Rok po výstavě Františka Kupky se na témže místě, tedy v pražské Valdštejnské jízdárně, objevuje druhý velký francouzský Čech (nebo český Francouz?), o dvacet let mladší Josef Šíma (1891–1971). Výstava dostala jméno Cesta k Vysoké hře, což lze číst různými způsoby, jak biograficky, tedy zahrnující období, než se setkal s francouzskými básníky z Le Grand Jeu, tak i metaforicky, jako iniciační cesta za sebou samým.   

Šíma je s Kupkou co do významu souměřitelný, i když možná přitahující menší pozornost, protože je snad jaksi elitnější a subtilnější. V českém prostředí byl víc než kterýkoli jiný velký český modernista spojen s literárním kultem výsostného umění, které je určeno zasvěcencům, pro něž byl Šímův imaginativní svět útočištěm před banalitou popisného realismu a tendenčnosti. Šímou se už od začátku 60. let zabývala intenzivně Věra Linhartová a básník Miloslav Topinka, díky vazbám na básníka Richarda Weinera, blízkého právě literární skupině Vysoká hra, ho pro sebe adoptovali někteří mladí básníci 60. let, spojení s časopisy Tvář a Sešity; s obdivem se o něm vyjadřovala kunsthistorička Věra Jirousová, což po ní převzal Ivan M. Jirous, a jejich přítel a zasvětitel, kunsthistorik František Šmejkal, mu věnoval podstatnou část svého badatelského života: jeho šímovská monografie vydaná v roce 1988, v roce Šmejkalovy smrti, bude v české kunsthistorii stěží kdy překonané dílo věnované jednomu modernímu českému tvůrci. Jednak srovnatelných „Šímů“ české umění už moc nemá a zadruhé málokdo nabízí takové interpretační možnosti. A možná že málokterý výtvarný umělec vyvolává takové vnitřní zaujetí a vášeň, ba až uhranutí. Přitom je to dílo vlastně klidné, jemné, dokonce vlídné, srozumitelné. 

Valdštejnská výstava je podstatně rozšířenou verzí výstavy, která před dvěma měsíci skončila v Moravské galerii v Brně. Stejně jako v případě Kupky je to kurátorské dílo historičky umění Anny Pravdové, jejíž práce na poli česko-francouzských uměleckých vztahů je možná tím nejzajímavějším, co se v oboru dějin umění 20. století u nás v posledních letech děje. Šímovskou výstavu připravila společně s brněnským kunsthistorikem Petrem Ingerlem, neboť brněnský akcent Šímovy biografie si přirozeně nenechalo Brno ujít. Jde o to, že v roce 1904 se tam Šíma s rodiči jako dvanáctiletý hoch, rodák z Jaroměře, přestěhoval, neboť jeho otec dostal profesorské místo na státní průmyslové škole. Ale už v roce 1909 odešel odtud mladý umělec, který už měl v Žabovřeskách svůj první ateliér, studovat na Akademii do Prahy. V roce 1920 nastává další přesun, už doživotní, do Francie. Šíma se mezi tisíci umělci, kteří se chtěli uchytit v Paříži, neztratí, má úspěch jako ilustrátor a portrétista, najme si ateliér v rue de Rohan v centru Latinské čtvrti, kde se schází s malíři i básníky, kteří ho vnímají jako svého malířského druha – Francouzi jako svého umělce.

Krásní sebevrazi

Výstava představuje první polovinu Šímovy tvorby: soustřeďuje se na umělcovo mládí a mladou zralost do poloviny třicátých let; poté tvorba ještě bohatě pokračuje a končí až na počátku sedmdesátých let malířovou smrtí. Ale řekne-li se, že to nejpodstatnější bylo před válkou hotové, není to nepravda – a ani to není vůči Šímovi nezdvořilé.

Tou podstatnou dělicí čárou bylo setkání se skupinou mladých francouzských básníků, které se Šímou seznámil koncem roku 1926 jiný „vysoký hráč“, Richard Weiner, jenž tehdy pracoval v Paříži jako korespondent Lidových novin:  mimochodem, ti, kdo Šímu nazývají největším českým moderním malířem, nazývají Weinera největším českým moderním básníkem. Weiner správně vytušil, že mladíci, kteří sotva přišli do Paříže (jádro pocházelo z Remeše) a říkali si dosti ironicky simplisté, tedy něco jako „prosťáčci“, si s Šímou padnou do oka. Byli sice o patnáct let mladší, ale v Šímových obrazech, které směřovaly k jakési mystické oproštěnosti a zásvětní tajemnosti, nejspíš nalezli to, co hledali. Nebo co by chtěli hledat. Právě tehdy se na Šímových obrazech objevuje „kosmické vejce“ a „astrální krystal“, dva základní tvary šímovské kosmologie: obraz Mlno z roku 1927 se k spiritismu hlásí názvem: „mlno“ je energie astrálního těla. Mimochodem, zájem o spiritismus byla další věc, kterou měli s Kupkou společnou: abstraktní umění je v jistém smyslu jeho důsledkem. Mladíci, kteří sami experimentují se spiritismem, se začnou scházet v Šímově ateliéru v Latinské čtvrti a na podzim roku 1927 „u Šímů“ dostane skupina jméno: Le Grand Jeu. Název navrhl Roger Vailland, který se skupině brzy vzdálí, stane se komunistou a pak i úspěšným romanopiscem, hojně překládaným do češtiny. 

