Psychologické dopady pandemie se staly hojně debatovaným tématem, mluví a píše se o jejich vážnosti, prudkém nárůstu psychických onemocnění, především depresí a úzkostí, vážných dopadech uzavírek na psychický stav dětí a dospívajících, sebevraždách, násilí. Před víc než rokem na to téma redaktor Týdeníku Echo diskutoval s psychiatrem a přednostou Psychiatrické kliniky LF a FN Plzeň Janem Veverou a psycholožkou a psychoterapeutkou Lenkou Zajícovou (viz Týdeník Echo č. 42/2020 – pozn. red.). Po necelých dvou letech pandemie se jich zeptal, jak se jejich názory na psychický stav české populace za tu dobu vyvinuly. Přidal se k nim psychiatr a vysokoškolský pedagog Jiří Podlipný. Když se lidé pouštějí do debaty o duševním zdraví a společnosti, většinou ji vnímají jako debatu o těch druhých. Zeptal jsem se proto účastníků Salonu Echa, jestli pozorují nějaké psychické dopady pandemie sami na sobě.

Podlipný: Vůbec žádné. Jediná větší změna je, že jsem nemohl cestovat tolik, jak jsem zvyklý.

Vevera: Došel jsem k poznání, že vůbec nejsem schopný účelně nakládat s volným časem. Měl jsem ho kvůli karanténám víc, ale nepřečetl jsem díky tomu víc knih. Místo toho jsem sledoval seriály a přestal cvičit, což venku šlo i v lockdownu. Zlenivěl jsem. Většina mých přátel a známých na tom byla podobně. Narůst pasivity jsem zaznamenal i u svých pacientů a referuje se o něm i v odborném tisku. Nedávno jsem ale udělal i příjemnější zjištění, na rozdíl třeba od lidí, kteří provozují restaurace a pracují v turistickém ruchu, jsem nepřišel ani o jeden plat a, byť nerad, ušetřil jsem i za dovolené a restaurace, takže po dvou letech mám na kontě víc peněz. To je z hlediska vlivu na psychiku docela příjemné zjištění. A řekl bych, že lidí, kteří na tom jsou v tomhle ohledu podobně, není úplně málo.

Zajícová: Ani mě pandemie psychicky moc nepoznamenala, ale s tím sledováním seriálů to mám podobně. Moje děti chodí do školy a to mi přineslo různé stresové situace – stejně jako jiným rodičům. Zároveň mi ale pandemie dala i velké téma, corona a dění kolem ní mě fascinují, dost o tom přemýšlím, takže se dá říct, že mě pandemie takovým podivným způsobem obohatila.

A co vaši klienti a pacienti? V souvislosti s pandemií se často píše o prudkém zhoršení duševního zdraví české populace. Poruch a nemocí je víc a jejich projevy jsou horší. Odpovídá to vaší praktické a třeba i výzkumnické zkušenosti?

Vevera: Takové zhoršení by se mělo projevit třeba na vyšší sebevražednosti. Rok se v té souvislosti připomínají výsledky průzkumu týmu dr. Winklera ze začátku pandemie, podle nichž skutečně došlo k nárůstu sebevražedných myšlenek. To by za normálních okolností skutečně předznamenávalo zvýšení počtu sebevražd. Už před rokem jsem ale říkal, že v krizových situacích může přestat platit úměra mezi častostí myšlenek na sebevraždu a počtem reálných skutků. A k tomu skutečně došlo. Počet sebevražd v roce 2020 byl jen o malinko vyšší než v roce 2019, i tak byl druhý nejnižší v celé historii měření a výrazně nižší než v roce 2018. Data za rok 2021 ještě nebyla zveřejněná, ale nezdá se mi, že by něco nasvědčovalo nějaké dramatické změně. Samozřejmě narostly úzkosti a deprese. Otázka je, jestli na tom je něco překvapivého. Pokud člověk každý den slyší, kolik set lidí zase zemřelo, je naprosto pochopitelné, že z toho je úzkostnější. Mě ty údaje o úzkostech a depresích svým způsobem uklidňují. Dokládají, že nežijeme ve společnosti chladných psychopatů. Ta čísla o nárůstu depresí a úzkostí beru vážně, ale vnímám je také v tomhle kontextu, nemusejí nutně znamenat nějakou drastickou změnu. Čísla vůbec častěji vykreslují jinou realitu než naše dojmy a pocity. S kolegy psychiatry si často povídáme o tom, jak strašně udření se cítíme. Naneštěstí máme v nemocnici ekonomické oddělení, které všechny ty úkony spočítá. Tak jsme se třeba v naší nemocnici dověděli, že v roce 2020 jsme na psychiatrii pracovali na sedmdesát procent. Cítili jsme se unavení, taky proto, že jsme se museli často převlékat, a ledacos bylo složitější, ale čísla ukazují tohle.

