Černínský palác osvědčil mimořádnou ignoranci

Kde byl Josef Zieleniec?

Černínský palác osvědčil mimořádnou ignoranci
Kde byl Josef Zieleniec?

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

V Černínském paláci, ale pouze jako řadový host. Když před deseti dny ministr zahraničí Tomáš Petříček (ČSSD) vyznamenával čtrnáct osobností medailí Za zásluhy o diplomacii, stáli na pódiu Madeleine Albrightová, Javier Solana, George Robertson, vedle nich čeští diplomaté a politici z té doby – o Alexandru Vondrovi, Michaelu Žantovském, Karlu Kovandovi, Luboši Dobrovském a dalších veteránech 90. let nemůže být v této souvislosti žádných pochyb. Ale vsunout mezi jedenáct domácích hned tři exponenty sociální demokracie (Jan Kavan, in memoriam Otto Pick, Vladimír Vetchý), která tak z parlamentních stran dosáhla na pódiu největšího zastoupení, se rovná přepisování dějin. Nejde jen o slavnou Kavanovu větu generálnímu tajemníku Solanovi, jestli se z NATO dá i vystoupit. Sociální demokracie od roku 1992, kdy byl cíl přijetí do NATO poprvé vyřčen na vysoké úrovni, téměř do poslední možné chvíle v tomto bodě nepomáhala, a spíš to znesnadňovala vládnoucí pravici. Oficiální politikou ČSSD se nakonec stalo členství v NATO, avšak podmíněné referendem. Oficiální, ale nikoli vážně míněné vysvětlení: díky referendu se aspoň rozproudí potřebná veřejná diskuse.

Byla to nezodpovědná hra o preference. Do července 1997 kromě několika tvůrců naší zahraniční a vládní politiky nikdo nevěděl, že tři roky předtím poskytl americký prezident Bill Clinton České republice, Polsku a Maďarsku příslib, že se s nimi třemi, ale už s nikým dalším, počítá hned v první vlně. Ještě deset dní před summitem v Madridu byl Václav Havel tak nervózní, že si na Hrad před tímto přelomovým jednáním, kde měly padnout pozvánky, pozval šéfy koaličních stran – a Miloše Zemana. Nikoli proto, že by se musel ujišťovat podporou od Václava Klause, Josefa Luxe blahé paměti nebo Michaela Žantovského. V interním oběžníku pro potřeby prezidentské kanceláře tehdy Havel píše: „NATO pochybuje o tom, že náš národ nebo naše společnost chce do NATO, a průzkumy ho v těch pochybnostech utvrzují. Proto si myslím, že bych měl na madridský summit jet vybaven jakýmsi legitimním mandátem, reprezentujícím osmdesát procent voličů, který by trošku rozmazal ty pochybnosti a který by zároveň trošku upozadil zemanovské řeči o referendu.“ (Zvýraznil autor komentáře.)

Dnes je ve veřejném povědomí členství v Alianci pevně spjato s Havlovým jménem, nespravedlivě se traduje, že jsme do Aliance vstoupili Václavu Klausovi navzdory, a téměř zapomenut je tehdejší ministr zahraničí Josef Zieleniec. To je křiklavá nespravedlnost, až se jednou odtajní diplomatické záznamy, Zieleniecova klíčová role z nich plasticky vyvstane.

Petříčkovy medaile Za zásluhy nesou v názvu slovo diplomacie, takže zřejmě ani nemohou pojmout fakt, že skutečnými tvůrci našeho členství v NATO byla a zůstává trojice Havel–Zieleniec–Klaus. Mezi všemi třemi navzájem panovala v rozhodujících letech antipatie: Zieleniec neměl rád Klause, Havel neměl rád Zieleniece, ačkoli se nakonec proti Klausovi politicky trochu sblížili, o vztahu Klaus–Havel netřeba mluvit. Nicméně všichni tři kvůli zásadním věcem – hospodářská transformace, vstup do evropských struktur a do Severoatlantické aliance – dokázali vzájemnou nechuť aspoň potlačit. Zřejmě nikoli náhodou se jejich s námahou udržované společenství rozpadlo na podzim 1997, čtvrt roku po Madridu, kdy už byla česká kotva k NATO vržena. Není to samozřejmost, například v sousedním Polsku Lech Wałęsa po prohraných prezidentských volbách na podzim 1995 Clintonovi telefonoval, aby ho varoval před svým vítězným konkurentem Aleksanderem Kwaśniewským: „Na komunisty se nebudete moci spolehnout.“ U Havla, Klause i Zieleniece i zpětně zůstává takové chování nemyslitelné.

Že tento základ české zahraniční politiky patrně neznají ti, kdo ji vytvářejí dnes, je smutné. Ale tak nějak se epizoda Zieleniec drží v intencích toho, co o Černínském paláci pod taktovkou ČSSD víme. Po nástupu sociálnědemokratických ministrů v paláci pravidelně získávaly větší slovo tzv. staré struktury (seznam příjemců medaile určoval ředitel odboru bezpečnostní politiky Pavel Vacek, na ministerstvu od roku 1984), v posledních letech k nim přibývá socdem mládež, která v rozhodující době chodila na základní školu.