Nový premiér, profesor politologie Petr Fiala je zjevně velmi dobrým znalcem politiky amerického prezidenta Theodora Roosevelta a jeho hesla Mluv tiše, ale nos velký klacek. Právě tato politika zjevně Petru Fialovi pomohla k prosazení jeho vlastních záměrů s vládou proti vůli Miloše Zemana. Ten si vzal původně do hlavy, že nejmenuje ministrem zahraničí piráta Jana Lipavského, protože k němu měl čistě osobní výhrady.

Fiala stál pevně za svým. Nepřekypoval žádnými velkými slovy na adresu prezidenta. Stejně tak to nedělal nikdo z vládní koalice. Veřejně jen jednoduše suše vzkázal, že pokud nebude vláda jmenována v plném, jím navrženém složení, podá na pana prezidenta kompetenční žalobu k Ústavnímu soudu. Při osobní schůzce v pondělí v Lánech Miloši Zemanovi zjevně došlo, že to Petr Fiala myslí vážně. A že by mu v současné konstelaci válka s novou vládní většinou na zbývající rok a pár měsíců jeho mandátu vůbec nic nepřinesla. Plně si uvědomil současné politické reálie. Koalice má nejen většinu pohodlných 108 hlasů v Poslanecké sněmovně, ale vládne jí i v Senátu. Prezident si také zjevně udělal průzkum terénu a došlo mu, že by u Ústavního soudu tu kompetenční žalobu s vysokou pravděpodobností prohrál. Pak by mu už nezbylo nic jiného než buď ustoupit, nebo trčet osamocený jako kůl v plotě a neprosadit už do konce svého působení na Hradě vůbec nic.

Tohle mocenské příměří a uznání toho, kdo tady v této chvíli většinou disponuje, mu dovolí udržet si po zbytek vládnutí moc a vliv. Je tady řada postů, na nichž se prezident musí s vládnoucí většinou shodnout. Nebo přímo nemusí, ale shodnout by se měl. Už koncem roku končí kvůli věku mandát současnému předsedovi Nejvyššího správního soudu Michalu Mazancovi. Bude potřeba jmenovat jeho nástupce, což činí přímo prezident. Před pár dny odjela z Ústavního soudu do Štrasburku na Evropský soud pro lidská práva soudkyně Kateřina Šimáčková. Miloš Zeman by měl vybrat jejího nástupce. Ten ale musí zároveň projít Senátem, kde je koaliční většina. Před prezidentem je jmenování nového vedení Nejvyššího kontrolního úřadu. Vláda bude muset naopak řešit vedoucí funkce nejen v Bezpečnostní informační službě, ale i v dalších zpravodajských službách. Nic z toho není dobré dělat v souboji prezidenta, vlády a parlamentu. Lepší než střet je tady symbióza.

Díky diskrétnosti nové koalice a jejímu mediálně komunikačnímu minimalismu prostého úniků, jaké jsme znali za minulých vlád, se zjevně nikdy nedovíme, co přesně bylo součástí mocenské dohody, kterou spolu Petr Fiala a Miloš Zeman uzavřeli. Vlastně je to dobře. Politika potřebuje pro to, aby fungovala, i své zákulisí. Totální transparence s on-line výkazy schůzek, jakou tady chtěli provozovat Piráti, stejně jako přímý přenos neustálých prázdných výroků úplně k čemukoli, jaký tady předváděl osm let Andrej Babiš, společnost jen rozkládají.

Můžeme spekulovat. Jestli Petr Fiala slíbil Miloši Zemanovi, že po jeho odchodu ze scény nabídne důstojná místa ve veřejné sféře, nebo aspoň nějaký vliv jeho nejbližším lidem. Můžeme u každého navrženého náměstka nebo úředníka na ministerstvu nebo na vlivný úřad přemýšlet, je-li to člověk Hradu. Můžeme pozorovat, co se bude dít s rozpočtem prezidentské kanceláře v časech škrtů. Můžeme přemítat o spoustě dalších věcí, které nejspíš vždy zůstanou jen ve stadiu dohadů. Každá politická dohoda má svou cenu, kterou obě strany platí. Část jí nikdy na povrch nevyplave. Pokud není za nějakou hranou, ničemu to neškodí. Politika je vyjednávání. V něm musí být o čem vyjednávat. Když spolu prezident s premiérem umějí slušně jednat, je to vždy lepší než souboj institucí. Miloš Zeman je především pragmatik. Vždycky zaútočí. Když protihráč nepodlehne, přijde respekt. Andrej Babiš byl vždy ve vztahu se Zemanem tím podřízeným. Petr Fiala zatím buduje rovnocenné partnerství.

První politická partie cesty k vládě se mu vydařila. Snad tichý hlas a velký klacek vydrží co nejdéle. Výzev je před novou vládou víc než dost.