Podlipný: Pracuji především s dětmi. Potvrdila se moje hypotéza, že to vychýlení společnosti, které začalo v březnu 2020, bude dobíhat v roce 2021. V roce počátku pandemie počet hospitalizovaných dětí poklesl o třicet procent oproti roku 2019, možná také kvůli vládním opatřením. Loni už ale na naší dětské psychiatrii došlo k dramatickému nárůstu, oproti roku 2019 zase třicet procent, tentokrát ale nahoru.

Zajícová: Pracuji v psychologické ordinaci, kam za mnou chodí lidé dlouhodobě, mohla jsem je tedy dva roky doprovázet a sledovat, jak se pandemie propisuje do jejich životů. Vidím, že se během té doby proměňují témata, s nimiž do ordinace přicházejí, neřekla bych ale, že se jejich psychický stav za tu dobu celkově zhoršil – jistě na to může mít vliv, že to jsou lidé, kteří na sobě pracují, a proto taky chodí na terapii. Mluví o tom, co v té které době řeší i společnost. Nejdřív byl téma strach z nemoci, pak přišly na řadu důsledky vládních nařízení, nejvíc je řešili ti, na koho dopadly, třeba umělci. Později jsme mluvili o očkování a v současné době je největší téma rozdělení společnosti. Všichni to vnímají a několika se to hluboce a osobně dotýká, jsou to lidé z obou stran toho rozdělení a trápí se tím, že to rozdělení má špatný vliv na jejich vztahy. A také narážejí na uvědomění si vlastní snížené tolerance a snášenlivosti, jsou překvapeni, co s nimi ta situace dělá. Považovali se za lidi, kteří snesou, když má někdo jiný názor, teď to snášet přestávají, podráždí je, co je dřív nevytáčelo.

Existuje shoda na tom, že nejhorším způsobem pandemie dopadla na děti a dospívající lidi.

Podlipný: Přišli například o žádoucí stereotypy, které přináší docházka do školy, jejich dny ztratily strukturu, z větší části zmizel režim. To může být pro psychologický vývoj devastující. Na podzim 2020 jsem si říkal, že pokud by teď uzavírky skončily a školy by na jaře fungovaly už normálně, tak tu zatáčku ještě vybereme. Jenomže ten chaos se protáhl ještě na jeden školní rok a v současnosti už je, myslím, zřetelné, že došlo k nějakému trvalejšímu narušení. Všichni žijí v chaosu – žáci, rodiče i učitelé. Nemá význam dělat si plány přesahující horizont jednoho dne. Nikdo neví, jestli zítra přijde do školy pozitivní spolužák a zavře se kvůli tomu třída. Děti zažívají, že se jejich životy odehrávají nepředvídatelně a náhodně, to je poměrně významně narušuje. Vidím u svých pacientů, že to vede k erozi odpovědnosti, erozi předvídatelnosti v plánech i ve vztazích. Záleží na charakteru rodiny. Pokud je pevná a stabilní, dokáže tuhle krizi zvládnout. Jenomže padesát procent manželství se v téhle zemi rozpadá, pro děti z mnoha rodin je tenhle záchytný bod nedostupný. Nejsem prorok, ale obávám se, že hodně dětí si zážitky dvou pandemických let v sobě ponese dál jako zkušenost jakéhosi základního znejistění, zážitek toho, že v důležité a dlouhé fázi svého vývoje zakusily, že světu se nedá moc věřit, člověk si nemůže být jistý, co bude zítra. Škola neslouží jenom k tomu, aby se v ní žáci nabiflovali nějaké znalosti, utvářejí se tam také nějaké celoživotní návyky. Ten dvouletý výpadek může pro děti znamenat velký handicap.

