Francie naráží v Berlíně

Kdo zaplatí záchranu Paříže

Francie naráží v Berlíně
Kdo zaplatí záchranu Paříže

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Po necelých třech měsících se Emmanuel Macron oklepal z šoku, do nějž ho uvrhly tvrdé a často násilné protesty Žlutých vest, které se neobešly bez mrtvých, několika set zraněných, slzného plynu a střelby gumovými projektily. Na přelomu listopadu a prosince roku 2018, kdy zloba Žlutých vest kulminovala, se Macron ukryl v Elysejském paláci. Nedaleko od něho demonstranti křičeli: „Jdeme si pro něj.“ Zjevně pobledlý a vyděšený vystoupil v televizním projevu až po víc než týdnu. Uznal, že hněv Francouzů je oprávněný a hluboký. Uznal své chyby. Uznal, že mohl dát lidem „pocit, že má jiné starosti a priority“ než jejich životní úroveň, a slíbil, že teď už se bude starat jen o ni. Že si ty priority přehodnotí. Prohlásil, že země je zralá na „hospodářský a sociální výjimečný stav“. A rovnou slíbil, že bezodkladně, prezidentskými dekrety se pokusí vylepšit životní úroveň Francouzů.

Pár týdnů přestal spřádat své velikášské vize a prohlubování evropské integrace a skutečně cestoval po Francii, aby dokázal, že si priority srovnal. Smlouvu z Cách, která deklarovala výrazné prohloubení spolupráce Francie a Německa, rozzlobeným Francouzům až do jejího podpisu raději moc neprezentoval.

Po třech měsících to ale vypadá, že má francouzský prezident znovu chaos v prioritách. Opět se ujal role vizionáře evropské integrace. Do řady evropských deníků umístil svůj článek, v němž tvrdí: „Ještě nikdy od druhé světové války nebyla Evropa v takovém ohrožení a přitom tak potřebná.“ Evropou samozřejmě myslí Evropskou unii. Používá to stejně jako většina zastánců prohlubování evropské integrace bez skrupulí jako synonymum. Po pár obecných frázích o krizi EU nastupuje, jak už u Macrona bývá zvykem, jízdní řád zcela konkrétních nápadů, jak by se integrace měla prohloubit. „Odolejme pokušení dát se na ústup a nechat se rozdělit; navrhuji vám, abychom se společně dohodli na obrodě pomocí tří ambicí. Těmi jsou svoboda, ochrana a pokrok.“

Zajímavé je, čím konkrétním francouzský prezident (vzděláním politický filozof, profesí finančník) tyto ambice naplňuje. Svobodu podle něho nejvíc ohrožují zahraniční mocnosti, které prý chtějí ovlivňovat, jak lidé v různých evropských zemích volí. A pak nenávist a násilí na internetu (známé jako hate speech). „Navrhuji vytvořit Evropskou agenturu pro ochranu demokracie, jež by každému členskému státu dala k dispozici evropské odborníky, kteří by jejich volební proces chránili proti kybernetickým útokům a manipulacím. Ve stejném duchu nezávislosti musíme také zakázat financování evropských politických stran cizími mocnostmi. Na základě evropských pravidel nesmíme připustit jakékoli projevy nenávisti a násilí na internetu, neboť úcta k jednotlivci je základem naší civilizace, založené na důstojnosti,“ píše Macron. To je fakticky integrovaná evropská cenzura.

Ochranou míní Macron sjednocení azylové politiky. Jde do toho hodně natvrdo. „Proto musíme přehodnotit schengenský prostor: všichni, kdo se na něm chtějí podílet, musejí splnit podmínku odpovědnosti (důsledná kontrola hranic) a solidarity (stejná azylová politika, stejná pravidla pro přijímání a odmítání žadatelů).“

Pokrok, to je podle Macrona integrace sociálních systémů, a tady už nevysloveně míříme k tomu, co je z dlouhodobého pohledu francouzský cíl. Sdílení daní a dluhů. „Celá Evropa je předvojem, vždy dokázala definovat normy pokroku. Proto se musí zaměřit spíš na projekt konvergence, tedy sbližování a spolupráce, než konkurence. Evropa, kde vzniklo sociální zabezpečení, musí pro všechny pracovníky − od východu na západ, ze severu na jih − vytvořit sociální štít, který jim zaručí stejnou odměnu na jednom pracovišti a evropskou minimální mzdu, přizpůsobenou situaci každé země a každoročně kolektivně vyjednávanou.“

Tohle naštěstí spolehlivě naráží v Německu, které žádné daně a dluhy sdílet nechce. Annegret Krampová-Karrenbauerová, nástupkyně Angely Merkelové v čele CDU, napsala do nedělníku Welt am Sonntag antimacronovský článek. „Evropský centralismus, evropský etatismus, sdílení dluhů, evropeizace sociálního systému a minimální mzda by byly špatnou cestou,“ píše AKK.

14. března 2019