Před 40 lety zažily Spojené státy první (a zatím poslední) havárii jaderné elektrárny. Sedm let před Černobylem. Ale začít musíme na jiném konci světa. Dne 6. října 1973 ve 14.00 místního času, právě na největší židovský svátek Jom kipur, se Stát Izrael nečekaně ocitl ve válce na dvou frontách. Kvůli katastrofálním chybám rozvědky se vedení země dozvědělo o útočných úmyslech Egypta a Sýrie jen krátce předtím, než se přes Suezský průplav a hranice Golanských výšin převalily početné armády nepřítele.

Izraelci dokázali katastrofu odvrátit a jejich země nakonec přežila. Jak se válka rozvíjela, přešel napadený židovský stát do protiútoku a ke konci války dokonce jednotky pod velením generála Ariela Šarona odřízly 3. egyptskou armádu od Káhiry. K blízkovýchodnímu Stalingradu ovšem nedošlo, v platnost vstoupilo příměří vynucené v OSN oběma supervelmocemi.

Zhruba v polovině jomkipurské války spustily Spojené státy americké rozsáhlý letecký most pro přísun zbraní a dalšího vybavení do Izraele (SSSR prokazoval průběžně tutéž službu Arabům). Jelikož přímé lety mezi USA a Izraelem nebyly možné, využívala transportní letadla portugalskou základnu na Azorech a nizozemské letecké základny pro doplnění paliva.

Arabské ropné státy sice k vojenskému úsilí Egypta a Sýrie příliš nepřispěly, zato však měly jinou zbraň: obchodní embargo. Činnost ropných států koordinoval kartel OPEC, v němž měli Arabové rozhodující vliv. Válka ještě ani nebyla dobojována, když OPEC omezil těžbu ropy a vyhlásil embargo na obchod se zeměmi, které se na zásobování Izraele podílely. Zdaleka nejdůležitějším postiženým státem byly USA. Arabové měli s prezidentem Richardem Nixonem nesrovnané účty už z dřívějška. Roku 1971 právě on zrušil vazbu dolaru na zlato a strhl tak k zemi celou poválečnou měnovou konstrukci zvanou brettonwoodský systém. Hodnota dolaru tehdy poklesla a tím přišli šejkové o velké jmění; ropa se totiž obchodovala v dolarech. Nyní tedy mohli Nixonovi jeho akci oplatit a s gustem tak učinili.

Spojené státy, dříve významný producent ropy, byly tou dobou už natolik závislé na dovozu ropy ze zahraničí, že s jejich ekonomikou prudké zdražení suroviny značně otřáslo. (Patnáct procent tehdejší produkce elektřiny v USA pokrývaly ropné elektrárny!) Pro celý vyspělý svět bylo použití arabské ropné zbraně bolestivou lekcí – strategická surovinová závislost na dovozu ropy se najednou jevila daleko nebezpečněji než dřív. Začalo tedy hledání alternativních zdrojů energie.

Jedním z nich bylo jádro. Atomová energie byla už před jomkipurskou válkou vnímána jako symbol technické budoucnosti. Všude se stavěly nové reaktory a nové jaderné bloky. Ropná krize tento proces ještě uspíšila. Některé země, jako například Francie, se rozhodly přejít na jádro téměř kompletně. Také ve Spojených státech znamenal ropný šok pro jaderné elektrárny vrchol jejich zlatého věku. Od jomkipurské války až do roku 1980 platilo, že každý rok začíná stavba většího množství reaktorů než rok předešlý, s výjimkou roku 1978.

Právě v prosinci 1978 byl do provozu uveden i druhý blok jedné jaderné elektrárny v Pensylvánii. Ostrov jménem Three Miles Island, kde elektrárna vznikla, leží nedaleko města Harrisburg v řece Susquehanně. Stavba prvního bloku byla zahájena již roku 1968 a od roku 1974 dodával proud do sítě. Od počátku bylo počítáno minimálně se dvěma bloky, konstrukce druhého se však táhla devět let (1969–1978). Oba bloky dohromady měly výkon něco přes 1600 MW, tedy asi o čtvrtinu méně než jihočeský Temelín.

Tři měsíce po spuštění druhého bloku, v časných ranních hodinách 28. března 1979, začala čidla sledující stav primárního a sekundárního okruhu vykazovat anomální hodnoty. Personál si zprvu myslel, že jde o chyby měření, ukázalo se však, že jde o skutečnou poruchu chlazení. Reaktor byl nouzově odstaven, stále se však ještě samovolně zahříval rozpadem radioaktivních prvků uvnitř. Porouchaný chladicí okruh již teplo neodváděl, takže teplota uvnitř jádra reaktoru se zvyšovala.