Zajícová: Z toho, co kolem sebe vnímám, mi připadá, že skupina, na kterou pandemie dopadla nejhůř, jsou prepubertální a pubertální dívky. To je křehká skupina velice závislá na tom, aby všechno běželo tím ritualizovaným, navyklým, stereotypním způsobem. Ve svém širším okolí jsem napočítala dvanáct případů dívek, na jejichž psychice se pandemie neblaze projevila. Všechno to jsou dívky, které předtím žádné psychické problémy neměly, velmi dobře „fungovaly“, měly třeba koníčky, o které ale v uzavírkách přišly. Najednou nevěděly, co si počít s časem, navíc dívky jsou sociálnější, proto také víc trpěly izolací, kterou jim sociální sítě nemohly nahradit.

Podlipný: To, že pandemie dopadla na dívky hůř, potvrzuje i moje zkušenost. Když říkáme, že dívky jsou sociálnější, neznamená to, že by se chlapci míň stýkali s lidmi. Dívky v jejich věku víc řeší vztahy, jsou proto disponovanější k tomu, aby dopady izolace vnímaly tíživěji.

Vevera: I mezi dospělými se deprese a úzkosti objevují dvakrát častěji u žen než u mužů, je logické, že je to u dětí a adolescentů podobně. Mluvíme o tom, že vypadla škola a zátěž přešla na rodinu. To zas otvírá otázku, od koho vlastně čekáme, že bude vychovávat děti. Od školy? Od rodiny? Připomnělo mi to debaty, které jsem zažíval jako armádní psychiatr, když se občas mluvilo o obnovení povinné vojenské služby, protože dnešní mladí muži nepřišli politikům a dalším lidem dost vyspělí. Vidím za tím podobnou a podle mě pomýlenou představu, že by se našich dětí měla ujmout nějaká instituce a vychovat je. Pro mě jedno z největších intelektuálních překvapení o vývoji osobnosti představuje kniha The Nurture Assumption z roku 2009, kde americká psycholožka Judith Rich Harrisová ukazuje, že nejdůležitější formativní vliv na člověka po dědičnosti nejsou rodiče ani sourozenci, ale to, čemu se anglicky říká non shared environment, nesdílené prostředí. Ten termín vychází z výzkumu na sourozencích a dvojčatech, kde se zkoumá vliv sdíleného prostředí, tedy rodiny, kde jsou sourozenci spolu, a nesdíleného, kde je každé z dětí samo. V praxi je to nesdílené prostředí především parta vrstevníků. No a děti v izolaci postihlo to, že to „nesdílené prostředí“, nejdůležitější formativní vliv, na dva roky úplně vypadlo. Není divu, že to psychiku dospívajících silně ovlivnilo.

Škola i ty vrstevnické party se v izolaci přesunuly do virtuálního světa. Jaký to mělo vliv?

Podlipný: Soudě podle toho, co slyším od svých pacientů, tak dost špatný. Ze strany některých učitelů docházelo k jednání až na hraně šikany. Sami byli pod tlakem a snažili se, aby všechno běželo jako v reálu, nebrali moc ohled na to, že některé domácnosti nejsou dobře technicky vybaveny nebo mají potíže s připojením, že je v nich víc dětí a musejí se o počítač dělit. Několikrát jsem zažil situaci, kdy zoufalí rodiče a zoufalé děti klikali několik desítek minut, aby se stihla včas odevzdat nějaká práce, povedlo se to až krátce po termínu a dítě dostalo pětku. Obávám se, že takové situace nebyly úplně ojedinělé. Z některých učitelů jako kdyby se stali počítačoví administrátoři, jejich vztah k dětem byl významně narušený.

Vevera: Lékařské vysoké školy a medicína vůbec se na přechod na internet adaptovaly podle mě dobře. Všichni umějí organizovat semináře po internetu, vydávat elektronické předpisy, vyšetřovat přes internet pacienty. Kdyby tenhle nástup internetu do medicíny byl nějak shora řízený a nevznikal jako reakce na krizovou situaci, nedostali bychom se tam, kde jsme teď, ani v roce 2032. Samozřejmě že za těch osmatřicet tisíc mrtvých a dva roky v izolaci to nestálo.

Další patologický jev, který se v době uzavírek měl rozšířit, je domácí násilí.

Zajícová: Musím říct, že v rámci své zkušenosti s pacienty jsem nic takového nezaznamenala.