Všichni, kdo o Vysoké hře píší, nemohou se vyhnout konstatování, že cesta těchto mladíků k zasvěcení vedla přes drogy, narkotika, vdechování éteru, opium, alkohol, ale též přes různé druhy deprivací spánkových a jiných: experimentovali s přiškrcováním, týráním se hladem a tak dále. Nečinili tak, aspoň tedy primárně, ze zhýralosti nebo z masochismu, nýbrž v (dosti sporné) představě, že kdo chce skutečně nahlédnout hodně hluboko, musí hrát „vysokou hru“ se svým vlastním životem a tělesným organismem. A nejvyšší hra se hraje samozřejmě se smrtí, jež je fascinovala. Smrt, kterou pokoušeli, byla místem odpovědi na základní, ale právě že nezodpověditelné otázky. Věřili s pošetilostí nesmrtelných mladíků a vášnivostí nadaných psychopatů, že všechny „běžné“ metody poznání jsou k ničemu, že zklamaly, jako ostatně zklamala celá západní kultura. Na vině je její racionalita, individualismus, soustředění na hmotnou realitu, která nemůže být jiná než zavádějící a falešná. Věřili, že pokud člověk nejde do extrému, nedojde nikam. Naopak, chce-li někam dojít, musí jít až na samu mez krajnosti, byť by se měl z ní zřítit. 

Byla to tedy krajně sebedestruktivní a de facto nihilistická iluze, která se přitom všem iluzím chtěla vzepřít. Východiskem tu byl surrealismus, který také miloval spánek, sny a vyšinuté stavy vědomí, ale oni chtěli jít mnohem dál. Otcové zakladatelé, včetně Andrého Bretona, jim připadali jako konzervativní patriarchové, jako položky do literární historie, jimiž se oni odmítali stát: koneckonců, to by museli vytvořit nějaké literární dílo, což ovšem odmítali, stejně jako odmítali být pouhou literární skupinou. Mnohem víc jim odpovídala představa krásných sebevrahů, kteří byli ochotni se ve věci hledání absolutna biologicky eliminovat, což se některým z nich i podařilo: dva nejnadanější z nich, Roger Gilbert-Lecomte a René Daumal, zemřeli v šestatřiceti letech, v roce 1943, respektive 1944: první na sepsi z injekční jehly, kterou do sebe vpravoval heroin – závislý byl na něm od roku 1929. Druhý, Daumal, na tuberkulózu, následek vyčerpávajícího života. Oba se v té době už dávno nestýkali a zahrnovali se navzájem ironií a pohrdáním. Šíma byl tenkrát již opět sám sebou. A naštěstí nešel v destrukci tak daleko jako oni. Jeho tvorba však nedosahuje o nic méně hlubokých vhledů kamsi za mez lidské zkušenosti, do krajů snů a vysoké hry symbolů a archetypů.  

Ozářen bleskem

Ve Šmejkalově šímovské monografii je Vysoké hře věnována jedna důležitá kapitola, ale jen kapitola. Pro umělce to byla významná epizoda, ale jen epizoda. Možná by ji bylo možné přirovnat k zážitku blesku, o kterém Šímovi biografové píší jako o „iluminačním zážitku“, který se v jeho životě dvakrát ve 20. letech zopakoval. Poprvé viděl zážeh blesku z vlaku v jižní Francii, podruhé u básníka Pierra Jeana Jouvea ve Švýcarsku. Blesk, jak píše Anna Pravdová v katalogu, osvítil zahradu a strom a tento mžikový okamžik, kdy se zastavil čas a způsobil „vteřinový zážitek jednoty světla“, se pak opakovaně vracel do obrazů a kreseb, které se stávaly stále abstraktnější a archetypálnější, jakoby mimo prostor a čas. 

Dílo Josefa Šímy je navzdory zážehu bleskem nesmírně křehké a vlídné, přitom nebanální a záhadné. Na výstavě je představen umělcův vývoj od začátků, které ovlivnil jeho učitel na pražské Akademii Jan Preisler, jehož jemná stopa je patrná v celém Šímově díle a kterou najdeme ve výrazu mytologicky zasněných tváří, u nichž si nejsme jisti pohlavím. A když půjdeme ještě proti proudu času, uvidíme Šímovy rané portréty, mezi nimi například mladou Adrienu Voskovcovou, sestru Jiřího, jenž byl Šímův kamarád a za nímž Šíma jezdil na Sázavu, kde se jeho sestře dvořil. Nic z toho však nebylo, neboť v roce 1921 odjíždí do Paříže a v roce 1923 si bere Francouzku Nadine Germainovou, která je pak portrétována v různých pařížských sceneriích. A pak na zvláštním, neobyčejně psychologicky působivém a podmanivém portrétu z roku 1928, kde vidíme jeho ženu s hlubokým pohledem, ve kterém se možná skrývá i trocha ironie a nadhledu, především však něhy, která je nad všechny hry s velkým i malým V.

Josef Šíma: Cesta k Vysoké hře. NG Praha, Valdštejnská jízdárna. Od 19. 4. do 28. 7. 2019.