V té chvíli byla ještě nehoda odvratitelná, kdyby obsluha dodržovala bezpečnostní předpisy. Elektrárna byla pro takový případ vybavena pomocnými vodními pumpami, které se při poruše chlazení mají spustit a převzít jeho úlohu. Druhý blok měl hned tři pomocné pumpy, přívod vody do nich však byl uzavřen kvůli rutinní údržbě. Podle bezpečnostních regulí měla obsluha při údržbě pomocných pump odstavit preventivně celý reaktor, což ale neudělala. Zahřívání jádra reaktoru tak pokračovalo. Národní vyšetřovací komise později označila toto zanedbání pravidel za hlavní příčinu havárie.

V prvních hodinách řešení problému se ukázalo, že ovládací a signalizační panely nejsou navrženy dobře a místy jsou vysloveně nebezpečně zavádějící. Například světelný signál, který měl obsluze indikovat stav důležitého ovládacího ventilu, místo ventilu četl stav jeho cívky (solenoidu) a zobrazoval „zavřeno“, ač ve skutečnosti byl ventil otevřený a pára unikala ven. Pracovníci tak vycházeli z toho, že v okruhu je vody moc. Reálně jí bylo příliš málo. Než stihla obsluha zjistit, jak se věci skutečně mají, reaktorové jádro se nadbytečným teplem částečně roztavilo a určité množství radioaktivních plynů, hlavně izotopů xenonu a kryptonu, uniklo do atmosféry. Jinak byla ale, na rozdíl od pozdější katastrofy v Černobylu, kontaminace okolí prakticky nulová.

Při havárii nikdo nezemřel ani neutrpěl zranění. Úřady, které s nukleárními problémy neměly žádné praktické zkušenosti, však pro jistotu zareagovaly na incident vyhlášením krizového stavu a evakuací tisíců lidí z okruhu osmi kilometrů kolem elektrárny. Další tisíce se z vlastní iniciativy vydaly na cestu pryč samy; doprava v oblasti zkolabovala. Američané dostali strach a ani návštěva prezidenta Jimmyho Cartera na místě nehody je neuklidnila.

K atmosféře hrůzy přispěla náhoda: právě tou dobou běžel v amerických kinech thriller Čínský syndrom, pojednávající o fiktivní nehodě v kalifornské jaderné elektrárně, způsobené poruchou čerpadel. Už při jeho uvedení do kin protestoval jaderný průmysl proti tomu, jak film svým temným laděním poškozuje dobré jméno celé technologie, a ujišťoval veřejnost, že jde o naprosté výmysly. Bohužel právě dvanáct dní poté došlo k incidentu, který dějové linii Čínského syndromu odpovídal až moc dobře. Rozrušené a znejistělé obyvatelstvo se obrátilo proti jádru. Média, vždycky ochotná využít „trhák“ až do dna, atmosféru kolektivní paniky ještě podněcovala.

Veřejné protesty se rozrostly do obřích rozměrů a trvaly celé léto. Jejich vedení se ujaly dvě výrazné osobnosti: Ralph Nader, bojovník za práva spotřebitelů, a Jane Fondová, herečka, která v nedávno skončené vietnamské válce otevřeně sympatizovala s komunistickým severním Vietnamem (a která v Čínském syndromu hrála televizní reportérku). Největšího shromáždění v New Yorku se v září 1979 zúčastnilo 200 000 osob. Hlas ulice v dalších letech pozvolna utichl, ale zato se rozvinula „oficiální“ reakce, pro jadernou energetiku mnohem nebezpečnější. Úřady začaly mít obavu ze stavby nových reaktorů. Papírování se natolik zkomplikovalo a podmínky zpřísnily, že mezi lety 1979 a 2012 nedostal v USA povolení k provozu ani jeden nový reaktor.

Ani dnes není americká administrativa příliš vstřícná, co se nových bloků týče, a energetické společnosti začaly být také opatrné, protože cena novostaveb se blíží mezi ziskovosti. Aktuálně se stavějí jenom bloky 3 a 4 v existující jaderné elektrárně Vogtle ve státě Georgie. Stavba dalších dvou bloků v Jižní Karolíně byla zastavena poté, co jaderná divize firmy Westinghouse, bojující s účetní ztrátou 9 miliard dolarů, požádala o ochranu před věřiteli.

Dodatečné studie neprokázaly ani jedno úmrtí nebo případ rakoviny, který by byl vystopovatelný k roztavení pensylvánského reaktoru. Stagnace amerického jaderného průmyslu po této události tak byla, racionálně vzato, nejspíš naprosto zbytečná. V křečovité emocionální reakci na nepříliš závažné nehody však Američany nakonec překonalo Německo, které se pod vedením kancléřky Angely Merkelové rozhodlo utlumit svoji jadernou energetiku po poškození japonské elektrárny Fukušima, zasažené roku 2011 vlnou tsunami na opačné straně planety.