Vevera: Na našem pracovišti se násilím zabýváme systematicky, máme k tomu i data. Víckrát jsem četl, že zdravotníci čelí doslova epidemii násilí. Násilné incidenty v nemocnicích se musejí vykazovat a podle těch záznamů k žádnému zvýšení nedošlo. Moji kolegové prof. Volavka a Mgr. Pišl analyzovali výjezdy sanitek. Ty lidé samozřejmě volají v situacích, kdy došlo ke skutečně vážnému násilnému útoku, a také tehdy, když pro potřeby soudu, rozvodu a podobně potřebují, aby někde bylo zdokumentováno, že na ně někdo zaútočil a jim po tom zůstaly třeba podlitiny. Srovnávali jsme výjezdy k úplně všem zraněním za poslední čtyři roky, od roku 2017, dohromady to je asi pětatřicet tisíc výjezdů. A po vyhlášení lockdownu došlo k největšímu poklesu násilí od druhé světové války. Podle mě z logických důvodů – lidé byli izolovaní doma a především byly zavřené hospody. Propad byl asi o čtyřicet procent. Domácí násilí se ale podle těch našich dat nezměnilo, jak odhadujeme z počtu výjezdů na domácí adresy. A když násilí celkově pokleslo o čtyřicet procent, může ta setrvalá úroveň domácího násilí vypadat mnohem větší. Zároveň nemám nejmenší pochybnost o tom, že došlo k nárůstu frustrace, lidé se doma víc hádali, byli na sebe víc protivní a zlí. Pak tu jsou výzkumy, které vycházejí z jiných dat, třeba z počtu hovorů na různých tísňových linkách pro oběti domácího násilí. Z toho, že se během posledních dvou let počet těch telefonátů výrazně zvýšil, se usuzuje, že i domácího násilí je víc. Jenomže ty linky byly v době lockdownu daleko masivněji propagované, a pokud je nějaká služba víc propagovaná, dá se počítat s tím, že bude také víc využívaná. Různí výzkumníci také používají různě široké definice násilí. Některé organizace do něj zahrnují třeba to, že někdo partnerovi vezme telefon a čte si jeho esemesky. To je samozřejmě nechutné a odsouzeníhodné, v medicíně tomu ale neříkáme násilí, ale třeba ponižující chování, v medicíně se jako násilí chápe fyzický útok, dotek anebo vyhrožování se zbraní v ruce. Lidé z různých oborů mluví o násilí různým jazykem, to někdy může způsobit nejasnosti. Těch složitých nebo ošklivých situací doma v posledních dvou letech bylo víc, ale k nárůstu fyzického násilí podle dat nedošlo. Kriminalita také klesla, výrazně ale narostla frustrace. V nemocnicích to bylo podobné. Zdravotníci nebyli častěji fyzicky napadáni, ale mnohem častěji slyšeli výroky typu „Ty krávo, buď opatrná“. Tomu byly vystaveny především sestry nikoli v očkovacích centrech, kam chodili motivovaní lidé, ale v těch testovacích, kam si lidé chodili vyzvednout povolenku k normálnímu životu a ještě za ni zaplatit, chodili tam rodiče dětí. Tam personál slyšel hodně zlého, i když k nárůstu fyzických napadení nedošlo, ale bylo toho dost, aby člověka přestalo bavit chodit do práce a třeba ho to dohnalo k syndromu vyhoření. Ještě se zmíním o jednom souboru dat. Na česko-slovenské psychofarmakologické konferenci, která probíhala rovněž virtuálně minulý měsíc, jsem se ptal dětských psychiatrů, jestli mezi pacienty zaznamenali nárůst fyzického násilí. Výsledek byl záporný. V časopise Psychiatrie pro praxi vyšel zajímavý průzkum dětských psychiatrů dr. Bínové a dr. Havelky mezi všemi členy Asociace dětské a dorostové psychiatrie a výsledek byl stejný. Ten mediální obraz se realitě v mnoha ohledech skutečně vzdaluje a tím se dostáváme ke skutečnému jádru dění posledních dvou let, o nichž se mluví také jako o první infodemii, v níž hrají velkou roli informační prostředky existující v jiném světě, než je ten, který umíme měřit.

