V Černínském paláci, ale pouze jako řadový host. Když před deseti dny ministr zahraničí Tomáš Petříček (ČSSD) vyznamenával čtrnáct osobností medailí Za zásluhy o diplomacii, stáli na pódiu Madeleine Albrightová, Javier Solana, George Robertson, vedle nich čeští diplomaté a politici z té doby – o Alexandru Vondrovi, Michaelu Žantovském, Karlu Kovandovi, Luboši Dobrovském a dalších veteránech 90. let nemůže být v této souvislosti žádných pochyb. Ale vsunout mezi jedenáct domácích hned tři exponenty sociální demokracie (Jan Kavan, in memoriam Otto Pick, Vladimír Vetchý), která tak z parlamentních stran dosáhla na pódiu největšího zastoupení, se rovná přepisování dějin. Nejde jen o slavnou Kavanovu větu generálnímu tajemníku Solanovi, jestli se z NATO dá i vystoupit. Sociální demokracie od roku 1992, kdy byl cíl přijetí do NATO poprvé vyřčen na vysoké úrovni, téměř do poslední možné chvíle v tomto bodě nepomáhala, a spíš to znesnadňovala vládnoucí pravici. Oficiální politikou ČSSD se nakonec stalo členství v NATO, avšak podmíněné referendem. Oficiální, ale nikoli vážně míněné vysvětlení: díky referendu se aspoň rozproudí potřebná veřejná diskuse.

Byla to nezodpovědná hra o preference. Do července 1997 kromě několika tvůrců naší zahraniční a vládní politiky nikdo nevěděl, že tři roky předtím poskytl americký prezident Bill Clinton České republice, Polsku a Maďarsku příslib, že se s nimi třemi, ale už s nikým dalším, počítá hned v první vlně. Ještě deset dní před summitem v Madridu byl Václav Havel tak nervózní, že si na Hrad před tímto přelomovým jednáním, kde měly padnout pozvánky, pozval šéfy koaličních stran – a Miloše Zemana. Nikoli proto, že by se musel ujišťovat podporou od Václava Klause, Josefa Luxe blahé paměti nebo Michaela Žantovského. V interním oběžníku pro potřeby prezidentské kanceláře tehdy Havel píše: „NATO pochybuje o tom, že náš národ nebo naše společnost chce do NATO, a průzkumy ho v těch pochybnostech utvrzují. Proto si myslím, že bych měl na madridský summit jet vybaven jakýmsi legitimním mandátem, reprezentujícím osmdesát procent voličů, který by trošku rozmazal ty pochybnosti a který by zároveň trošku upozadil zemanovské řeči o referendu.“ (Zvýraznil autor komentáře.)

Dnes je ve veřejném povědomí členství v Alianci pevně spjato s Havlovým jménem, nespravedlivě se traduje, že jsme do Aliance vstoupili Václavu Klausovi navzdory, a téměř zapomenut je tehdejší ministr zahraničí Josef Zieleniec. To je křiklavá nespravedlnost, až se jednou odtajní diplomatické záznamy, Zieleniecova klíčová role z nich plasticky vyvstane.

Petříčkovy medaile Za zásluhy nesou v názvu slovo diplomacie, takže zřejmě ani nemohou pojmout fakt, že skutečnými tvůrci našeho členství v NATO byla a zůstává trojice Havel–Zieleniec–Klaus. Mezi všemi třemi navzájem panovala v rozhodujících letech antipatie: Zieleniec neměl rád Klause, Havel neměl rád Zieleniece, ačkoli se nakonec proti Klausovi politicky trochu sblížili, o vztahu Klaus–Havel netřeba mluvit. Nicméně všichni tři kvůli zásadním věcem – hospodářská transformace, vstup do evropských struktur a do Severoatlantické aliance – dokázali vzájemnou nechuť aspoň potlačit. Zřejmě nikoli náhodou se jejich s námahou udržované společenství rozpadlo na podzim 1997, čtvrt roku po Madridu, kdy už byla česká kotva k NATO vržena. Není to samozřejmost, například v sousedním Polsku Lech Wałęsa po prohraných prezidentských volbách na podzim 1995 Clintonovi telefonoval, aby ho varoval před svým vítězným konkurentem Aleksanderem Kwaśniewským: „Na komunisty se nebudete moci spolehnout.“ U Havla, Klause i Zieleniece i zpětně zůstává takové chování nemyslitelné.

Že tento základ české zahraniční politiky patrně neznají ti, kdo ji vytvářejí dnes, je smutné. Ale tak nějak se epizoda Zieleniec drží v intencích toho, co o Černínském paláci pod taktovkou ČSSD víme. Po nástupu sociálnědemokratických ministrů v paláci pravidelně získávaly větší slovo tzv. staré struktury (seznam příjemců medaile určoval ředitel odboru bezpečnostní politiky Pavel Vacek, na ministerstvu od roku 1984), v posledních letech k nim přibývá socdem mládež, která v rozhodující době chodila na základní školu.