připravil, i fyzicky, pečlivě si zanalyzoval tři sta padesát partií Spasského z jeho velmistrovské kariéry. Vyrovnanou hru nakonec ztrácí – po podivné chybě v koncovce. Nestalo se tak v časové tísni, kdy i velmistři dělávají všelijaké brykule. Fischer snad prohrál… schválně. Ale proč? Komentátoři krčí rameny, nikdo tomu nerozumí.

Osud zápasu je nejistý, Fischerovi volá z Washingtonu Henry Kissinger. Ozval se mu už před zápasem: „Tady je nejhorší šachista na světě a volám nejlepšímu šachistovi na světě. Amerika potřebuje, abyste tam jel a porazil Rusy.“ A teď znovu: „Jste náš člověk proti komoušům.“ Spasskij paradoxně nikdy členem komunistické strany nebyl, inklinoval spíš k Západu, kam se v roce 1981 dokonce vystěhuje, protože třetí sňatek uzavře s francouzskou občankou.

Za stavu 2:0 pro šampiona si nikdo nevzpomene na to, co patnáctiletý Fischer prohlásil kdysi v Moskvě před šokovanými velmistry: Kde je Botvinnik? Chci hrát s mistrem světa, dám mu náskok 2:0. Pomalu, chlapče, pomalu, napomínali ho Rusové, k takovému zápasu se musíš probojovat. Šachový publicista Ladislav Alster je Rudým právem vyslán na Island, za cestu obyčejným smrtelníkům tehdy nedostupnou je náležitě vděčný, píše servilně i o tom, jak ho „náš chargé d’affaires soudruh Reichart“ vezl „z keflavického letiště do Reykjavíku“; Fischer se v jeho očích „zostudil“ a „vešel do dějin bojů o mistra světa jako nejnehoráznější vydřiduch a hysterický domýšlivec“. A kam asi vešel pan Alster? Také velmistr Vlastimil Hort – zatím reprezentant ČSSR, pro emigraci se rozhodne až v roce 1985 – si přisadí: referuje o sekundantech duelantů, ovšemže zamlčí, že ve Fischerově týmu je i Lubomír Kaválek, exulant od roku 1968, a ušklíbne se nad tím, že William Lombardy, na Islandu Fischerova pravá ruka, šel v roce 1963, kdy studoval bohosloví, na nedělní mši v Budvě, vše prý vysvětloval „černý hábit a bible v jeho rukou“. Bývalo by asi správnější, kdyby velmistr Lombardy třímal Komunistický manifest a vypravil se do agitačního střediska.

Ale ať se normalizační média snaží sebevíc, průběh zápasu ovlivnit nemohou, a dokonce ani sympatie veřejnosti. Ty jsou, jak pamětníci vědí, z velké části na straně „nevypočitatelného“ reprezentanta svobodného světa. Rudé právo, v každém čísle na první stránce marně naléhající na proletáře všech zemí, aby se spojili, lže tradičně bez uzardění, v článku Islandští diváci fandí Spasskému mystifikuje čtenáře i v historických údajích: od roku 1948 prý poprvé usedá „k zápasu o nejvyšší titul šachista, který se nenarodil v Sovětském svazu“, to je nesmysl, Botvinnik se narodil v Rusku ještě nesovětském, také Smyslov byl starší než SSSR, Michail Tal, vlastně Mihails Tāls, jak zní jeho jméno v lotyštině, přišel na svět roku 1936 v Rize, to tam bota sovětského okupanta zatím ještě nedošlápla. Čtenáři však jsou obezřetní a polopravdami se většinou krmit nenechají. A protože třeba o Kaválkově angažmá v Reykjavíku vědí z Hlasu Ameriky, vidí, že Hortův „antiklerikální“ článek je bezcenný.

Po páté partii to je na šachovnici 2,5 ku 2,5, všechno začíná nanovo, v šesté partii Fischer vyhraje a vedení už nepustí. Nakonec vítězí 12,5 ku 8,5, zápas má mít 24 partií, ale není třeba, po 21. je rozhodnuto. Svět má nového mistra světa v šachu a sovětský blok jednu prohranou bitvu studené války. Že v závěru příští dekády prohraje i ji, zatím v Moskvě nevědí. Ještě deset let bude v Kremlu sedět Brežněv.

Reykjavík se stane Fischerovi osudným. Po neuvěřitelných peripetiích tam v lednu 2008 zemře (novináři si všimnou, že počet jeho završených let je shodný s počtem políček na šachovnici: 64) a do islandské země bude i pochován. Už v březnu toho roku se tam vypraví Boris Spasskij a na čerstvý hrob svého přemožitele položí květiny.