Zajícová: Z těch dat, která uvádíte, jako kdyby vyplývalo, že společnost pandemii zvládá docela dobře. Přitom emoční dojem, jaký člověk získá z rozhovorů s lidmi nebo ze sociálních sítí, je úplně jiný. Kam přijdu, tam slyším, jak je všechno hrozné, kdy už to skončí a podobně.

Vevera: Myslím, že se v tom projevují nenaplněná očekávání. Ta ve zdejší společnosti od revoluce výrazně vzrostla. A když nejsou naplněna, na lidi to, myslím, víc dopadá. A myslím, že se to týká i lidí, které vidím v nemocnicích. Určitě nám nepřibývají pacienti trpící schizofrenií, nepřibývají ani lidé, kteří by trpěli hlubokými biologicky podmíněnými depresemi, které nemají vnější příčinu, ani lidé s bipolární poruchou. Přibývá ale lidí, kteří jsou zklamáni svým životem, protože jejich očekávání nebyla naplněna. Na našem dětském oddělení každý měsíc přibudou tak dva pacienti s počínající psychotickou poruchou, dva s depresivními rozlady a plus minus patnáct emočně nevyzrálých dětí, kterým život nejde tak, jak si představovaly. Často se řežou, to dnes dělají všichni jako na běžícím pásu, sebepoškozování už taky kvůli tomu nefunguje jako prediktor sebevražednosti.

Podlipný: Mezi dětskými pacienty se jistě projevuje ta nenaplněnost, o níž teď mluvil Honza, kterou může ještě zesilovat ta infodemie. Ovlivňují je ale všechna témata, která jsou dnes mezi lidmi živá. Takže máme také hodně pacientů, kteří mají nevyjasněnou pohlavní identitu a pohlavní preferenci, jsou trans nebo fluidní. Za těch asi dvacet let, co psychiatrii dělám, se skladba pacientů a škála jejich potíží neustále proměňují.

Zajícová: Moji pacienti měli nějaká očekávání, netroufnu si soudit, jestli byla přiměřená, anebo ne, nemám ani tušení, co lidé čekali od života před sto lety, ale měli je. A pandemie těm mým klientům do jejich očekávání hodila vidle. A k jejich i mému překvapení se ukazuje, že jsou schopni se s frustracemi a krizemi, které to přineslo, vyrovnat líp, než sami čekali. Je pro ně velké pozitivum, když si dnes uvědomí, že byli vystaveni nezvyklé situaci a že ji přes různé zádrhele a škobrtnutí zvládli. Myslím, že jsem si během těch dvou let ověřila pravdivost poučky Co tě nezabije, to tě posílí. Samozřejmě to nemusí platit zdaleka pro všechny, mnoho lidí jistě zažilo nenahraditelné ztráty. Ale já viděla především tohle.

Vevera: Ta poučení, která pandemie přinesla, taky něco stála. Zemřely tisíce lidí. Ale i tak se dá říct, že ty dva roky pro společnost představovaly příležitost připravit se na situace, které přijdou. Protože se objeví další pandemie, možná horší než ta, která snad už končí a byla relativně mírná. Pandemie nám připomněla naši smrtelnost a nejistotu jako trvalou součást života, ukázala, že není možné věřit ve vědu stejným způsobem, jakým si naivní lidé vykládají víru v Boha. Totiž jako jasný návod na život. Ze závěrů vědeckých studií se nedá jednoduše složit nesporná pravda. To má věda společné s biblí. Není to čtení pro naivního čtenáře. Co je na jednom místě napsáno, například Oko za oko, je na jiném vyvráceno: Nastav i druhou tvář. A i ve vědě co jedna vědecká studie potvrdí, jiná zpochybní či posune. Jde o kontext. A právě to je základem infodemie, což jsou různé „zblázněné pravdy“ utržené z řetězu kontextů. A konkrétně v České republice jsme se dověděli, že tu naprosto chybí kontext k diskusím o epidemiologii. Drasticky ubylo vědeckých žurnalistů, kteří by mluvky ze sítí dokázali od odborníků odlišit, diskusi dominovali představitelé zblázněných polopravd, pro které je internet tím nejplodnějším podhoubím. A taky že nestačí postavit někde za peníze Evropské unie dům a napsat na něj Kochův ústav. Je potřeba mít lidi, kteří v tom ústavu budou v té správné atmosféře dělat vědeckou práci. A je dobré mít je tam aspoň sto let, i když budeme mít pocit, že zrovna nejsou potřeba.